Redaktor webu Salon hovořil s antropologem Davidem Graeberem o jeho knize Utopie pravidel (Utopia of Rules, 2015). Proč levice udělala chybu, když opustila důkladnější kritiku byrokracie? Představuje byrokracie odpověď na hluboce zakořeněné psychologické potřeby a čím to je, že se ve styku s ní tak často chováme a cítíme „hloupě“?
Co vás přivedlo k tomu, abyste věnoval tolik času tématu byrokracie?
Několik podobných esejů jsem napsal již v minulosti, ale uvědomil jsem si, že byrokracie je téma, které na mě neustále vyskakuje z nejrůznějších věcí, na kterých jsem pracoval. A také o ní nebyla k dispozici žádná zajímavá literatura. Při psaní knihy jsem čerpal ze svého akademického výzkumu a zčásti ze své politické práce – v obou případech jsem narážel na problematiku byrokracie a uvědomil si, že nemám k dispozici žádnou knihu, kterou bych si mohl přečíst. (Člověk totiž často píše takové knihy, které by si sám chtěl přečíst.) Jak šel čas, stále více jsem si uvědomoval, že byrokracie je důležitá politicky. Způsob, jakým se o byrokracii bavíme, byrokracie jako politické téma – to bývalo v šedesátých letech velké levicové téma. Jenže jsme ho jaksi opustili ve prospěch pravice a řekl bych, že politické důsledky byly katastrofální.
Jak to?
Protože levice se svým způsobem stavěla proti byrokratizaci života. Jde o svobodu. Mainstreamová levice, která se v dnešní době dá sotva nazvat levicí v tradičním slova smyslu, přijala kombinaci trhu a byrokracie, rovnoměrnou syntézu těch nejhorších aspektů kapitalismu a nejhorších aspektů byrokracie. To se ve skutečnosti nikomu moc nelíbí. A je to právě tento neustálý kompromis principů, co vytváří politický mišmaš, ke kterému se v zásadě nikdo nechce hlásit nebo jej prosazovat jako svébytný program. Už jen samotný fakt, že lidé volí postavy jako Tony Blair nebo Barack Obama, poukazuje na přetrvávající přitažlivou moc levicového myšlení. A protože se jedná o příšerný program, všechny vzbouřené hlasy shrábne pravice.
V byrokracii ale vytvoříte imaginární situaci, která je pevně zasazená do času a prostoru, a každý zná přesná pravidla, takže se jimi lidé řídí. A ti, kteří je dodržují, můžou dokonce zvítězit, což je v reálném životě velmi neobvyklé.
Co se týče spojení toho nejhoršího z byrokracie a kapitalismu, okamžitě mě napadl jeden program – americký Zákon o dostupné zdravotní péči. Hodí se to jako příklad?
Jo, hodí. Nelze totiž s jistotou říct, jestli je tenhle program soukromý, anebo veřejný; a jeho akcie jsou zčásti regulované vládou, což vás nutí vstupovat do výdělečného sektoru, ať chcete, nebo ne. A navíc vytváří naprosto zbytečně komplikované vrstvy byrokracie.
To mi připomíná váš pojem „železný zákon liberalismu“. Mohl byste ho čtenářům trochu vysvětlit?
V devatenáctém století existovala liberální představa, že vláda zanikne a bude nahrazena smluvními tržními vztahy; že vláda sama o sobě je jen pozůstatkem feudalismu, který časem zmizí. Ve skutečnosti však došlo k opaku. Vláda neustále rostla a s ní přibývali i byrokraté. Čím volnější trh máme, tím větší je počet byrokratů. Takže jsem se porozhlížel po nějakém negativním příkladu: existuje nějaké místo, kde probíhají tržní reformy, aniž by se celkový počet byrokratů zvyšoval? Nemohl jsem na nic přijít. Přibývají vždy. Hodně přibyli i pod Reaganem.
Myšlenka, že politika volného trhu vytváří byrokracii, není moc přímočará, alespoň tedy ne pro většinu lidí. Čím to je, že v důsledku politiky volného trhu roste byrokracie?
Zčásti proto, že to, co nazýváme trhem, ve skutečnosti žádný trh není. Za prvé: máme utkvělou představu, že trh se prostě děje. To je ostatně téma debat z devatenáctého století: tržní vztahy se zrodily uvnitř feudalismu a pak feudalismus svrhly. Takže postupně došlo k tomu, že trh se stal přirozeným výrazem lidské svobody; a jelikož údajně reguluje sám sebe, postupně nahradí vše ostatní a postaví základy svobodné společnosti. Zastánci svobody dodnes takhle přemýšlí. Jenže to prostě neplatí, podíváte-li se na to, co se z historického hlediska opravdu děje. Trhy byly v zásadě vytvořeny s vládní intervencí. Byl to politický projekt. Některé představy o tom, jak celá věc funguje, doopravdy neplatí. Lidé například nedělají námezdní práci, pokud mají v tomto ohledu na výběr. Takže abychom získali poddajnou pracovní sílu, je třeba vytvořit policii a velký aparát, který zajistí, že lidé vyhnaní z feudálních pozemků budou vykonávat ten druh práce, který potřebujete… A to je začátek trhu.
V podstatě máme za to, že tržní vztahy jsou přirozené, ale ve skutečnosti k tomu potřebujete obrovskou strukturu institucí, jinak se lidé nebudou chovat tak, jak by se podle slov ekonomů chovat „měli“. Takže si třeba vezměte, na jakém principu funguje spotřebitelský trh: má fungovat čistě na základě soutěže, nikdo v něm nemá mít žádné morální závazky kromě dodržování pravidel. Ale na druhé straně se od lidí očekává, že budou dělat všechno proto, aby z toho druhého dostali co nejvíc – ale přitom si nebudou krást věci nebo se navzájem střílet. Historicky vzato je to nesmysl: když už je vám druhý člověk lhostejný, klidně ho můžete okrást. Lidé jsou tím v podstatě vedeni k tomu, aby se chovali tak, jako se většina lidských společností v průběhu dějin stavěla ke svým nepřátelům – ale aby přesto zároveň nikdy nepřistoupili na násilí, podvody nebo krádeže. Něco takového zjevně není možné, pokud ovšem nevytvoříte velice striktní policejní síly. To je jen jeden příklad.
Pokud tedy byrokratický stát neúprosně narůstá v reakci na politiku volného trhu, proč by nás to mělo znepokojovat? Ano, je to otravné; ale neexistují i nějaká větší úskalí?
Vážně si myslím, že byrokracie je způsob, jak drtit lidskou představivost. Prostě to dělá z lidí hlupáky. To mě při prvním větším setkání s byrokracií ohromilo – zjistil jsem, že se ze mě prostě stává idiot! Formulář jsem vyplňoval špatně, dělal jsem chyby, které by nikdo s dostatečnou mírou inteligence neudělal, a neustále mi opakovali: „Ale vy jste to udělal špatně!“ A ten zážitek, když obíháte úřady a cítíte se jako neschopný idiot, co nezvládá život, definuje onu nevyhnutelnou neohrabanost života v byrokratickém režimu.
Ve své knize také zmiňujete, že byrokracie oplývá jistou přitažlivostí, alespoň v abstraktním smyslu. Co tím máte na mysli?
Byrokracie je jako stroj; nemusíte se starat o ostatní lidi, nemusíte se snažit o výklad významů… prostě stisknete tlačítko a něco naskočí. Můžete jen tak zajít do obchodu a zaplatit, aniž byste museli komukoli vysvětlovat, proč chcete zrovna tohle nebo proč potřebujete tamto. Je to naprosté oddělení prostředku a účelu. A na hlubší rovině… máme takový sen o světě, ve kterém vlastně známe pravidla, a v tom je právě ta hluboká fascinace. Právě proto jsem svoji knihu nazval Utopie pravidel. Tento název se původně vztahoval ke hrám. Proč nás baví hry? Jedním z důvodů, proč máme rádi hry, je to, že jde o jednu z mála situací v našem životě – možná snad o jedinou takovou situaci –, kdy naprosto přesně známe pravidla.
V životě existují pravidla vždy, ale obvykle nejsou doslovně vyřčené; každý má o nich trochu jinou představu, je kolem nich spousta nejednoznačností, jsou komplikované a lidé je beztak každou chvíli porušují. Život je taková nekonečná hra, v níž se celou dobu snažíte přijít na to, jaká má pravidla, a nikomu se to stejně úplně nepodaří. V byrokracii ale vytvoříte imaginární situaci, která je pevně zasazená do času a prostoru, a každý zná přesná pravidla, takže se jimi lidé řídí. A ti, kteří je dodržují, můžou dokonce zvítězit, což je v reálném životě velmi neobvyklé. Můžeme si představit takové dvě fantazie nebo svobody: jedna se zakládá na hraní a druhá na hře. Hraní je ryzí kreativita; ve své podstatě vytváří pravidla. Nicméně ryzí kreativita se v určité rovině stává spíše děsivou. Na druhé straně, hra výhradně vymezovaná pravidly bývá otupující a nudná. Tím tedy vzniká permanentní napětí mezi oběma principy, které figurují v každém aspektu lidské existence. Byrokracie se zmocňuje jednoho z nich a ten pak vyžene do extrému.
Z anglického originálu I found myself turning into Idiot, publikovaného na webu Salon přeložila, Linda Fořtová.