Významná výročí často bývají pro veřejnoprávní kanály důvodem k speciálním pořadům. V souvislosti se sedmistým výročím narození Karla IV. jsme se tak v České televizi mohli setkat s dokumentárními cykly, speciálně zaměřenými pořady i donekonečna se opakujícími upoutávkami na ně. Vydařené bylo například vydání pořadu Hyde park civilizace, které se věnovalo analýzám ostatků Karla IV., a divákům tak poutavě přiblížilo historii a vědu zároveň. Bizarní bylo pojetí facebookového kanálu ČT24, který celý jeden den informoval své diváky výhradně ve staročeštině. Mohli jsme si tak v jazyce Karla IV. přečíst, že islamistické hnutí Boko Haram posílá své vojáky do Libye, kde se připojují ke stoupencům Islámského státu. Od výpravné minisérie Jan Hus se zřejmě stává zvykem, že k výročí spojenému s důležitou historickou osobností patří i televizní velkofilm. Vyvrcholením oslav výročí narození Karla IV. tak byla nedělní premiéra filmu o jeho životě s názvem Hlas pro římského krále.
Komplikovaná banalita
Nákladná produkce a velikášství tématu se ve filmu potkává s televizními nároky a touhou být snímkem pro všechny. Hlas pro římského krále je tak nakonec trochu pohádka, trochu Hra o trůny, trochu duchařina, trochu politické drama, trochu historicko-didaktický pořad a trochu moralita. Ve výsledku jde o nepříliš podařený film. Takto ambiciózní a výpravné projekty mohou být omlouvány nedostatečným rozpočtem či limity televizního natáčení. Možná, že peníze jsou opravdu jedním z důvodů, proč film ve své snaze o velkolepost vypadá tak trochu legračně. Přesto je patrné, že největší problém není v oněch inzerovaných čtyřech stech komparzistech (nebo sto padesáti třech koních), ale ve scénáři, který působí, jako by byl spíchnutý horkou jehlou.
Významná výročí mohou být dobrou příležitostí k natočení výpravných filmů, ale určitě by takové snímky neměly vznikat z povinnosti a bez ambicí. Po Hlasu pro římského krále zůstává pocit špatně utracených peněz.
Z hlediska vyprávění je Hlas pro římského krále komplikovaný film. Do děje vstupuje mnoho postav, příběhem se prolíná více časových rovin a divák se musí orientovat ve složitém zákulisí dobové politiky. Přehlednosti nepomáhají ani podobné lokace hradů a postavy, které ačkoliv se na přeskáčku pohybují napříč desetiletími, příliš vizuálně nestárnou. Při takových nárocích na diváckou pozornost je až pozoruhodné, jak banální je vše ostatní. Dialogy spíš než rozhovor dvou lidi připomínají deklamace, které bez nároku na životnost mají co nejrychleji ilustrovat historický záměr té či oné postavy.
Ústředním konfliktem, který se prolíná celým filmem, je komplikovaný vztah Karla a jeho otce Jana Lucemburského. Mimo Janovu horkokrevnost jako by postavy ani žádné vlastnosti neměly. O Karlově mladistvé prostopášnosti se dozvíme pouze ze scény, kde si vybírá z několika dívek, které mu odhalí svá ňadra. Vzápětí se mu ovšem zdá sen, v němž mu jakási tajemná snová bytost řekne o tom, že by neměl žít tak rozmařile, jinak by ho mohl stihnout trest (mohl by mu být odňat jeho mužský úd). Má to vyřídit i svému otci.
Svévolné putování mezi žánry
Ale nejsou to pouze věštecké sny, o které se vyprávění opírá. Karel se musí vypořádat i s duchy. První noc na Pražském hradě se začnou pohybovat skleničky a Karel nakonec vyběhne s pochodní do vedlejší místnosti, kde se chvíli otáčí dokola a duchům hrdinně čelí. Tak tvůrci symbolicky vyobrazují smíření budoucího krále s Čechy. Zvoleným snímáním a lacinými triky s pohybujícími se poháry se volně přenášíme někam mezi pohádku a horor.
Film však mezi žánry pluje zcela svévolně. Snídani královy družiny předchází podivně hustá atmosféra. Panoši a služebníci si vyměňují významné pohledy, skupinky i jednotlivci se míhají kolem sloupů a všichni si chystají dýky. Vzápětí první Karlův muž umírá v bolestech na otravu. To už všichni tasí. Propíchnutí plivou krev, hrdla jsou rozsekávána a Kryštof Hádek se ohání mečem ve zpomalených záběrech. Celý dvůr je posetý mrtvolami a zalitý krví. Karel a jeho muži mučí posledního přeživšího – upalují mu nohu. Za chvíli už se na dvoře houpe mrtvola se spálenou nohou. Scéna svým podáním i snahou o naturalismus jako by se pokoušela přiblížit seriálu Hra o trůny.
Stále je to ale tentýž film, ve kterém Karel zápasí se strašidly na Pražském hradě a ve kterém se budoucí český král napraví na základě mravoučného snu. Naturalismus zahraničních seriálových hitů působí v takovém kontextu poněkud nepatřičně. Mrtvoly, krev a záběry na otevřená zranění jen těžko zastíní čisté a oholené postavy v pestrobarevných kostýmech. Jedná se o sterilní středověk bez špíny a hnusu. I herci v čistých barevných róbách jako by zapomínali, že nehrají v pohádce. Polovičatost každého nápadu pak nejlépe dokládají zpomalené záběry na bojujícího Karla, které zřejmě musely vzniknout až dodatečně v postprodukci a spíš než efektně působí směšně.
Významná výročí mohou být dobrou příležitostí k natočení výpravných filmů, ale určitě by takové snímky neměly vznikat z povinnosti a bez ambicí. Po Hlasu pro římského krále zůstává pocit špatně utracených peněz. Film musí být velký, ale nemusí být nutně dobrý. Co ovšem takové zpracování přináší? Postavy nepůsobí plasticky ani věrohodné, výpravné scény jsou spíše směšné a historicko-politické pozadí je ve zmateném a nesourodém vyprávění téměř nesrozumitelné. O Karlu IV. by jistě mohl vzniknout i menší film s lepším scénářem. Nižší rozpočet nemusí nutně znamenat, že film nemůže mít dobrou režii a ambici konkurovat zahraničním televizním produkcím. Zvlášť pokud by takový film o něčem byl. Možná by se pak mohl i uplatnit na zahraničních televizních trzích. Pokud je však k dispozici pouze špatný scénář, možná je lepší netočit nic. Bez ohledu na výročí, takto nákladné projekty by neměly vznikat mechanicky a z povinnosti.
Autor je filmový režisér.