Insolvenční návrh OKD není žádné překvapení


Společnost OKD poslala sama sebe do insolvence. Jde o důsledek dlouhého procesu a podepsali se na něm kromě politické reprezentace i funkcionáři hornických odborů.

Foto ceskatelevize.cz

Poté co společnost OKD podala sama na sebe insolvenční návrh, je jasné, že společnost se šestašedesátiletou historií dříve či později skončí a s ní i více než dvousetletá tradice těžby uhlí v karvinském regionu. Přitom stačilo málo a společnost mohla fungovat. Desetitisíce lidí by se nemusely obávat o práci a Karvinsko by na tom bylo lépe.

Večírek hrazený z dočasně vysokých cen komodit už skončil a horníci teprve teď s překvapením zjistili, že pracují ve snědeném krámu.

Kardinálním nesmyslem je argument, že za krizi mohou nízké ceny uhlí. Spíše vyvstala potřeba třeba svést odpovědnost na nějakou vyšší moc. Kdysi bylo touto vyšší mocí nemilosrdné božstvo, v současné době, jak se zdá, jde o nevyzpytatelný trh komodit. Je známo, že dnešní ceny uhlí jsou o něco vyšší než v letech 2002 a 2003, kdy OKD byla zisková. Zisk generovala OKD díky svému holdingovému uspořádání – v podstatě si vše zajišťovala sama. Součástí holdingu byly byty (dnes patří globálnímu investorovi), přepravní společnost, vlečka, koksovna, nemocnice atd. Současné je OKD pouze schránka, která má tak akorát pár strojů, zásoby uhlí a hromadu dluhů. Je ironií, že v roce 2004 tehdy čerstvý privatizátor Zdeněk Bakala v rozhovoru pro časopis Reflex vykládal, jak je OKD překapitalizovaná a jak je načase ji trochu zadlužit a udělat tak ve věcech pořádek. Jak to dopadlo, víme. To však neznamená, že by si Bakala a další nevydělali. Právě naopak, díky tomu, že OKD v podstatě vytunelovali, si přišli na desítky miliard korun. Je tak nasnadě, že nízké ceny komodit za současnou mizérií v OKD nestojí. Je to spíše výsledek dlouhodobého procesu.

Dobře chráněné investice

Překotná rychlost, se kterou na sebe samu podala OKD insolvenční návrh, není překvapivá. Vlastníci NWR (vlastně největší akcionáři NWR sdružení do tzv. Ad hoc group – AHG) se takto jistí před speciálními opatřeními, kterými stát může situaci řešit v jejich neprospěch. Z variant budoucích legislativních opatření (vyvlastnění, nucená správa, zvláštní insolvence) si prozatím stát vybral poslední možnost, zřejmě kvůli tomu, že budí zdání technického řešení. Tím, že insolvenční návrh byl podán nyní, mohou však být budoucí opatření (v případě, že by se vztahovala na již probíhající insolvenci) považována za retroaktivní. Je třeba brát v úvahu, že NWR jako největší věřitel OKD je holandskou společností a není tajemstvím, že ČR má právě s Holandskem uzavřenou velice nevýhodnou smlouvu o ochraně investic, takže například v případě vyvlastnění nebo jiných zásahů do majetkových práv lze očekávat minimálně hrozby arbitrážním řízením.

Nemá cenu popisovat cestu k nynějšímu stavu, ta je už poměrně dobře zdokumentovaná. Rovněž jména politiků, kteří mohli za privatizaci či kteří bránili jakékoli revizi, jsou známa. Pozoruhodné je snad jen to, že ze současné politické scény se mizérie OKD netýká jen dvou parlamentních stran: KDU-ČSL a KSČM (vlastně tří – Úsvitu rovněž ne).

Selhání institucí 

Selhání společenských institucí nemůžeme redukovat na politické strany. Smutnou roli sehrály v případu privatizace OKD rovněž tehdejší hornické odbory, respektive jejich funkcionáři. Již před druhou světovou válkou známý sociolog Robert Michels popsal, jak vedoucí funkcionáři dávají přednost svým partikulárním zájmům před zájmy řadových členů organizace. Sám byl socialista a člověk levicového zaměření a v rámci svého sociologického výzkumu se zaměřoval i na odbory a jejich fungování. Odboroví předáci OKD by nepochybně byli dobrým studijním materiálem. Odbory celou dobu přihlížely postupnému vyvádění majetku mimo OKD a celou restrukturalizaci, na jejímž konci byla prázdná schránka, tiše trpěly. Asi nelze po hornících na čelbě požadovat, aby znali zákonitosti fungování firmy, ale minimálně odborářští funkcionáři se měli proti postupu Bakaly postavit a vyvádění majetku čelit. Pro jejich chování je typický postoj tehdejšího předsedy odborů OKD Miroslava Syrového, který v případě vydělení bytového fondu z kmenové OKD odmítl cokoli řešit. Funkcionář v té době pobíral milionové odměny za výkon funkce v dozorčí radě a jeho zájem o budoucí fungování se zjevně limitně blížil k nule.

Kolektivní akce na Karvinsku

Večírek hrazený z dočasně vysokých cen komodit už skončil a horníci teprve teď s překvapením zjistili, že pracují ve snědeném krámu – razí s předraženými stroji, OKD si půjčovala nikoli za nízké úroky u bank, ale za vysoké u NWR, byty jsou prodané nějakému globálnímu supímu fondu atd. Je otázka, co s tím budou dělat. Z historie víme, že horníci vystaveni existenčním hrozbám mají ve srovnání s jinými kategoriemi zaměstnanců tendenci reagovat na ohrožení svých sociálních práv radikálně a koneckonců i násilně. Stačí si vzpomenout na zavírání dolů ve Velké Británii za Margaret Thatcherové nebo restrukturalizaci dolů v údolí řeky Jiu v Rumunsku, kdy tisíce horníků táhly na Bukurešť. Takový katastrofický scénář snad nehrozí, ale nelze předpokládat, že konec OKD proběhne v poklidu. Ostatně to dokazuje včerejší krátká stávka důlní směny na jednom z dolů OKD. Jestli budou mít kolektivní akce pokračování, a pokud ano, jakou budou mít podobu, to bude záležet na průběhu insolvence a případném zásahu státu.

Autor je právník.

 

A2LARM