Den co den se setkáváme s naléhavými texty o nejvážnějších tématech dneška. Tento text není jedním z nich. Eurovize je asi tou nejméně důležitou a nejblbější věcí, o které lze v těchto dnech psát. Nuže, pojďme na to…
Možná vám uniklo, že se právě v těchto dnech koná ve Stockholmu největší hudební soutěž světa známá jako Eurovision Song Contest, stejně jako vám uniklo, že reprezentantka České republiky Gabriela Gunčíková s písní „I Stand“ poprvé v historii přivedla naši zemi do finále, kteréžto se koná již dnes a českým divákům je v přímém přenosu představí první kanál České televize.
Politika nenáročné zábavy
Eurovision Song Contest se vší silou snaží být co nejapolitičtější, a přitom již samotný důvod existence soutěže je bytostně politický: vznikla v padesátých letech ve válkou rozervané a zničené Evropě jako snaha dosud znesvářené země propojit pomocí nenáročné zábavy. Konec konců Jean Monnet, otec Evropské unie, s velkou pravděpodobností nikdy neřekl: „Kdybych měl možnost začít znovu, začal bych kulturou,“ jakkoli by bylo krásné, kdyby něco takového řekl. A když již hovoříme o ďáblu, je nutné zmínit i Boha. Patron moderního českého státu, nesmrtelný Václav Klaus se zapsal mimo jiné i do dějin politické muzikologie, když před osmi lety při projevu v Berlíně ilustroval spor o budoucí podobu Evropské unie komparací falešného a prázdného „umělého přílepku“ k dílu Ludwiga van Beethovena jménem Óda na radost s nádhernými dododekafonními sonátami Arnolda Schönberga. Je odporné romanticky snít o bratrství a lepším světě, naopak krásné, racionální a pravicové je raději se zaposlouchat do kakofonie světa kolem nás. Ponořit se do racionality a řešit problémy.
Všechny problémy jako by se ztratily, když zazní ta tři magická slova: „Good evening, Europe!“ Tohle jsme totiž my. Tohle je Evropa.
Podobnou myšlenku již ve vztahu k Eurovizi vyjádřila před rokem matadorka české kritiky všehomíra Mirka Spáčilová, která lacinost soutěže i její chronicky vlažné přijetí českým publikem vmétá do tváře proradnému Bruselu. Brusel však nejen že neodpovídá, ale vlastně ani netuší, o čem Spáčilová hovoří, neb Eurovize je projektem Evropské vysílací unie, organizace na jeho rozhodování zcela nezávislé.
Já navzdory respektu, který k těmto dvěma svým hrdinům chovám, se na Eurovizi budu dívat. A to právě z těch důvodů, proč jí Spáčilová (a určitě i Klaus) tak silně opovrhují. Věřím totiž, že Eurovizi potřebujeme a potřebujeme ji právě teď.
Tohle jsme my
Ač výše píšu, že Eurovize opravdu nemá co do činění s bruselskou byrokracií, věřím, že jako projekt má opravdu mnoho společného s projektem Evropské unie. V obou případech jde o velké poválečné projekty, jejichž cílem bylo odvrátit třetí světovou válku vytvořením pocitu sounáležitosti evropských zemí, a nastartovat tak dlouhou cestu k evropské jednotě. Té, která nám teď tak nehezky skřípe (okračující dopady dluhové krize a utahování opasků, hrozící Brexit a teď ještě navíc uprchlíci, apokalypticky pohřbívající Evropu).
Má vůbec smysl současnou Evropskou unii držet pohromadě? Má smysl nadále pět Ódu na radost tváří v tvář zkáze? A má smysl se zítra na tu šarádu koukat? Ano, má. Eurovize je pořad jako žádný jiný, je to výtrysk čirého šílenství, je to absurdita nad absurdity, je to věc, která by v klausovsky racionálním světě nikdy nemohla existovat. A právě proto existovat musí. Všechny problémy jako by se ztratily, když zazní ta tři magická slova: „Good evening, Europe!“
Tohle jsme totiž my. Tohle je Evropa. Spojené státy mají svou pevnou víru, že jsou jedinou svobodnou zemí světa a zároveň garantem svobody pro všechny ostatní. Rusko má svou vlastní nezměrnou velikost, která by pod moudrým vedením mohla být ještě o kousíček větší. Čína má hodně peněz. A taky neomylnou vládu Komunistické strany. A co máme my? My máme Conchitu Wurst, symbol evropské dekadence. My máme pěveckou soutěž, ve které této fousaté zpěvačce a bojovnici za lidská práva zatleskají dvě miliardy lidí po celém světě. Máme tenhle jeden kouzelný večer, kdy víme, že na tuhle Chorvatku oblečenou ve stromech nebo Němku převlečenou za jelena, který opravdu miluje korejský pop, sledujeme všichni společně, v jeden večer, v ten samý okamžik.
Samozřejmě, že se ani Eurovizi politika zcela nevyhýbá. Poté, co loni Ukrajina svou účast zrušila kvůli občanské válce na Krymu, přišla letos s písní o odsunu krymských Tatarů sovětskými vojsky v roce 1944. Píseň by za jistých okolností mohla být vykládána jako komentář k současnému dění, stejně jako příslib, že pokud vyhraje, bude se příští Eurovize konat v Sevastopoli. Už dnes se tato dojemná historická balada utká s Rusem „létajícím na asteroidu“ a vy mi pořád říkáte, že tohle nechcete vidět?
Autor je mluvčím Mladých zelených.