Levná práce nade vše

Propagátoři neviditelné ruky trhu už lidem nenamlouvají, že se snad budou mít díky tvrdé práci lépe. Práce se stala věcí morálky.

Pracovat kdysi lidé začali kvůli uspokojování svých potřeb, podle starého Engelse dokonce prý práce (a nikoli večírky) zušlechtila opici až na člověka. S postupnou specializací lidé přešli na ohodnocování práce penězi a některé typy práce dostaly vyšší smysl jako naplňující povolání. Podle české Wikipedie je práce „cílevědomá lidská činnost, která vede k uspokojování lidských potřeb, k vytváření statků a služeb“. Práce se v průmyslových společnostech stala ústřední hodnotou života a zdrojem sebevědomí a hrdosti. Práce je taky standardem, podle kterého je člověk považován za úspěšného, nebo alespoň slušného, pokud v práci sice moc neuspěl, ale dělá ji.

Výchovné facky neviditelné ruky trhu

Ekonom s vytištěným grafem snažící se v televizním studiu všem namluvit, že jeho obor je exaktnější než fyzika a ekonomické částice podle teorie chaosu nejefektivněji zorganizuje neviditelná ruka trhu, byl znakem devadesátek. Od té doby se ukázalo, že čeští ekonomové nejsou schopní předpovědět takřka nic a volná ruka k prosperitě vede jen někoho, a posunuli jsme se do další fáze. Dnes, kdy je dohánění životní úrovně Rakouska a Německa už zapomenuto, fandové volné ruky trhu preferují místo vědeckých pouček dojmy a mravoučné příklady ze života. Propagace neregulovaného trhu v realitě periferie EU pokračuje jinými prostředky. Práce je v této verzi především hodnota sama o sobě, nikoli cesta k zajištění důstojného života.

Znakem tvrdosti je nechat po sobě šlapat, makat, jak chce šéf, a nic nechtít. Tvrdá manuální i kancelářská práce je nadále projevem nevyměklé morálky.

Předseda Hospodářské komory Vladimíru Dlouhému, který byl za mlada jistě pracovitý, se nelíbí opatření na ochranu zaměstnanců, jako je například omezení doby, kdy může šéf po zaměstnanci něco chtít. Při argumentaci proti této „absurditě, která tu nebyla ani za socialismu“ se ale ekonom neohání čísly nebo vědeckými poučkami, ale tím, že on byl přece za mlada hrdý, když mu šéf v osm večer zavolal. Podobně hrdý by měl při večerním telefonátu každý. Na snahu evropských odborů omezit stres v práci argumentuje Dlouhý „osmadvacetiletým lenochem, který je šikovný na počítače, ale kouká spíše proplout, aby měl co nejvíc peněz za co nejmíň práce, a bude se schovávat za stres, tudy cesta nevede“. Pravicový ekonom se pohoršuje nad tím, že se někdo v kapitalismu snaží vydělat co nejvíc peněz za co nejmíň práce. A to je, pokud jste zaměstnanec, nemorální.

Přestože Češi tráví v práci skoro nejvíc času z celé Evropské unie, má podle Dlouhého Česká republika dohánět bohatší část EU dalším prodlužováním pracovní doby. V Česku je také jedna z nejnižších minimálních mezd v EU. Rozhodně by se prý ale neměla zvyšovat, protože i to by mohlo brzdit ekonomiku. Dlouhý má plán „odbrzdit ekonomiku“ (tedy deregulovat), což by mělo ještě více roztočit kolečka montovny a nabídnout ještě více abstraktního dobra z každé odedřené hodiny navíc, protože bojovat za zlepšení situace zlepšením podmínek práce je podle něj nesmysl. Dlouhý se ze všeho nejvíc děsí toho, že by lidé nepracovali vůbec: „Pirátská strana v Německu dokonce říká, že je právo nepracovat a ještě k tomu brát 1500 eur měsíčně. Pro mě je to v uvozovkách konec světa,“ říká. Konec světa, tak snad.

Český úděl

Dlouhý není zdaleka jediný, pro kterého je špatně placená a stresující práce horizontem současného českého údělu. Známá kritička mladé generace z pozic vysokého výkonu, analytička týdeníku Echo24 Lenka Zlámalová, se stejně jako Dlouhý nejvíc bojí západní změkčilosti, zejména pak lenosti mladých. Západní společnost podle ní totiž „připomíná přešlechtěného, přecitlivělého psa, který se roztřese hned, jak na něho foukne, nebo na něj někdo zvýší hlas“. Ve jménu boje proti této vyměklosti se hrozí sociálních jistot, nelíbí se jí „požadavky“ generace Y, která si podle ní moc užívá a má o práci svoje představy. Údajný nedostatek pracovního nasazení je pak syndromem „změkčilosti“ a úpadku Západu.

Proti tomuto úpadku symbolicky stojí země jako Rusko, které, jak se můžeme dozvědět v publicistických textech nejen od Lenky Zlámalové, odolává změkčilosti ve všech podobách. V tvrdém Rusku by nikdo nevyvolával konflikty a nenarušoval veřejný pořádek kvůli zhoršení pracovních podmínek, jako to dělají měkkýši ve Francii. V případě proruských i protiruských postojů slouží ruská společnost jako vzor nevyměklosti. Lenka Zlámalová tvrdí, že Rusové budou pro Putina trpět, a to samé si myslí i Petr Robejšek, který Putina na rozdíl od Zlámalové obdivuje (i když tomu říká „realismus“). Rusové oproti změkčilým Evropanům všechno snesou. Robejšek dokonce nabízí vysvětlení, proč tomu tak je: hodnoty jako vlastenectví, které konzumeristický Evropan nespočítá, jim pomáhají nést břímě chudoby. Statistiky sebevražednosti a další demografická data mu sice nedávají za pravdu, ale Afrika by jako příklad tvrdé společnosti zkrátka fungovala blbě.

Konkurenční výhoda tvrdosti

Znakem tvrdosti je nechat po sobě šlapat, makat, jak chce šéf, a nic nechtít. Tvrdá manuální i kancelářská práce je nadále projevem nevyměklé morálky. Slušný Čech má práci, bere za ni sice málo, ale nestěžuje si, respektive stěžuje si jen na příjemce změkčujících sociálních dávek nebo na jinou podobu státní ochrany práce. Ideologii práce, šitou na míru periferní montovně, Zlámalová doplňuje i bojem proti práskačskému zákonu, jak říká zákonu chránícím whistleblowery, tedy lidi, kteří se postaví proti svým šéfům, protože je podezírají z nelegální činnosti. Šéfy ať si udávají jinde, u nás má být na pracovišti pořádek. I kdyby šéf kradl, správný český pracant se nebouří proti člověku, který mu dává práci.

Podobným jazykem hájí Čechy jako levnou pracovní sílu i ministryně práce a sociálních věcí Michaela Marksová-Tominová, která na evropské úrovni odmítla, že by Češi pracující v zahraničí pro české firmy snad měli pracovat za stejné peníze jako místní. Češi v tomto nevyměknou a o konkurenční výhodu otroků nepřijdou. Mistrem žánru práce, ze které máte jen to, že ji vůbec máte, je Miloš Zeman. Nabízí rovněž krev, pot a slzy na pracovišti, ale navíc přihazuje ještě celou plejádu vyžírek, které můžeme nenávidět.

Autor je redaktor A2larmu.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies