Velká Británie bude hlasovat o svém členství v Evropské unii již 23. června. Od okamžiku zveřejnění Cameronových dohod z Bruselu, kde premiér vyjednal řadu „ústupků“ ohledně povinností Velké Británie, debata o Brexitu nabrala na intenzitě. V obou táborech se profilují osobnosti a iniciativy udávající tón a do debaty výrazně zasáhly také hlasy zvenčí, především z úst dosluhujícího amerického prezidenta Obamy. Tématy veřejné diskuse jsou zejména probíhající vyjednávání EU a USA o transatlantické obchodní smlouvě TTIP, migrační krize (Velká Británie má přitom v otázkách azylu a migrace již dlouho výjimky ze Schengenské smlouvy) a rozhodování Evropského soudu pro lidská práva (ten sice není přímo institucí EU, ale patří k Radě Evropy). V půlce května zkrátka žije britská společnost politickým spektáklem, jehož obdobu bychom těžko hledali.
Peníze v první řadě
Jakkoli může být vztah k EU mnohými pojímán jako principiální záležitost národní suverenity, mlhavost takových vzletných pojmů vede britskou debatu k podrobnému zkoumání konkrétních dopadů členství. Dominuje otázka peněz. Podle zasánců brexitu členství v EU brání Británii ve větším růstu, a to přemírou svazujících pravidel pro podnikatele a povinnými příspěvky do unijní kasy v řádu miliard liber ročně. O další peníze má pak Británie přicházet kvůli vysoké vnitrounijní imigraci. V reakci na tato tvrzení probíhá velké bilancování a počítání, kterého se účastní podnikatelské svazy, odbory, státní instituce, univerzity, občanské organizace i jednotliví odborníci. I přes snahu kampaně Vote Leave a spřízněných subjektů se ale čím dál víc ukazuje, jak mělké jsou základy těchto argumentů.
Pro propagátory brexitu je čím dál obtížnější předložit argumenty založené na solidních datech. Čím dál víc se proto spoléhají na nálady veřejnosti a přízeň získávají mlhavými apely.
Samo rámování brexitu jako otázky financí mělo přitom od počátku nahrávat jeho příznivcům. Británie jako čistý plátce totiž do unijního rozpočtu skutečně odvádí více, než dostává. Výše britského „členského příspěvku“ dosahuje zhruba 350 milionů liber týdně. Analytici ale upozorňují, že od tohoto čísla je potřeba předem odečíst stomilionovou (už dříve vyjednanou) slevu. Navíc se zhruba polovina toho, co Británie zaplatí, do země vrátí skrze dotační programy na rozvoj zemědělství, regionů nebo vědy. Ještě více ve prospěch setrvání v EU vyznívají počty týkající se nákladů na regulaci byznysu. Think-tank Open Europe vyčíslil ztráty ze stovky nejnákladnějších unijních pravidel v souhrnu na více než 33 miliard liber ročně. Autoři studie ale zároveň dospěli k závěru, že přínosy těch samých pravidel překračují náklady o bezmála půl miliardy liber týdně. Odpůrci avizovaná nadbytečnost takových norem je ostatně problematická – mnoho z nich by bylo nejspíše přijato i bez EU v rámci jiných mezinárodních závazků nebo domácí politiky.
Mlhavé apely
Starost o blaho podnikatelského prostředí či veřejných financí je jistě chvályhodná. Evropská unie dnes nicméně musí čelit i výrazné kritice zleva. Volnotržní ekonomický blok se v současném stavu neukazuje jako schopný sbližovat životní úrovně mezi svými regiony a řešit řadu dalších palčivých problémů. Přesto mnoho britských odborových organizací doporučilo svým členům brexit odmítnout, a to především s odkazem na evropské pracovní právo, které pracujícím poskytuje vedle národních legislativ další úroveň ochrany. A pokud jde o podkopávání mezd nově příchozími pracujícími, ani to se studii London School of Economics prokázat nepodařilo. Pro propagátory brexitu je tak čím dál obtížnější předložit argumenty založené na solidních datech. Čím dál víc se proto spoléhají na nálady veřejnosti a přízeň získávají mlhavými apely. Více či méně exaktní otázky práva a ekonomických ukazatelů ovšem pochopitelně dokážou pokrýt jen malou část motivů a kontextů, které se s tématem členství v EU pojí.
Připomeňme proto poslední studii zaměřenou na veřejné služby, které podle mnohých Britů členstvím v EU utrpěly – jmenovitě školství, zdravotnictví a místní samosprávy. Hloubkové rozhovory s předními představiteli těchto oblastí však ukazují výrazný nesoulad mezi veřejným míněním a pohledem informovaných aktérů zevnitř.
Důležitou roli však sehrávají populární média i aktuální poryvy britské a evropské politiky. Jakkoli se tedy zdá, že odpůrci odchodu z EU mají fakta na své straně, průzkumy preferencí stále naznačují vyrovnaný boj až do konce.
Autor studuje práva.