Těžký život (s) oligarchy

Jak se vypořádat s oligarchy na půdě liberálně demokratického státu?

Řada událostí posledních měsíců a let svědčí o tom, že západní demokratické společnosti se – někdy pozvolně, jindy překotně – vyvíjejí směrem k jakési formě pravicového autoritářství. Prakticky neuplyne den, aby nás na tuto skutečnost něco neupozornilo. Když si neonacisté zrovna nedělají omalovánky ze znepřátelených kaváren a v Rakousku nevolí prezidenta, přispěchá se svým moudrem Miloš Zeman či z větší dálky Donald Trump. Postavy Trumpa a Zemana si však zaslouží více pozornosti proto, že představují případy, na nichž je dobře vidět podoba současné krize demokracie: totiž oligarchizace. Oligarchizace a fašizace jsou dvě strany jedné mince: dva neoddělitelné procesy, které se navzájem potřebují, podporují a doplňují. Výše zmíněné osoby odhalují, že rozdíl mezi oběma procesy je jenom rozdílem perspektivy: fašismus a xenofobie pro chudé; oligarchie pro bohaté.

To, že liberální demokracie Západu jsou dnes spíše než čímkoli jiným oligarchiemi, potvrzují nejen občasné chyby v matrixu (Panama Papers), ale i seriózní akademici opírající se o důkladná empirická zjištění. A co se české kotliny týče, ani zde se tomuto trendu nevyhýbáme, ba naopak ukazujeme světu cestu – o čemž svědčí nejen to, že jsme udělali kozla zahradníkem, oligarchu ministrem financí, ale i nadstandardní politické vazby nejbohatších Čechů.

Co je oligarchie?

Domnívám se, že v současných debatách o krizi demokracie se zaměřujeme pouze na jeden její aspekt – fašizaci společnosti. Otázku oligarchie přehlížíme nejenom proto, že s takzvanými vlastenci a podobnými „slušnými“ Čechy není možné nepřijít do střetu, zatímco živého oligarchu z nás viděl málokdo, ale také proto, že působení oligarchů je skryté a zaměňujeme je za vládu odcizených politických elit. To samo o sobě je dostatečným důvodem, abychom oligarchii věnovali trochu více pozornosti. Co to tedy znamená, když o někom řekneme, že je oligarcha či že daný režim je oligarchií? Základní definice oligarchie, kterou zná každý absolvent bakalářského studia politologie, pochází od Aristotela. Podle něj je oligarchie režim, v němž vládne malé množství bohatých občanů nikoli v obecný, ale ve svůj vlastní prospěch. Tato definice je však příliš obecná a spíše jedinečnost oligarchie jako formy vlády zakrývá.

Problém nastává v situaci, kdy se ekonomická nerovnost transformuje do nerovnosti politické, o což ovšem oligarchové usilují. A právě tím se odlišuje oligarcha od bohatého člověka.

Podle Jeffreyho Winterse, autora knihy Oligarchy, tvoří podstatu oligarchie nejenom to, že bohatí vládnou ve svůj vlastní prospěch, ale především specifická dynamika jejich vládnutí. Oligarchové se totiž vyznačují tím, že disponují velkými materiálními zdroji, které systematicky využívají k obraně nebo zlepšení svého osobního bohatství či výjimečné sociální pozice. Specifičnost oligarchie není v tom, že oligarchové jsou bohatí a že mají více možností jak ovlivnit politické rozhodování než běžní občané (to je, ať se nám to líbí nebo ne, vcelku běžná věc). Spočívá v povaze a ve způsobu využívání těchto zdrojů. Veřejný intelektuál, populární televizní bavič, obratný řečník, významný politický či stranický činitel, policejní důstojník a podobně, ti všichni mají jisté, i když rozdílné, zdroje, které jim dávají větší schopnost ovlivňovat politické dění, než má běžný občan. Oligarchova moc je však jedinečná v tom, že mu umožňuje koupit vytrvalé zapojení řady dalších lidí do jeho kauzy, aniž by tito lidé museli mít ke svému úsilí jiný než finanční motiv. Oligarchové tak mohou sledovat své politické cíle nepřímo, bez osobního zapojení, a přesto intenzivně díky tomu, že mají k dispozici armádu placených pomocníků.

Průmysl příjmové obrany

Nemyslete si však, že život oligarchy je procházka růžovou zahradou. Tím nemyslím jen věčné pachtění se po luxusním a zbytečném zboží, vyčerpávající večírky a nutnost občas riskovat život a zdraví v novém sportovním automobilu, jachtě či soukromém tryskáči, ale především to, že oligarcha musí neustále čelit útokům na svůj majetek. S narůstajícím jměním a majetkovou nerovností roste nutnost toto jmění hájit, a tak oligarcha musí velkou část úsilí a majetku věnovat obraně svého vlastnictví nejenom před běžnou populací, ale i dalšími oligarchy. Tato obrana měla historicky různou podobu, od přímého užití násilí oligarchou či budování soukromých bezpečnostních složek po uzavírání různých paktů s ostatními oligarchy. To vše se změnilo se vznikem moderního státu. Moderní stát vycházející z liberální ideologie se na základě uznání nedotknutelnosti vlastnických práv sám pasoval do role obránce vlastnictví oligarchů. Na druhou stranu ale stát vymáhá daně, a tak se největší nebezpečí pro oligarchy změnilo z konfiskace jmění ve zdanění příjmů. Jejich cílem tak již není obrana vlastnictví, nýbrž obrana příjmu neboli vyhýbání se zdanění.

Jak upozorňuje Winters, kolem vyhýbaní se zdanění se od počátku moderního státu konstituovalo to, co nazývá „průmyslem příjmové obrany“. Tento průmysl má celou řadu podob a zprostředkovává celou řadu činností – od přímého ukrývání příjmů před státem (kreativní účetnictví, daňové ráje) po mnohem komplexnější a subtilnější činnosti, jejichž cílem je postupně změnit prostředí, v němž se oligarcha pohybuje, tak, aby bylo příznivější pro jeho cíle. To opět může nabývat celou řadu podob od přímé korupce politiků přes založení vlastní politické strany až po to, co by bylo možno gramsciovskou terminologií nazvat poziční válkou: tedy trvalé ideologické působení na společnost třeba prostřednictvím vlastnictví médií či podporou a zakládáním různých ideově spřízněných think-tanků a podobně. Jen pro představu, podle některých výzkumů bylo jen v USA na přelomu tisíciletí zhruba 16 tisíc právníků specializujících se jen na problematiku „odklánění“ příjmů, přičemž se jedná pouze o jeden z mnoha segmentů průmyslu příjmové obrany.

Oligarchie a demokracie

Oligarchie je s demokracií neslučitelná a historické příklady ukazují, že pokud někdy něco vůbec dokázalo dostat oligarchy na kolena, byla to právě demokracie. Demokracie i v té omezené míře, v jaké ji máme (tedy demokracie redukovaná na pravidelné soutěživé volby zajišťující alespoň minimální povinnost politiků zodpovídat se), předpokládá, že občané mají rovnou politickou moc, která je vyjádřena v rovnosti hlasu. Tato rovná politická moc není nutně v rozporu s nerovným ekonomickým postavením jednotlivých občanů. Demokracie distribuuje politickou rovnost a politická práva, která jsou ze své povahy odlišná od práv vlastnických. Problém nastává v situaci, kdy se ekonomická nerovnost transformuje do nerovnosti politické, o což ovšem oligarchové usilují. A právě tím se odlišuje oligarcha od bohatého člověka, protože ten nutně nemusí usilovat o to proměnit své bohatství na disproporční politický vliv.

Podle Winterse a Page oligarchii v USA tvoří zhruba 0,1 procenta lidí s nejvyššími příjmy (což odpovídá zhruba 150 tisícům lidí), přičemž index materiální moci v této skupině osciluje v rozmezí od 21 tisíc do 108 tisíc násobku průměru indexu „spodních“ 90 procent americké populace. V Evropě nemáme zatím tak důkladné výzkumy k dispozici, ale lze předpokládat, že výsledky nebudou příliš odlišné. Je zřejmé, že tuto materiální nerovnost oligarchové snadno přeměňují na politickou moc, důsledkem čehož jsou rozčarovaní a reaktivní voliči. Ty je pak možné snadno mobilizovat velkým vyprávěním, které jim přidělí důležitou roli při obraně jejich domovů před velkým nebezpečím a které těm, kdo o sobě vědí, že jsou politickými outsidery, poskytne privilegované místo v dějinách. Tím se dostáváme zpět k Trumpovi, Zemanovi a dalším vlastencům.

Otázka, která zůstává nezodpovězena, zní, jak se vypořádat s disproporční mocí oligarchie v rámci liberálně demokratického státu, který je omezen určitými principy, jež znemožňují jediné skutečně efektivní řešení spočívající ve vyvlastnění. Je evidentní, že neexistuje žádný jednoduchý recept. Poslední ambiciózní pokus v podobě levicového populismu, jak jsme viděli na příkladu Syrizy, si na tom úkolu vylámal zuby a je otázka, zda se levicovému populismu kdekoli jinde může dařit lépe. O příčinách neúspěchu Syrizy je jistě možné dlouze spekulovat a najít celou řadu faktorů, které k němu přispěly. Nepochybně však jedním z nich byla skutečnost, že kontext, v němž Syriza operovala, neumožňoval realizaci populistické strategie spočívající v koncentraci moci lidu a následného využití této moci k realizaci politických cílů. V současnosti jak na národní, tak nadnárodní úrovni neexistují instituce, které by umožňovaly dostatečnou koncentraci efektivní demokratické moci, a nelze ani očekávat, že v brzké době existovat budou.

Co dělat?

Proto je možná načase zaměřit se na opačnou strategii a namísto demokracie jako formy koncentrace moci lidu (což je nerealistická strategie), vzít vážně dva aspekty současné demokracie. Předně to, že demokracie neumožňuje moc jen koncentrovat, ale zároveň ji v podobě rovných politických práv rovnoměrně distribuuje mezi občany. A za druhé, uznat – ať se nám to líbí nebo ne – že moc, s níž disponují občané v současných demokratických společnostech, není primárně mocí ve smyslu „něco udělat“, ale je spíše mocí založenou na schopnosti permanentního dohledu, hodnocení, posuzování a zpochybňování realizovaných politických opatření a politiků samotných. Zdůraznění a propojení těchto dvou momentů znamená, že demokracie vyžaduje, aby každý občan měl rovnou příležitost vykonávat svou politickou moc spočívající nejen v právu volit, ale i v oné soustavné dohlížecí a kritizující činnosti.

To samozřejmě neznamená, že každý občan bude (chtít) tuto roli vykonávat, znamená to však, že demokracie předpokládá vytvoření materiálních podmínek své vlastní existence. Jinými slovy, demokracie – a to dokonce i ta liberální – předpokládá vytvoření takových podmínek, které povedou k neutralizaci disproporčního materiálního vlivu oligarchů na politické rozhodování. To znamená, že přímo na půdě liberálně demokratického státu a přímo z podstaty liberální demokracie vychází nárok na řadu opatření, která mohou zahrnovat takové kroky jako legislativu omezující koncentraci soukromého vlastnictví v oblasti médií, omezující soukromovlastnická práva v oblasti politického sponzoringu či ospravedlňující zásahy státu s cílem vytvořit rovné podmínky pro výkon politických práv, které mohou zahrnovat celou škálu činností od subvence nezávislých médií po aktivní boj proti chudobě.

Samozřejmě, že tato cesta není samospásná a nedokáže definitivně vyřešit problém oligarchie, což na půdě liberálního státu ani nejde. Ale tím, že interpretuje liberálně demokratické principy jako politická, a nikoli pouze individuální práva (což je něco, s čím běžná, pravicová interpretace nepočítá), získáme v rámci liberálně demokratického režimu aspoň nějaký prostor pro omezování oligarchie.

Autor přednáší politickou teorii na FF UK, v současnosti působí na IWM ve Vídni.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies