Za třicetihodinový pracovní týden

Práce je stěžejním tématem pro většinu z nás, přesto k proměně pracovních podmínek takřka nedochází.

Boj o zkrácení pracovní doby se pojí se samotným počátkem organizací pracujících. Spolu se zlepšením pracovních podmínek, pojištěním a samozřejmě výší mzdy, patřilo omezení doby práce k základním požadavkům dělnického hnutí. Obsahovalo v sobě příslib, že v budoucnosti, s dalším rozvojem technologií, přestane být převaha volného času privilegiem nemnohých, ale stane se právem pro všechny.

Místo usilování o redukci pracovní doby se organizovaná práce v podobě odborového hnutí omezila na šarvátky o výši platu v rámci kolektivního vyjednávání. Zatím čím dál víc zaměstnanců sítem kolektivních smluv propadá do prekérní pozice brigádníků, kteří makají od nevidím do nevidím.

Čtyřicetihodinový pracovní týden byl vítězstvím, jehož bylo dosaženo v době, kdy práce po dvanáct a více hodin denně, šest dní v týdnu, byla ještě v živé paměti. Přes rozdílnost peripetií v různých zemích průmyslového světa lze říct, že na konci meziválečného období byla tato bitva vyhrána. A očekávalo se, že zkracování bude pokračovat, až nám nakonec technologický boom umožní pracovat jen tři hodiny denně. Dnes, šestasedmdesát let po zavedení čtyřicetihodinového pracovního týdne ve Spojených státech, tehdy průmyslově nejrozvinutější zemi světa, se z těchto očekávání nenaplnilo takřka nic. Pokud nejsme rovnou v záporných číslech.

Práce a zrození víkendu

Byl to Henry Ford, kdo v roce 1926 zastavil svoje továrny na celou sobotu a neděli, čímž de facto stvořil víkend. Ač je pravda, že s touhle praxí začala v roce 1908 jedna novoanglická přádelna bavlny, aby její židovští zaměstnanci mohli světit sabat. Ford byl zastáncem průmyslového paternalismu (a vášnivým odpůrcem odborů) a nelze popřít, že pětidenní pracovní týden umožnil dělníkům realizovat se ve volném čase i jinak než vyčerpaným spánkem. To bylo o to podstatnější, že prostor pro uspokojení z dobře vykonané práce a realizaci vlastní kreativity, spojené s řemeslnou výrobou, moderní továrna redukovala čím dál tím víc. Po Fordově vynálezu montážní linky už nezbyl nejspíš žádný. Jak E. L. Doctorow shrnuje v románu Ragtime: „Určováním rychlosti běžících pásů určoval výkonnost dělníků. Nechtěl, aby se mu dělník při práci hrbil nebo musel na krok z místa. Dejme dělníkovi veškerý čas, který pro práci potřebuje, ale ani o sekundu víc. Na těchto zásadách postavil Ford svou konečnou tezi průmyslové výroby: nejen že se hotový výrobek skládá z vyměnitelných součástí, ale sami ti, kteří ho vyrábějí, jsou vyměnitelní.“

Jenže lidská kreativita se nepřesunula do volného času, jež si člověk sám daroval v exponenciálním růstu produkce díky vědecko-technické revoluci v poválečném světě. Podíl průmyslu na zaměstnanosti ustupoval a lidská tvořivost se sice mohla prozatím tísnit v době volna, pracovní sílu zatím hltavě polykal sektor služeb. A spolu s ní vytvářel i vlastní newspeak. Jedním z jeho současných vrcholů je lákadlo kreativní práce s možností postupu v podobě doplňování regálů v Albertu.

Kapitalismus se zrodil u obchodníků, když ještě byli pouhými zadavateli zakázek řemeslníkům. Nadělal z nich průmyslníky, kteří v továrně řemeslníky přetvořili v dělníky, aby se z průmyslníků následně opět stali obchodníci. Finanční kapitalismus sice občas působí jako strašák, o němž levičáci vykládají dětem před spaním, až od krize roku 2008, je tu ale přinejmenším od éry imperialismu Belle Èpoque. Jeho každodenní, všem známá tvář je pak právě v terciéru. Chrtění maloobchodu, které je pronikavě zachyceno už v roce 1883 v Zolově románu U štěstí dam. Rozpad měšťanských jistot a blahobytnosti drobných obchodníčků s deštníky. Vzestup obchodních domů, které už tehdy používaly triky, s jakými se setkáváme dodnes, jen se jim ještě neříkalo marketing. Dravost příručích a prodavačů v honbě za provizí a vidinou vyšvihnutí o stupínek nad svoje kolegy, nakonec snad až do managementu. Protože na rozdíl od továrny tady je každý svého štěstí strůjcem a možnost postupu je vždy otevřena…

Boj o volný čas

Všechno šlo prostě nějak špatným směrem. Místo usilování o redukci pracovní doby se organizovaná práce v podobě odborového hnutí omezila na šarvátky o výši platu v rámci kolektivního vyjednávání. Zatím čím dál víc zaměstnanců sítem kolektivních smluv propadá do prekérní pozice brigádníků, kteří makají od nevidím do nevidím. Rytmus pracovního týdne přerušovaného víkendy je pro ně matnou vzpomínkou z dětství, která jim bolestivě připomíná, že o víkendech nevídají své vlastní děti.

Jsou to právě zaměstnanci ze sektoru služeb, v obchodech, za bary či v supermarketech, jejichž volno je redukováno nutností promazávat kola trhu (kolik z nich asi patří už tak k zoufale malému počtu sedmnácti procent odborově organizovaných u nás?). Nemluvě o pracovnících reklamek nebo makléřských firem, kteří mají možná skutečně pocit, že dobývají svět.

Ano, už pětadvacet let nás učí, že volný čas je potřeba vyplnit ideálně nakupováním, protože je to jednak super zábava a pak to taky rozvíjí ekonomiku. Čas strávený po práci s rodinou v nákupním středisku vypadal v devadesátkách skutečně hodnotně. Zvlášť když nuzné vozíky ze socialistických sámošek nahradily obří povozy, které apelovaly na co nejodhodlanější pokus je aspoň zpola zaplnit. Pro spoustu lidí to ale znamenalo, že museli do rachoty právě o víkendu, neboť bylo potřeba postarat se o rozjívené aspiranty konzumní společnosti.

Lekce, kterou si z toho je možné vzít, je prostá: budeme muset svést i boj o to, abychom znovu získali svůj volný čas.  Už jen proto, aby ho mohli užívat všichni. Jinak by šlo jen o tajenou touhu vyšvihnout se do „zahálčivé třídy“ a být obskakován moderní verzí komorníků a pokojských.

Naplnit ideály

Jestliže dnešní životní úroveň je s tou před sto lety nesrovnatelná, měli bychom se také starat o to, kolik času na její využívání vlastně máme. K tomu patří i otázka, jestli ten čas mohou využívat všichni. Jsou jistě zaměstnání, v nichž se práci o víkendech nelze vyhnout: třeba zdravotní sestry a lékařky, řidiči autobusů nebo hasiči. Sotva je ale nějaký rozumný důvod pro to, abychom měli příležitost koupit si sklenici majonézy nebo vlněný svetr dvacet čtyři hodin denně, sedm dní v týdnu.

Měli bychom bojovat o volný čas pro všechny. O to, aby bylo nominálních čtyřicet hodin pracovního týdne skutečně dodržováno. K tomu patří i odvaha zakládat odborové organizace v odvětvích, která je nezdědila z dob minulých. Sedmnáctiprocentní odborová organizovanost je špatným signálem pro české pracující sama o sobě. Jak zoufalý je to asi signál o schopnosti zaměstnanců v terciéru uhájit aspoň nějaká práva, můžeme při neexistenci statistických dat jen odhadovat.

A také bychom měli začít zcela vážně debatovat o zavedení třicetihodinového pracovního týdne. Současný stav je totiž porážkou nadějí, které do nás jakožto své budoucnosti vkládali lidé předcházejících generací. Všichni ti, kteří tvrdě pracovali, aby jejich děti, vnoučata a pravnoučata mohly pracovat míň. My jsme ti pravnuci a pravnučky. Měli bychom začít naplňovat naděje do nás vkládané.

Autor je redaktor A2.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies