Lid bez reprezentace, kapitalismus bez levice

Úleva z voleb v Rakousku není na místě. Mimo jiné proto, že autentická levicová sebereflexe, základ nezbytné obrody demokracie, opět nezazněla.

Po vyhlášení výsledků rakouských prezidentských voleb se na českých sociálních sítích rozpoutala kuriózní diskuse o tom, zda se z těchto výsledků vůbec radovat. A kdože a z jakých důvodů se to vlastně nad vyústěním tamního klání u nás bujaře směje, nebo naopak brečí. Zatímco osvícenci bouchali šampaňské a vydávali nadšená prohlášení, u tmářů byl vidět pláč a skřípění zubů. Ta správná strana barikády je přece jasná: je to bývalý šéf Zelených, Alexander Van der Bellen, který kandidoval formálně nezávisle, ale se zelenou podporou, aby přece jen nakonec o prsa zvítězil. Zelená není jen barvou islámu, ale odnepaměti přece také barvou naděje. A ovšem i moderní levice, jakkoli je Van der Bellen právem pokládán spíše za středového liberálního politika.

Je to FPÖ, která odteď dominuje rakouské politické scéně a v parlamentních volbách 2018 nepochybně využije své pozice „sama proti všem“, proti silám domácím i zahraničním, proti „nepřátelům lidu“.

Radost na levici je ovšem pochopitelná už jenom s ohledem na nedílnou součást člověčiny, na mentalitu sportovního diváctví, které umí ocenit dramatické zvraty. Vždyť prvním kolem voleb, průzkumy i analytiky favorizovaný představitel extrémní pravice Norbert Hofer (FPÖ) ještě dlouho po uzavření volebních místností v noci z neděle na pondělí vítězil nad Van der Bellenem o 144 tisíc hlasů. Následné napínavé sčítání vůle korespondenčních voličů, představujících rekordních čtrnáct procent elektorátu, pak k úžasu mnohých protlačilo proevropského, multikulturně orientovaného eurofederalistu Van der Bellena před euroskeptického xenofoba Hofera o jedenatřicet tisíc hlasů. Kdo v takové chvíli nejásá (nebo nepláče), není snad člověk, ale kámen.

Kdo má více ze hry

Čas na chladnou politickou analýzu musí ovšem přijít, a to, pokud možno, okamžitě. Norbert Hofer to vlastně udělal pohotovým uznáním své porážky už v době, kdy všichni ještě napětím zadržovali dech. Neboť si uvědomil, že je to on, kdo má – jak říkávají sportovní komentátoři – více ze hry. A nejde jenom o to, že vítězství jeho protivníka bylo tak těsné. A že čtyřicet procent se nevyslovilo ZA něj, ale výhradně jen PROTI Hoferovi.

Není totiž pravda, že k dosavadnímu – šmízově pravolevému – tandemu socialistů (SPÖ) a lidovců (ÖVP), který sedmdesát let reprezentoval establishmentovou duchnu nad rakouskou společností, je zelený akademik Van der Bellen s mizerným charismatem a slabou komunikační kompetencí tváří v tvář davům rovnocennou variantou antiestablishmentového průlomu. Naopak: byl a je do značné míry vnímán – na rozdíl od Hofera – jako součást dosavadních poměrů, a to nejen svými odpůrci, ale i jádrem vlastních voličů. To dobře ukázalo první kolo voleb, v nichž Van der Bellen zaostal téměř o patnáct procent za Hoferem. V očích Rakušanů se tato jeho příslušnost k elitě symbolicky potvrdila, když se v jeho prospěch vyslovily „staré eurostruktury“, šéf Evropské komise Jean-Claude Juncker a předseda Evropského parlamentu Martin Schulz, tedy křesťanský a sociální demokrat. Je to FPÖ, která odteď dominuje rakouské politické scéně a v parlamentních volbách 2018 nepochybně využije své pozice „sama proti všem“, proti silám domácím i zahraničním, proti „nepřátelům lidu“.

Šance pro některé, hrozba pro všechny

Lid v tomto rakouském přelomu není pouhou dekorací nebo frází. I povrchní sociologická sonda odhalí základní fakt: pro Norberta Hofera hlasoval venkov, ale i „průmyslové Rakousko“, konkrétně 71 procent dělníků (!). Kdo volil Van der Bellena? Politolog Princetonské univerzity (New Jersey) Jan-Werner Müller dává v podstatě za pravdu Hoferovi, který v jinak trapné televizní debatě mezi oběma pretendenty na dobytí prezidentského Hofburgu osočil svého protivníka, že je kandidátem určitého typu „kaviárové levice“ (die Shickeria) a že rozhodně nereprezentuje obyčejné lidi, skutečný lid (die Menschen). Po celou dobu kampaně častoval svého zeleného odpůrce jen těžko – čistě logicky – vyvratitelným obviněním, že je nástrojem nedemokratického „superstátu“ evropské byrokracie. Tomu věru člověk uvyklý argumentaci na akademické půdě čelí obtížně, zejména když je pro něj mentalita die Menschen doopravdy španělskou vesnicí. Ale kdo ho tedy volil? Co přesně znamená „určitý typ kaviárové levice“?

Tohle nás musí velmi zajímat, neboť „v tom lítáme“ – pospolu s celou Evropou a vlastně i Amerikou – rovněž a zabředáme do toho věru až po uši. Odborník na nacionalismy a profesor Středoevropské univerzity v Budapešti Anton Pelinka se nad rakouskými volbami pokusil o typologii voličských front, které se opravdu netýkají jen Rakouska. Konstatoval, že polovina Rakušanů volila Norberta Hofera ze stejných důvodů, z jakých Francouzi hlasují pro Marine Le Penovou a Američané pro Donalda Trumpa. Tyto „lidové třídy“, prekarizovaní pracující s nepříliš vysokým vzděláním, jsou „rozhněvanými oběťmi globalizace“, tedy deregulovaného, nekompromisního a nakonec krizemi cloumaného kapitalismu posledních tří dekád. Mají oprávněný strach z budoucnosti v otevřeném prostředí a dožadují se bariér proti vnějším vlivům a ohrožením, aktuálně zastoupeným – jako symbolická, všem srozumitelná náhražka – přízrakem imigrace. Voliči Alexandra Van der Bellena jsou zcela naopak „vítězi globalizace“, kteří otevřenost nepokládají za ohrožení, ale za nepřeberné menu různých šancí. Tito lidé, uzavřel Anton Pelinka, ovládají cizí jazyky a „mohou doufat v kariéru například v Dánsku nebo Portugalsku. Ostatními je otevřenost pociťována jako hrozba“.

Jestliže už není pravice ani levice

Skutečně levicovou reflexi nad touto realitou politických silokřivek, nadějí, obav a iluzí zatím nenajdeme skoro nikde. Jen bývalý francouzský prezident Nicolas Sarkozy vyhlásil zprava – v rozrušení nad Rakouskem – přesně to, co mělo zaznít zleva. A nezaznělo. Podle Sarkozyho se v Evropě střídání u moci netočí kolem „silných idejí“. Ve velkých koalicích, jaké vládnou v Německu a Rakousku, „pravice a levice splývá“. „Jestliže už není pravice a jestliže už není levice, pak jsou to extrémy, které získávají.“ Je to hanba, že nám to musí sdělit „provařený“ a odpudivý pravicový politik.

Co jsme to vlastně tváří v tvář prezidentské Vídni v pondělí oslavovali? Že znovu zvítězili vítězové globálního kapitalismu nad lidmi, které tento kapitalismus poráží permanentně? Že zelený akademik zvítězil – a navíc nejspíš naposledy – nad nahnědlým demagogem z partaje, která je de facto poslední stranou dělnické třídy v Rakousku? Slavili jsme snad to, že neumíme xenofobní, ale srozumitelné náhražky ohrožení vyměnit v očích lidu za neméně srozumitelnou pravdu o kapitálu, o skutečném vnitřním i vnějším nepříteli? Doufám jen, že jsme neslavili příslušnost k elitě, exkluzivní chuť kaviáru a lahodnost našich příštích kariér.

Autor je politický komentátor.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies