Sto let Sykes-Picotovy dohody a mýtus prázdné mapy

Stojí slavná britsko-francouzská dohoda o rozdělení Blízkého východu skutečně za všemi problémy tohoto regionu?

„Sunnité by získali vlastní stát spojením východní části Sýrie s iráckou provincií Anbar, šíitský jih Iráku by se odštěpil a tady na severu bychom konečně měli odpověď na desetiletí neřešenou kurdskou otázku. Pořád se řeší etnicko-náboženské konflikty a lidi si stěžují, že nikdo nepřichází s řešením. Tady jeden takový skromný pokus vidíte.“ Emeritní profesor politologie ještě chvíli zkoumal podrobný nákres nového uspořádání Blízkého východu, promítaný na plátno nad posluchárnou, a pak svůj výklad ukončil. Alespoň tak mi zůstala v paměti veřejná přednáška, kterou jsem na univerzitě v německém Tübingenu v roce 2014 rozhodně nečekal.

Čárání po mapě?

Vlnu podobných vizí a fantazií odstartovalo ve zmiňovaném roce video džihádistické milice Islámský stát v Iráku a Levantě (ISIL), v němž jistý Abu Safiyya mluví na kameru o konci Sykes-Picotovy dohody. Aby svému výkladu dodal váhu, přechází na čerstvě dobytém hraničním přechodu mezi Sýrií a Irákem sem a tam a vzápětí je místní policejní stanice vyhozena do vzduchu. Sykes-Picotova dohoda, kterou samozvaný chalífa Abú Bakr al-Bagdádí označil hned ve svém prvním veřejném kázání za spiknutí, je pro propagandu ISIL ústředním motivem. Symbol spiknutí si džihádisté očividně zvolili správně – málokterý článek o současném regionálním uspořádání a etnických konfliktech na Blízkém východě se obejde bez zmínky o této britsko-francouzské dohodě.

Zapomněli jsme snad, že téměř každé posunutí hranic v Evropě, které mělo vést ke spravedlivějšímu uspořádání, vedlo k etnickým čistkám a uprchlictví?

Sykes-Picotově dohodě je právě dnes sto let a stále vyvolává spoustu emocí. Britský diplomat Mark Sykes a jeho francouzský protějšek François Georges-Picot o rozdělení mocenských sfér jednali tajně – a to je pro mnohé jasný důkaz spiknutí mocností. Vyjednavatelé navíc na mapu nakreslili mnoho dlouhých, rovných čar, rozdělujících území od Středozemního moře k Íránu do zón francouzské a britské okupace a sfér vlivu. Diplomaty tedy zřejmě nezajímají lidé v regionu, a jak jen mohou, rozdělí národy nejlépe pravítkem a tužkou.

Od vzestupu Islámského státu a postupného rozpadu Iráku a Sýrie čteme v novinách a populárně-vědeckých knihách pravidelně, že současné hranice regionu byly určeny v roce 1916 tahem tužkou na „prázdné“ mapě a že tyto hranice předurčily etnické a jiné konflikty. A jak ukazuje zmiňovaná tübingenská přednáška, tento narativ pronikl i do akademické sféry. Takovému výkladu se ale brání historici a politologové jako Sara Pursley, Reidar Visser, Nick Danforth a další.

Přeceňovaná smlouva

Především současná diskuse odpovídá historii regionálních hranic jen z části. Sykes-Picotova dohoda je jen jedním z řady dokumentů, které se týkají uspořádání států na Blízkém východě. Často se zapomíná, že po tajné dohodě následovaly například Sèvreská smlouva z roku 1920 a Lausannská smlouva z roku 1923, které měly na poválečné hranice mnohem větší vliv. Linie tažené na mapě Sykesem a Picotem tak dnes můžeme vidět jen u Středozemního moře mezi Libanonem, Izraelem, Sýrií a Jordánskem. Běžný výklad Sykes-Picotovy dohody tedy neodpovídá pečlivému čtení dějin regionu. Mění to ale něco na tom, že o osudu regionu nerozhodovali lokální aktéři, ale představitelé Francie a Velké Británie?

Jistě, Francie a Británie byly v poválečném období rozhodujícími koloniálními mocnostmi v regionu, hranice se ale posouvaly z různých důvodů. Nejpatrnějším problémem, který dodnes hýbe regionem, je otázka, zda by Kurdové měli mít vlastní stát. Sykes-Picotova dohoda je pro lídry celého spektra kurdských politických stran důvodem pro neexistenci samostatného Kurdistánu a nejnovější vývoj v Iráku a Sýrii potvrzuje, že se stoleté uspořádání regionu, prý nastolené dohodou, mění. Do vzácné shody se tak dostali prezident Autonomní kurdské oblasti v Iráku Masúd Barzaní a předseda rojavské strany PYD Salih Muslim.

Kurdové však po první světové válce, ostatně jako dnes, nebyli v otázce, zda by vůbec stálo za to bojovat za nezávislý Kurdistán, jednotní. Někteří se naopak připojili k postosmanské turecké armádě Mustafy Kemala (později zvaného Atatürka) a dalším se zase zdála nejlepší autonomie pod britským protektorátem. Mimo to se o zásadní posunutí hranic snažili i Turci, kteří by bývali k vznikajícímu Turecku nejraději připojili i multietnický Mosul, jenž nakonec pod tlakem iráckých arabských nacionalistů připadl Iráku. Ne, že by lokální aktéři rozhodovali zcela svobodně, přesto ale nelze říct, že si nové hranice britští a francouzští okupanti „vycucali z prstu“ a vina leží jen na nich.

Není-li tedy Sykes-Picotova dohoda základem dnešního tvaru Sýrie, Iráku a Turecka, proč se o ní tolik hovoří? Diskuse o Sykes-Picotově dohodě nastavuje zrcadlo našemu kulturalistickému, identitárnímu já. Podvědomě pracujeme s představou, že jednotlivci na Blízkém východě neuvažují politicky, nýbrž jsou vedeni jakýmsi etnickým nebo náboženským pudem. Kultura a identita jsou pro nás nejdůležitější proměnnou. Nebude-li sunnita sdílet stát se šíitou, určitě se spokojí s novým homogenním okolím a ekonomické a sociální otázky již ke sporům nepovedou… Jsou-li však regionální konflikty podmíněné jen nespravedlivým rozmístěním hranic, nabízí se otázka, zda jejich lepší vedení povede k míru. Nesmíme zapomenout, že vznik státu na základě kurdské etnicity nebude férový k turkmenské, asyrské nebo arménské menšině. Zapomněli jsme snad, že téměř každé posunutí hranic v Evropě, které mělo vést ke spravedlivějšímu uspořádání, vedlo k etnickým čistkám a uprchlictví?

Fantaziemi o novém uspořádání Blízkého východu a o napravení chyb koloniálních mocností se bráníme přiznání, že Západ nese velký podíl viny na současném stavu regionu především svým nedávným počínáním. Měli bychom uznat, že jsme léta podporovali diktátory, zavírali oči před porušováním lidských práv a nezajímali se o rozevírající se nůžky mezi (ekonomickými) elitami a ostatními. A nyní si vymýšlením a malováním nových, „spravedlivějších“ hranic myjeme ruce, zapomínáme na pravé příčiny konfliktů a přistupujeme na hru etnických čistek, kterou s námi bude ISIL ochotně sehrávat.

Autor žije v Turecku.

 

Podpořte nás

Budoucnost je teď! Podpořte Alarm.

 
Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image