Je televizní vaření ještě pořád smysl života?

Pořady o vaření mají konečně své parodie: supersnobský Luxus na talíři a ultrašetřivé Vaříme s Mírou.

Dokud nezačali na portálu Stream.cz vysílat Luxus na talíři a celé moje okolí (i mimo Facebook) nezačalo řešit „Dělají si prdel?“, myslel jsem, že budu až do smrti jen náhodný cynický divák kulinářských show. Ale v Luxusu na talíři dávají plátek čtyřiadvacetikarátového zlata na palačinky flambované domácím alkoholem destilovaným z vína Meursault Perrières, do jídla přidávají koňak Ludvík XIII. a místo kuchaře tam exhibuje herec Robert Mikluš, který by sám nejspíš neuvařil ani guláš.

Ofenziva sporáků před obrazovkou

Ještě před pár lety by show s falešným kuchařem, který doporučuje nechat si z Chile dovést čerstvé třešně do pravé české bublaniny, nedávala smysl. Než mohl nekuchař Mikluš poslat pro oranžovou rybu do Dubaje, aby z ní udělal rybičkovou pomazánku, musela se rozvinout kultura kuchařských pořadů a jejich fanoušků. Dneska už se neříká, že někdo „sleduje pořady o vaření“, ale expertně se hodnotí, co je a co není dobré na seriálu Dity P. Kuchaři Pohlreich s Babicou si už před pár lety posílali profesní hejty přes bulvár a kulinářské konverzace se přesunuly od porovnávání rodinných receptů ke sporům, který kuchař z telky vaří líp.

Spousta lidí se nedívá na televizi, aby se bavila (protože zábava může být rozrušující), ale spíš aby se nudila (protože nuda může být uklidňující). Televizní vaření je k tomu ideální.

Už levicový filosof a Francouz Guy Debord si stěžoval, že kvůli pořadům o vaření upadlo umění dobře připravit hovězí pečeni, protože televize spolu s prefabrikovaným jídlem zbavila lidi aktivní tvořivosti a radosti z vaření. To bylo v sedmdesátých letech, dnes televizní kanály jako Mňam TV nebo TV Paprika nabízejí divákům muže a ženy za plotnou nonstop. Máme tak možnost vidět víc navařených jídel, než jich kdy stihneme sníst, a celý život můžeme při chlebu s hořčicí nebo kuřeti na kari z rozvážky sledovat thajskou, vietnamskou nebo českou – chudou či bohatou – kuchyni.

Když Mikluš vyhazuje celé kuře z Francie, protože už „posloužilo tím, že tělíčko pustilo do jatýrek, co jsme potřebovali“, je sice jasné, že se jedná o parodii, ale není jasné, jak je míněná. Dělá si legraci ze snobů nebo osvobozuje hédonismus „labužníků“, jak diváky pomrkávající Mikluš oslovuje, od etických zábran? To všechno vytváří nečekaný „WTF“ efekt. Milovníci kvalitní televizní gastrozábavy si v komentářích sice stěžují, že se „v pořadu nehorázně plýtvá“, ale stále mají dostatečný výběr jiných kulinářských pořadů, ke kterým se můžou vracet. Je jedno, kam parodie míří, stačí, že se paroduje vlastní žánr televizního vaření. Komický efekt, který to vyvolává, ukazuje, jak moc nám přijde normální, že někdo vaří před kamerou, říká, co do jídla dává, a tváří se jakoby nic.

vaření1
Sympatický šetřil a kuchařský matlal Míra

Laskavý Láďa

K pořadu Luxus na talíři po pár týdnech přibyl chudý, lidový příbuzný – pořad Vaříme s Mírou, který paroduje low televizní vaření s cílem za každou cenu ušetřit. Laskavá lidovost moderátora-kuchaře je soft verzí Ládi Hrušky, který sice dělal jídla pro nejchudší, ale své pohrdání jimi odmítal skrývat a po vyhazovu z Novy dělá reklamu na lichvářské půjčky. To Míra má svoje fiktivní chudé strávníky doopravdy rád a tváří se, že by si na pizze z knedlíků taky rád pošmáknul.

Míra produkující levné blafy má oproti Miklušovi náročnější práci. Humor stojí na samotných receptech, které jsou přepálené a v nichž se to přehání s „náhražkami“ v jídlech, jako je tataráček ze salámu. Míra je Láďou Hruškou z laskavějšího světa, kde chudoba není něco, čemu se sami chudí posmívají, ale spíše až jakási požitkářská kultura – na jídle se totiž šetří i proto „aby zbylo na pivko“. Jenže už Láďa Hruška pobíhající v kšiltovce před zprávami na Nově, byl jen parodií na vaření. Míra v drahé kuchyni navíc nejspíš ani není tvůrci zamýšlen ani tak jako představitel chudého kuchaře, ale prostě jen jako sympatický šetřil a kuchařský matlal.

TV Gastronuda

Spousta lidí se nedívá na televizi, aby se bavila (protože zábava může být rozrušující), ale spíš aby se nudila (protože nuda může být uklidňující). Televizní vaření je k tomu ideální. I když jsou výjimky, které se skutečně snaží diváky chtivé receptů něco naučit, většina pořadů o vaření je prostě sledováním nudy někoho jiného spojené se specificky domácí činností, jakou je vaření – jen nemusíme vařit sami. Jezení, ke kterému jsme biologicky odsouzeni, a monotónní domácí vaření, nevede k nesmrtelnosti, jak to umí podle Dity P. italská kuchyně, ale v případě své televizní varianty spíš k „neživotu“, tedy k volnému času, který je ale úplně k ničemu, jak o tom píše Debord.

Humor obou pořadů stojí na jediném nápadu a v komediálním pořadu typu České Sody by vystačil tak na jeden skeč. I když v případě Luxusu na talíři, který má naplánovaných dvanáct dílů, dokážou tvůrci překvapovat pštrosími vejci, iránskou šalvějí a koňakem „v krásné kazetě“, ani snobismus se nedá variovat do nekonečna. Šetřílek Míra, pokud nezačne vařit z kradeného jídla nebo nepřejde k ezovariantám přípravy jídla z trávy a vzduchu, se asi vyčerpá ještě rychleji – chudoba je přeci jenom nudnější. Nefalšované, neparodované, nekonečné televizní vaření bude ale mít diváky až do netrpělivě očekávaného kolapsu civilizace. A možná i po něm.

Autor je redaktor A2larmu.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies