Kde se vzali všichni ti nácci?

Většina příznivců Alternativy pro Německo se nestala xenofoby teprve nyní. Masové zaměření na antiimigrační politiku přesto představuje poměrně nový a znepokojivý trend.

Zatímco v Rakousku již dlouho působí FPÖ, ve Francii Národní fronta a v Nizozemsku Strana pro svobodu, Německo donedávna zůstávalo přítomnosti krajně pravicové strany ušetřeno. Ještě v létě loňského roku to vypadalo, že se Alternativa pro Německo (AfD), která byla v roce 2013 založena jako strana proti euru, sama rozloží a do dějin se dostane nanejvýš v poznámce pod čarou. Pak ale přišla takzvaná uprchlická krize. V březnových volbách se AfD podařilo prorazit do třech dalších zemských sněmů, v Bádensku-Württembersku a Sasku-Anhaltsku dokonce se ziskem více než 20 procent hlasů. V brzký konec hnutí už tak doufat nemůžeme. Naopak se zdá, že se jinak velmi stabilní německý stranický systém rozrostl o šestou stranu.

Stal se z Němců přes noc xenofobní národ? Ještě nedávno se přece považovali za multikulturní zemi s multináboženskou identitou – a najednou volí stranu, která nyní, na začátku května, schválila program obsahující skandální větu „Islám nepatří k Německu“ a která provokuje diskusemi o tom, za jakých okolností by se mělo střílet na uprchlíky překračující evropskou hranici. Jak to?

Stresová situace

Změna v názorech obyvatelstva je však možná menší, než by se na první pohled mohlo zdát. V roce 2009 to bylo poprvé, kdy některý z významných politiků použil větu „Islám patří k Německu“ bez toho, aby hned cítil potřebu dodat, že německé kořeny jsou samozřejmě křesťanské a židovské. Řekla to Angela Merkelová na konferenci o islámu. Především v Křesťanskodemokratické unii Německa (CDU) tento výrok vyvolal skoro tak velkou kontroverzi jako nyní opačné vyjádřeni AfD. Ještě v roce 2012 německý prezident a bývalý farář Joachim Gauck prohlásil, že by se pod tuhle větu nepodepsal. Hlavní myšlenka kritiků byla vždy stejná: Ano, žijí tady muslimové, ti jsou součástí země, ale o islámu jako o náboženství se to říct nedá, tradičně jsme křesťansko-židovská země (nutno podotknout, že jinak se němečtí politici k židovským kořenům moc často nehlásí).

I když se pro většinu Němců v každodenním životě skoro nic nezměnilo, scvrknutí politické debaty na jediné téma v posledních měsících vytvořilo atmosféru krizové situace.

Během posledních jedenácti let, kdy je v Německu u moci CDU (z toho sedm let ve velké koalici se sociálními demokraty), se strana posunula doleva. Dřív mohli xenofobové v Německu tleskat například volební kampani porýnsko-vestfálské CDU z roku 2000 nazvané „Kinder statt Inder“ (Děti místo Indů) proti migraci a za větší porodnost v Německu nebo i samotné Merkelové, když v roce 2010 prohlásila, že „multi-kulti“ společnost je mrtvá a že Německo nekladlo na imigranty dostatečné nároky.

CDU, v Německu tradičně nejpravicovější z významnějších stran, integrovala pravicový okraj společnosti, a bránila tak vzniku radikálních stran. Když v roce 1992 dorazilo do Německa více než 400 tisíc uprchlíků, CDU prosadila zostření podmínek pro udělení azylu tak, že v následujících letech byly počty azylantů minimální. Že Merkelová loni v létě volila jinou cestu, bylo překvapující nejen pro některé její spolustraníky, ale také pro spoustu levicových a liberálních politických komentátorů, kteří se najednou octli v situaci, kdy souhlasili s její politikou.

Sociologické výzkumy problematiky pravicového populismu a extremismu ukazují, že v situacích stresových pro společnost vyplavou na povrch latentní autoritářské a antidemokratické postoje. Přijímání statisíců uprchlíků může být přesně takovou situací. I když se pro většinu Němců v každodenním životě skoro nic nezměnilo, scvrknutí politické debaty na jediné téma v posledních měsících vytvořilo atmosféru krizové situace.

Strana jednoho tématu

Nejprve byl mediální prostor přesycen mávajícími dobrovolníky na nádražích a příběhy rodin, které si braly uprchlíky jako spolubydlící do svých domů, pak přišla každodenní dávka přeplněných přijímacích táborů a davů běženců na hranicích. Naopak snižování penzí, 200 tisíc lidí na demonstraci v Berlíně proti TTIP, Panama Papers a mnoho jiných důležitých politických témat posledních měsíců zůstalo na okraji zájmu. Tato okolnost ovšem hraje do karet straně jednoho tématu, jakou je právě AfD. Kompetentnost v jiných politických tématech jí podle průzkumů nepřisuzují ani její podporovatelé. Nepřekvapí však, že při tak vyhrocené politické debatě mnoho lidí zanedbá další politické preference a volí stranu, která nejvíce odpovídá jejich názorům na migrační politiku bez ohledu na ostatní politické otázky.

Za volební úspěchy AfD nejsou ale zodpovědní jen bývalí voliči zavedených stran. Největší část voličů získala AfD v březnových zemských volbách ve třech spolkových zemích mezi bývalými nevoliči – dohromady více než 350 tisíc hlasů (oproti tomu CDU získala od bývalých voličů zhruba 280 tisíc hlasů). AfD se tedy očividně podařilo oslovit lidi, kteří byli nespokojeni s dosavadním výběrem stran, a profilovat se jako strana, jež se staví za zájmy „obyčejného člověka“ proti „starým“ stranám a „lžimédiím“, řečeno jejím stranickým žargonem. Zdá se, že pozitivní obraz AfD mezi jejími příznivci nedokáže zkalit ani volební program plný neoliberálních cílů, jako je rovná daň namísto dosavadního progresivního zdanění. To je ale koneckonců to nejmenší, co bychom jim mohli vyčítat.

Od roku 2005 zažilo Německo sedm let vlády velké koalice sociálních a křesťanských demokratů. Sedm let kompromisů a konsenzů namísto politických debat uvnitř společnosti mezi konzervativním a levicovým táborem, které byly tradičně vedené těmito dvěma velkými „lidovými“ stranami. Kancléřka měla ve zvyku ukazovat svou politiku jako bezalternativní a role opozice zůstávala na malých stranách zelených, levice a během první vlády Merkelové i na liberálech, které však dokázaly mobilizovat jen určité vrstvy voličů a kterým se málokdy dařilo vést úspěšné kampaně proti konkrétní vládní politice. Kdo se necítil být reprezentován politikou velké koalice, mohl jednoduše nabýt dojmu, že německý stranický systém nenabízí alternativu.

Teď tu ale alternativa je. AfD nabízí možnost být proti. Alespoň do doby, než buď zmizí, nebo se stane součástí systému tak, jak se to přihodilo zeleným. Alternativa pro Německo nabízí možnost být naštvaný spolu s jinými naštvanými, a cítit se tak jako součást kolektivu. Mimo to dává příležitost společným prolamováním tabu posouvat německou společnost stále více a více doprava.

Autorka je politoložka a členka Iniciativy Ne rasismu!

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image