K padesátému výročí vydání stranického oběžníku, kterým 16. května 1966 odstartovala v Číně takzvaná Kulturní revoluce, jsme se z tisku dozvěděli, že v Pekingu je téma tabuizováno a žádné oslavy se tam nechystají. A že důvod je jasný. Kdo má špetku soudnosti, neslaví tehdejší politickou kampaň, která se zvrhla v ideologizované vražedné orgie studentských Rudých gard a zavlekla zemi – tak se to v čínských dokumentech i západních médiích shodně popisuje – „do chaosu“. Náš svobodný svět ovšem čínskou Kulturní revoluci tematizuje rád, aby ukázal krajní míru komunistické zběsilosti, jakousi moderní – a vlastně dosud trvající – verzi „žlutého nebezpečí“. Šlo přece o ideologické poblouznění mládeže zfanatizované Velkým kormidelníkem a jeho Rudou knížkou, plnou poetických banalit i do nebe volajících hloupostí. A tak je možné volat: „Hle, kam vede radikální levičáctví a sama idea komunismu, je-li vzata vážně!“
Akciová společnost
Takto poblouzněná Čína se hodila a dosud hodí kdekomu. Živě si vzpomínám, jak ten čínský dějinný poryv, který dozníval až do Maovy smrti v roce 1976, využíval sovětský brežněvismus a náš husákismus v první půli sedmdesátých let k vlastní – co nejpřijatelnější – sebeprezentaci. Papaláši sovětského impéria, kteří právě silou potlačili „pravicový oportunismus“ pražského jara, dokládali na čínském příkladu, že nejsou žádnými neostalinisty, protože stejně tak bojují s čínskou verzí „levicového extremismu“. „Zhoubná síla dogmatu,“ zněl jeden z dobových titulků časopisu Otázky míru a socialismu, vydávaného prosovětskými komunistickými stranami. Takto – distancí od čínské „maoistické úchylky“ – se ti, kdož smetli z funkcí destalinizátory či demokratizátory typu Chruščova nebo Dubčeka, distancovali od obvinění, že jsou obnoviteli jakéhokoli stalinismu. A nenápadně, leč důrazně deklarovali, že ve skutečnosti jsou racionálními pragmatiky. Že jdou zlatou střední cestou, neboli že právě ten jejich socialismus je „reálný“, jedině možný a snad dokonce i snesitelný.
Náš svobodný svět čínskou Kulturní revoluci tematizuje rád, aby ukázal krajní míru komunistické zběsilosti, jakousi moderní – a vlastně dosud trvající – verzi „žlutého nebezpečí“.
Pravda o čínské Kulturní revoluci je jiná, odlišná od účelových výkladů. Vlastně začala již druhou pětiletkou v roce 1958, nazvanou Velký skok vpřed. Tento skok – za smolného přispění přírodních katastrof – zahubil snad až padesát milionů lidí. „Vidíte-li hovno, je to hovno, slyšíte-li prd, je to prd,“ vyhodnotil předseda Mao výsledky Velkého skoku. Marně se přitom dožadoval, aby se „ostatní soudruzi“ přihlásili ke spoluzodpovědnosti. Nad Čínou se totiž mezitím usadila mocná byrokratická kasta se všemi parametry „nové třídy“ a s rysy jakési „akciové společnosti“ čínského státního kapitalismu pod komunistickými prapory (to je páteř tamějšího režimu dodnes, byť s velmi proměnlivým svalstvem nejrůznějších strategií). A „správní rada“ této byrokracie rozhodla, že svému vůdci už podobné ničivé skoky – pokud možno – nedovolí.
Útok na štáby
Mao se ocitl bez reálné moci, aniž by však přišel o nominální funkce a kult své osobnosti. A tak se on a jeho věrní – například maršál Lin Piao – 16. května 1966 obrátili přes hlavy aparátu na studující mládež, aby zastavila byrokraty, kteří „nastoupili cestu ke kapitalismu“. Celá země byla 18. srpna oblepena plakátem vyzývajícím k „útoku na štáby“, včetně stranických sekretariátů.
Tohle fascinovalo mnoho západních levicových intelektuálů, nejpozději od roku 1956 zhnusených kapitalismem i stalinismem. Ještě v létě 1968 na festivalu v Cannes mávali četní umělci Rudou knížkou a režisér Jean-Luc Godard držel oponu, aby zabránil promítání „buržoazních šidítek“. V Číně však následovala všeobecně známá a velmi krutá fenomenologie Kulturní revoluce, do níž se zapojilo jedenáct milionů mladých lidí. Rudé gardy se proměnily v paravojenské oddíly a asistovaly u inscenovaných procesů, lynčování „kontrarevolucionářů“ a likvidace veškeré „buržoazní kultury“, včetně pálení knih na náměstích. Pád iluzí na Západě byl značný a mnoho krajně levicových intelektuálů se v historicky krátkém okamžiku přestěhovalo doprava k liberálům a konzervativcům. Děsí nás v novinách dodnes.
Džin v Maově lahvi
Také sám Mao rychle vystřízlivěl, ale z jiných důvodů. Západočínská oficiální legenda zní, že ho probudil „chaos“. Tedy údajně chaos obecně, ilustrovaný spíše emotivními záběry z rudogardistického řádění v ulicích čínských měst. Šlo však o něco jiného: antikapitalistické slogany (ve faktickém státním kapitalismu) a volání Rudých gard po rovnosti (v hluboce nerovné zemi s nadprávím monopolní byrokracie) začaly miliony lidí brát vážně. Lidé stále víc ignorovali oběžníky, aby neopouštěli pracoviště a polevili ve vypalování stranických sekretariátů. „Velká kulturní revoluce“ hrozila rozpoutat revoluci skutečnou – neovladatelného džina.
Doutnající nespokojenost, která se hromadila řadu let těsně pod povrchem a kterou vrchní byrokrat Mao Ce-tung samozřejmě nikdy nevnímal, náhle vyšlehla. Šanghaj explodovala vlnou stávek a demonstrací, které měly široký ohlas. „Kulturní otázky“ přitom šly zcela stranou; dělníci žádali zvýšení mezd, zlepšení pracovních podmínek a právo na nezávislé odbory. V řadě míst se fakticky zmocnili fabrik a řídili výrobu. Všechny tyto „úchylky ekonomismu“, kterým Mao čelil a před nimiž občas ustupoval, se najednou staly hybnou silou Kulturní revoluce. Touto silou se stanou i při pekingském jaru 1989 a touto silou zůstávají i v současné Číně. Ve všech třech případech je – Východem i Západem, pravicí i levicí – tato hybná síla marginalizována, zamlčována, nevnímána. Ve všech třech případech je povrch vydáván za podstatu věci.
Mao Ce-tung autentickým požadavkům zdola neustoupil, stejně jako takřka totožným požadavkům neustoupil Teng Siao-pching v červnu 1989 (a jako se jim dnes usilovně snaží neustoupit Si Ťin-pching). V lednu 1967 armáda dostala rozkaz převzít správu země. A jala se přebírat kontrolu nad továrnami, obcemi, finančními a obchodními institucemi, univerzitami, celou strukturou strany, státní administrativy a masových organizací. Režim však získal převahu nad rozjitřenou společností teprve v průběhu roku 1969 a až do konce roku 1970 čínská byrokracie úplnou kontrolu neměla. Trvalo jí pak ještě déle, než mohla začít pomýšlet na jinou – v pořadí třetí – variantu „Velkého skoku“ či „Kulturní revoluce“, na tu, kterou Teng nazve „tržním socialismem“.
Stále znovu a znovu se na Západě objevuje bezpočet pravých i levých intelektuálů, které tento „socialismus“ – jejž opět berou zcela vážně – zase buď jenom povzbuzuje, anebo pouze straší. Čína je přitom, jako dosud vždycky, zcela k nepoznání, protože daleko.
Autor je politický komentátor.