Je to zázrak. Po celém světě se konzervativci a nejrůznější fanatici rozhodli vyrazit do boje proti násilí páchanému na ženách. Od Donalda Trumpa s jeho slibů o ochraně bílých žen před „násilnickými“ přistěhovalci z Mexika až po evropské ultrapravicové skupiny, které se šikují proti domnělému ohrožení „jejich“ dcer a manželek ze strany muslimů, se konzervativci nově prezentují jako ochránci dívek a žen. Ale kdo nás bude chránit před nimi?
Jak zdůvodnit fanatismus
Myšlenka, že muži ze Západu musí chránit „své“ ženy před hrůzu nahánějící hordou cizinců mužského pohlaví, není nic nového. Touto myšlenkou se v USA již od dob otrokářství opodstatňovalo vraždění Afroameričanů – a to i přesto, že miliony černých žen zneužívali statkáři bílé pleti. Sloužila také jako argument pro státní kontroly a militarizaci po celém světě; a nyní se s ní nově zdůvodňuje fanatismus. Po hromadném sexuálním napadení žen během oslav nového roku v Kolíně nad Rýnem se skupiny jako Alternativa pro Německo (AfD) – neofašistické uskupení, které má dnes v Německu kolem patnácti procent preferencí – rozhodly ujmout odvěkého úkolu ochraňovat bílé ženy.
Pro tento jev používám pojem „nový šovinismus“. Šovinismus se běžně chápe v kontextu mužského šovinismu a většina lidí má za to, že v něm jde hlavně o to, že ženě podržíte dveře a schytáte to od feministek. Oxfordský slovník však tento pojem definuje jako „přehnaný či agresivní patriotismus“ a dále jako „nadměrnou nebo předsudky zatíženu podporu nějakého cíle, skupiny či pohlaví“.
Nový šovinismus spadá pod obě definice. Používá primitivní nacionalistický postoj, v němž muži zaujímají hrdinské postoje a chrání „své“ ženy před houfy nejrůznějších narušitelů, ať už jsou to migranti, muslimové nebo transsexuálové. Dovolte mi tedy za všechny ženy říct, že já se zrovna bezpečně necítím. Bylo by jistě jednodušší věřit tomu, že hnutí jako AfD je ochráncem žen, kdyby ovšem zároveň neprosazovalo zákaz potratů a registrovaného partnerství, nepodrývalo právo na rozvod, nechtělo zavřít školky a sebrat ženám státní podporu – to vše ve jménu obrany „tradiční rodiny“.
Chráníme jen ty správné ženy
Fundamentalistické návraty do minulosti všech typů se nápadně shodují v tom, jak bránit ženy. Málokoho tedy překvapí, že AfD opisuje myšlení mnoha radikálních islámských skupin ohledně postavení žen ve společnosti. Pokud někdo skutečně chce udělat ze západní Evropy patriarchální náboženský policejní stát, pak jsou to ultrapravicová hnutí, a nikoli migranti prchající před válkou. Zároveň je ironií, že pro ochranu všech křesťanských žen je podle těchto lidí třeba pomocí bomb srovnat nějaké malé město na Blízkém východě se zemí.
Může se zdát, že je od nich vlastně hezké, že se starají. Já si ale tyto samozvané ochránce žen nějak nedokážu představit, jak se ujímají role dobrovolníků v azylových domech pro oběti domácího násilí nebo jak přispívají na linku bezpečí pro znásilněné. Místo toho pořádají rasistické demonstrace uprostřed multikulturních komunit a obtěžují ženy na internetu, což je opravdu zvláštní způsob, jak dát najevo, že chtějí zajistit bezpečí ve veřejném prostoru.
Na opačné straně Atlantiku se Americká asociace pro rodinu – fundamentalistická křesťanská organizace, kterou například Právní centrum pro chudé amerického Jihu považuje za nenávistnou skupinu – přiznala, že cíleně posílá muže na dámské toalety v pobočkách prodejního řetězce Target. Chce tak prý „otestovat“ tamní pravidlo umožňující transsexuálům přístup na toalety dle jejich zvoleného pohlaví. Protože nezvládla dokázat, že „muži v sukních“ budou obtěžovat „jejich“ dcery, ztělesnila sama Asociace onu hrozbu queer úchylů pro americké ženy, kterou se snažila najít.
Tito noví šovinisté, kteří jsou převážně mužského pohlaví, chtějí chránit ženy před násilím – ovšem za předpokladu, že se jedná o ty správné ženy. Transsexuálové, lesbičky, imigrantky a barevné ženy tak vypadávají z množiny stereotypů a podprahového rasismu, které jsou vydávány za analýzy. Křesťanské skupiny prohlašující, že chtějí chránit „své dcery“ před transženami na dámských toaletách, se evidentně nezabývají myšlenkou, že některé z těchto dcer by také mohly být trans. Nehledě na to, že mnoho transsexuálních žen čelí násilí.
Přikrmování strachu
Šovinismus tohoto typu se vždy opíral o rasismus a společenské třídy. Celý se totiž točí kolem mužů, kteří rozhodují o tom, ke které ženě se budou chovat jako k dámě – čili chránit ji a opatrovat až na hranici infantilizace – a s kým se bude zacházet jako s nevolníkem. Nevděčné bojovnice za společenskou spravedlnost, například já, si zaslouží jen to nejhorší zacházení. Nalubrikovat je a předhodit Tálibánu! To denně opakují bílí muži, kteří sice hlásají odpor k islámskému násilí na ženách, ale přitom jím jsou fascinováni.
Nový šovinismus funguje na dvou rovinách: strach neznalých přikrmuje tím, že cizí, černé nebo homosexuální maskulinitě připisuje roli skutečného zdroje ohrožení. Feministický aktivismus pak podrývá výrokem, že ženy prostě neví, co je pro ně nejlepší. A tak tu jsme my, harpyje v železných kalhotkách, a rozčilujeme se nad nerovností platů mužů a žen, nad domácím násilím a kulturou znásilnění, a přitom bychom měly raději sklapnout a poslouchat chlapy, jak se od nás očekává – a jedině tak bychom se dozvěděly, že skutečné ohrožení přichází zvenčí.
Nesmíme připustit, aby noví šovinisté přebrali feministickou rétoriku. Tito lidé nejsou ochránci žen. Místo toho se snaží udržet ženy na místě, kam podle nich patří. Jejich upřímný respekt vůči ženské samostatnosti má podobu blahosklonné „ochrany“, která je ovšem podmíněná naším vzorným chováním a navíc přístupná jen tehdy, jsme-li bílé pleti.
Mužský sexismus není specifickou doménou žádné skupiny. Je to problém struktury a kultury v každé zemi na světě. Drtivá většina nás, západních feministek, se nenechá obalamutit jejich snahou podrýt naše myšlenky, jen aby si zdůvodnili svůj rasismus. Jenže koho zajímá, co si vlastně myslíme? Vždyť jsme, koneckonců, jen ženy.
Autorka je spisovatelka a feministka.
Z anglického originálu The New Chauvinist Try to Defend Women – But Who Will Defend Us from Them?, publikovaného na webu magazínu New Statesmen, přeložila Linda Fořtová.