Ve svém posledním textu pro A2larm jsem se věnoval otázce, zda česká levice pohrdá „obyčejným člověkem“ a jeho strachem ze změn, které s sebou může přinést nynější migrační krize. Levici je často vyčítána neschopnost a neochota vést dialog s názorovými oponenty. To jsem se pokusil zpochybnit, leč jak se zdá, zřejmě ne dostatečně přesvědčivě. Tak tedy ještě jednou – a pořádně.
Elita
Nejprve je třeba vrátit se k otázce, zda je nová levice elitářský spolek intelektuálních snobů, kteří „obyčejným člověkem“ z hloubi duše pohrdají. Podle obhájců této teze levice od „obyčejného člověka“ očekává vlastně jen to, že poslouží jako „kanonenfutr“ při společenské proměně někde v nejasné budoucnosti. Když s takovou rolí lid nesouhlasí, uplatníme na něj tezi Bertolda Brechta a prostě ho vyměníme… Levice tedy očekává, že „obyčejný člověk“ má povinnost porozumět jí – a nikdy naopak. Když jsem napsal, že chápu strach „obyčejného člověka“ z migrační krize, nemohli tomu někteří autoři a autorky uvěřit. Ano, skutečně rozumím tomu, že „tichý sympatizant“ útoků na kavárny se bojí, že masivní imigrace Evropu změní a že taková změna pro něj může znamenat zhoršení jeho vlastního života. I to je totiž jeden z možných scénářů dalšího vývoje. Realita dnešních dní je rozhodně všechno, jen ne sluníčkově jasná a vedoucí ke světlým zítřkům.
Otevřená a kritická diskuse je špendlíkem, který hrozí propíchnout bublinu bezpečí, kterou kolem „tichého sympatizanta“ budují věrozvěsti „pevnosti Evropa“. V bublině se migrační krize jeví jako triviální problém, který lze vyřešit tím, že si na hranici Evropy postavíme zeď a svět necháme za ní.
I když teď možná pohřbím několik přátelství, musím konstatovat, že příslušníkem jakékoli elity nejsem ani já, ani ostatní představitelé nové levice. Od „tichého sympatizanta“ mě ve skutečnosti nedělí nic podstatného. Elitou společnosti jsou lidé, kteří nevědí, kolik stojí bochník chleba, protože v luxusních pekařstvích za ně nakupuje jejich služebnictvo. Elitou nejsou lidé, kteří svolávají demonstrace, ale lidé, kteří ovládají globální kapitálové toky a proti kterým jsou demonstrace levicově smýšlejících lidí po celém světě namířeny. Pokud dojde k radikální společenské změně, která se nebude dít pod přísnou demokratickou kontrolou, dopadne tato změna stejnou měrou na „tichého sympatizanta“ i na osazenstvo nejbližší kavárny. K pocitu nadřazenosti nad „obyčejným člověkem“ opravdu nemám já ani žádný jiný český levičák sebemenší důvod. I já jsem „obyčejný člověk“.
Tabu
Nová levice není nic jiného než jakýsi diskusní salón v tom nejobecnějším smyslu slova. Nemáme žádný seznam členů (o jeho vytvoření se pokouší nanejvýš tak Adam B. Bartoš), žádný pevný program, žádná tajná zednářská znamení, podle kterých bychom se rozpoznávali. Jediným pojítkem nové levice tak je několik výchozích principů, které spojují snahu o interpretaci a chápání reality. Cílem nové levice není stavba „slonovinové věže“, která by ji měla chránit před světem, ale naopak kritická práce s fakty. Levicový pohled na svět je všechno, jen ne sluníčkově naivní.
Teze „uprchlíky nechceme“ pro levici žádným tabu není. Když Slavoj Žižek ve svém eseji Žádné Norsko neexistuje píše, že „není vůbec nutně rasistické nebo protofašistické, když původní obyvatelé mluví o ochraně jejich způsobu života – takovou představu musíme opustit“, není tím vyřazen z další debaty ani dán do klatby politické korektnosti. Jeho esej se setkal s řadou kritických reakcí, které ale polemizují s Žižekovými argumenty, nikoli s jeho právem vyjadřovat se kriticky k samotným uprchlíkům.
To, co očekávám od hypotetického obránce vlasti, není nic jiného, než že po svém „nechci uprchlíky“ uvede validní důvody, proč. Jediným tabu v diskusi, na jehož zachování já osobně trvám, je pouze požadavek jasného odmítání argumentačních faulů. Šibenice prostě není argument, se kterým lze polemizovat. Ani hákový kříž nasprejovaný na výloze podniku s nepřátelským názorem není výzvou k zahájení dialogu. Jeho autor zbaběle zaútočil v noci, protože to úplně poslední, co si přál, byla jakákoli (byť názorová) konfrontace s oponenty.
Diskuse je nutná
Jak už jsem napsal, uprchlická krize může vyústit v sociální i politickou katastrofu, na kterou doplatí v první řadě právě „obyčejní lidé“, lhostejno zda uprchlíci či domorodci. Abychom takovému vývoji zabránili, je potřeba zahájit celospolečenskou debatu o příčinách migrační krize, o jejím dalším vývoji a o opatřeních, která jako společnost můžeme učinit pro to, aby příchod migrantů katastrofou neskončil. Jenže právě jakékoli normální a věcné debaty se vlastenečtí obránci hranic bojí jako čert kříže.
Ve veřejném prostoru se k uprchlické krizi vyjadřuje řada lidí, kteří touží být vyslechnuti, ale těch, kteří chtějí diskutovat, je o poznání méně. Otevřená a kritická diskuse je špendlíkem, který hrozí propíchnout bublinu bezpečí, kterou kolem „tichého sympatizanta“ budují věrozvěsti „pevnosti Evropa“. V bublině se migrační krize jeví jako triviální problém, který lze vyřešit tím, že si na hranici Evropy postavíme zeď a svět necháme za ní. Když levice svými argumenty bublinu propichuje a do bezpečného prostoru šokovaných pseudovlastenců nechává pronikat realitu, je to asi nepříjemné, ale pro možné řešení migrační krize a s ní souvisejících problémů nezbytné.
Až se díky klimatickým změnám (které jsou údajně výmyslem neomarxistů a ekoteroristů) promění v prach dosud úrodné oblasti Blízkého východu, budeme čelit migrační krizi, v porovnání s níž je ta dnešní jen letním piknikem. Buď se můžeme začít seriózně bavit o tom, co udělat pro zmírnění těchto změn a pro civilizované zvládnutí jejich sociálních, ekonomických a politických dopadů, nebo můžeme postavit vysokou zeď a předstírat, že se čas zastavil v roce 1986. A prostě počkat, až na nás všechny globální problémy naráz spadnou. Levice není ta, kdo volí druhou možnost.
Kdo, co
Ve svém textu jsem použil termín, který zřejmě nejednomu čtenáři a přinejmenším jedné čtenářce zvedl tlak. Jde samozřejmě o termín proletariát. Řada čtenářů si to interpretovala následovně: pokud je uprchlík pro levici proletariátem, je pro ni okamžitě i soudruhem ve zbrani připraveným provést společenský převrat. Nová levice by nejraději uprchlíkům rozdávala hned po bezpečném vylodění rudou zástavu, výtisk Kapitálu a kalašnikov a vyrazila s nimi revolučně vyvracet nenáviděné staré pořádky – „obyčejnému člověku“ navzdory.
Když hovořím o proletariátu, používám tento termín nikoli v parodickém výkladu marxismu-leninismu, ale ve smyslu, který představil Marx ve své knize Německá ideologie. A tyhle dva významy se zatraceně liší. Proletariát Německé ideologie není označení konkrétní masy lidí, nemá tedy substanční význam. Proletariátem Marx označuje uměle vyvolanou duchovní chudobu a nedostatek lidství, který vede k zániku starého stavu společnosti a vzniku takového stavu, který stav proletariátu odstraňuje. Proletariát je tedy principem, který může vést, nezávisle na historickém období či geografické poloze, ke změně společenských poměrů. Ještě jednou: nejedná se o substanční pojem, nemůže být proto spojován jen s jednou konkrétní sociální skupinou. V druhé polovině 19. století bylo v Evropě a Americe proletariátem dělnictvo. Nikoli proto, že mělo nějaký proletářský gen, ale protože bylo na nejnižším stupni společenského žebříčku. Dělníci 19. století bojovali o své přežití a jak říká Marxův slavný bonmot, neměli kromě svých okovů co ztratit. Dnes mohou smutně slavnou roli proletariátu zaujmout právě třeba uprchlíci. Ne proto, že to je mé zbožné přání, ale protože nemají kromě svého života co ztratit.
Pokud uprchlíky označím za proletariát, jde tedy o čistě deskriptivní označení, které mi má pomoci v chápání sociální reality. Neznamená to, že sami uprchlíci se musí za proletariát považovat, ani že budou sdílet mé politické názory. Nebo že se případný zvrat poměrů ve společnosti musí odehrát pod rudou zástavou a směřovat k jakékoli formě kolektivismu či posílení demokracie.
Je to takový můj evergreen. S trochou nadsázky v každém druhém textu opakuji pořád jednu věc: kolektivní identita, pokud ji vůbec lze věrohodně vymezit, nedeterminuje charakter, názory či myšlení jedince. Proto nemohu tvrdit, že co uprchlík, to komunista. Stejně jako je absurdní tvrdit, že každý uprchlík je terorista, potenciální příživník, anebo že se touží začlenit do konformní většiny, protože být uprchlík limituje motivaci člověka právě na tyhle dvě možnosti. Stejně tak nelze tvrdit, že průměrný Čech je ze své podstaty predisponován k tomu být xenofobní, iracionální a manipulovatelný, a že je proto třeba jeho občasné rasistické výstřelky tolerovat či omlouvat. Pokud bychom na takový způsob uvažování přistoupili, ve skutečnosti tím degradujeme „obyčejného člověka“ na pasivní objekt sociálních dějů. Není ale právě to projevem skutečného elitářského pohrdání? Dokud nepřiznáme „obyčejnému člověku“ právo fatálně se mýlit a nést za své omyly odpovědnost, těžko ho můžeme považovat za skutečného partnera v diskusi a smysluplnou diskusi od něj očekávat.
Pracujme s eventualitami
Pokud tedy celospolečenská diskuse skutečně začne, jakou by měla mít podobu? Často čtu, že aby byla diskuse skutečně svobodná, musí pracovat se všemi eventualitami. Nemohu než souhlasit. A jaké tedy ty eventuality ve stručnosti jsou? Jak už bylo řečeno výše, pokud budeme před migrační krizí a krizemi, které ji působí, strkat hlavu do písku, pokud rezignujeme na jakoukoli solidaritu s ostatními státy EU (a solidarita se opravdu nemusí redukovat jen na ty prokleté kvóty) a pokud se ve vztahu k uprchlíkům omezíme jen na represi a nesmyslná gesta moci, budeme problémy spojené s migrací jen kumulovat. A takový stav skutečně nemůže trvat věčně.
Druhou eventualitou je stupňování prvního scénáře do extrému. Opevníme hranice, vystoupíme z Evropské unie, militarizujeme společnost a uprchlíky budeme v lepším případě nekompromisně stíhat a vracet, odkud přišli. Problémem tohoto řešení je, že aby mohlo být funkční, bude se muset Česká republika přeměnit na totalitní policejní stát, který bude řízen nějakou juntou lumenů formátu Bartoše nebo Hampla. Uprchlíci neprojdou. Stejně jako těch pár posledních slušných lidí, kteří ještě nebudou sedět v kriminále a budou snít o emigraci do poslední výspy demokracie ve střední Evropě, kterou bude patrně Německo.
Anebo se konečně pustíme do normální diskuse. Možná v ní přijdeme na to, že naším problémem není ani nedostatek zdrojů, ani bezpečnostní hrozby, ale pouze strach ze světa, který se změnil, aniž se nás zeptal. Věřím, že tempo doby ještě dokážeme dohnat.
Autor je filosof, hlásí se k nové levici.