Anketa: Příčiny a následky Brexitu (1. část)

Komentátoři, analytici a intelektuálové glosují výsledky britského referenda o vystoupení z Evropské unie.

Jak si vysvětlujete, že se většina britských občanů vyslovila pro vystoupení z Evropské unie? Co bude podle vás Brexit znamenat pro budoucnost EU? Jaké následky bude mít britské rozhodnutí na dění ve vaší zemi?

 

Matěj Stropnický (předseda Strany Zelených)

Důvodů je určitě několik. Předně od konce posledního velkého ozbrojeného konfliktu v Evropě uplynulo už více než sedmdesát let a lidé zapomněli, proč Evropská unie vznikala: cílem byl mír skrze politickou, hospodářskou a kulturní spolupráci namísto konfrontace. Zadruhé EU skutečně nefunguje optimálně, v očích mnoha se zpronevěřuje svým principům a je stále víc platformou nadnárodních korporací než zastáncem zájmů běžných lidí – zde je typickým příkladem Transatlantické obchodní a investiční partnerství (TTIP), proti němuž se vzbouřilo přes dva miliony občanů EU formou protestní petice. Zatřetí, poukazovat na rozdíly je obvykle snazší a úspěšnější než sjednocovat; odpůrci EU, kteří výhody členství berou jako automatické a nevýhody zveličují, měli snazší práci. Svou roli sehrála i média, která celkový přínos EU popsat neumějí, protože asi působí nudně a neprodává, kdežto lupou zvětšovat drobné i větší oděrky, to jim přináší zisk. Nejméně pravděpodobné teď je, že se nestane nic. Buď vyvolá odchod Británie pozvolný rozklad EU a ještě pravděpodobněji Británie samotné, nebo se podaří Unii zreformovat. Cílem reformy má být více participace, více demokracie, více účinné regulace nadnárodních ekonomických sil, méně byrokracie a regulací hloupostí, méně vlivu korporací, méně partikulárních vlivů národních států. Takovou Evropu, založenou na spolupráci lidí, nejen států, lze ovšem uskutečnit jedině jako federaci. V Česku podpora EU dlouhodobě klesá, aniž jsou k tomu zásadní důvody. Připisuji to nejvíc neustálému prsení politiků před občany, co zase kde vetovali či odmítli a jak to v Bruselu všem hlasitě řekli. Skutečnost je většinou taková, že neuměli prosadit nic podstatného. Ministr vnitra Milan Chovanec je tím asi nejproslulejší. Zelení i proto formují širší hnutí lidí, kteří chtějí, aby Česko bylo součástí Evropské unie, ale zároveň se podílelo na její zásadní reformě. Nedemokratická globalizovaná ekonomika, podstatná příčina klimatické změny, si vyžaduje globalizaci demokratické politiky a té je Evropská unie v našich očích smysluplným příkladem.

 

Sławomir Sierakowski (Krytyka Polityczna, Polsko)

Britští občané hlasovali pro vystoupení z Evropské unie, protože mohli. Velká Británie sice ponese ztráty, ale Brexit si může dovolit. Britové žijí na ostrově, mají jaderné zbraně, nemají zkušenost s fašismem či autoritářskými režimy dvacátého století, jsou bohatou zemí a jejich jazykem mluví celý svět. Jestli chtějí být druhým Švýcarskem, stanou se jím. Dalším důvodem je, že v dnešní době jsou při slibování změn věrohodní pouze populisté. Když mainstream tvrdí, že se něco změní, nikdo tomu nevěří. Mainstream je dnes nevolitelný. EU se do deseti let rozpadne, anebo se změní v něco připomínající evropskou verzi Organizace spojených národů, tedy bezvýznamnou instituci. Podle mě tuto krizi už Evropa nepřežije. Evropská unie přitom garantuje nezávislost Polska. Důsledkem bude, že v krátkodobém horizontu sníží EU tlak na Jarosława Kaczyńského, což mu umožní ještě více se vzdálit od liberální demokracie. V delším časovém horizontu pak zřejmě půjde o jakési opakování smutné polské historie.

 

Milena Bartlová (kunsthistorička, Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze)

Neznám úplně přesná čísla, ale myslím, že to nebyla většina britských občanů, nýbrž mírně nadpoloviční většina těch, kdo se referenda zúčastnili. Obávám se, že stejně by to dopadlo ve všech zemích EU, možná s výjimkou Německa. Nespokojenost s tím, co EU dělá špatně v ekonomické, sociální i politické oblasti, snadno převáží nad zvážením jejích kladů ve chvíli, kdy jsou lidé nuceni k jednoduché volbě z pouhých dvou možností. Řekla bych, že nutnost vměstnat složitost dnešního světa do ano/ne nemůže vést k dobrému výsledku. Referenda jsou dobrým nástrojem demokratického rozhodování spíš na úrovni lokální politiky, kde je občan schopen vycházet z vlastních, přímých zkušeností a není masivně manipulován aparáty tvorby veřejného mínění, zejména privátními médii. Tři nejhorší důsledky: legitimizace rasismu a xenofobie na veřejné scéně i jinde než ve středovýchodní Evropě, kde tomu tak už bylo. Odvrací se pozornost od změny klimatu, která je nejvážnějším problémem dneška. A konečně je zhoubným důsledkem polarizace společnosti, zjednodušená volba ji hluboce emocionálně štěpí. K tomu dochází v dnešní mediální a komunikační situaci, při kterékoli volbě omezené na ano/ne. Pro Česko bude negativním důsledkem jeho neúčast v pevněji integrovaném jádru EU, protože se uvolní více prostoru pro zastánce autoritářské vlády, korupci a sklony k fašistické mentalitě. Pozitivní důsledky nevidím: rozpad EU si nepřeji, ale pro její transformaci by bylo třeba silné evropské hnutí, které zatím není.

 

Boris Buden (filosof, Katedra umění a designu na Univerzitě Bauhaus, Německo)

Brexit chápu jako symptom hluboké krize Evropské unie, či přesněji jako důsledek selhání procesu evropské integrace. K pochopení skutečného významu Brexitu nedospějeme zpětným rozborem specificky britských sociálních a politických rozporů, které vyústily v rozhodnutí opustit EU, ale spíš rozborem rýsujících se rozporů a konfliktů, jež toto rozhodnutí britských voličů odhalí a vyvolá v kontinentální části Evropy. V sázce je tu především propast mezi dvěma třídami evropských občanů. První z nich, ta, která ve Velké Británii hlasovala pro setrvání a ve všech ostatních členských státech většinou podporuje proces evropské integrace, je mladá, vzdělanější, mobilní, liberální, kosmopolitní a dostatečně flexibilní, aby dokázala držet krok se změnami, které vyvolává trh. Krátce řečeno jde o elitu, která je uzpůsobená Evropě, protože je většinou uzpůsobená globalizaci, v níž spatřuje své možnosti a příležitosti. Ale pak je tu ještě druhá třída těch, kteří chtěli své Spojené království výlučně pro sebe a kteří se dnes po celé Evropě mobilizují na ochranu svých domovů, národů, kulturních identit a pozůstatků sociálního systému, a to nejen před migranty, ale i před globalizací, která jim hrozí vyhlazením. Jedná se o lidi starší, méně vzdělané, kulturně netečné, hovořící jedním jazykem a hluboce zakořeněné ve svých provinčních oblastech, které dnes už nejsou ničím než zbídačenými postindustriálními pustinami. Tyto dvě třídy dokonce i mluví jiným jazykem – jedna globální angličtinou, druhá konkrétním mateřským jazykem, dnes degradovaným na úroveň, jakou měly ve středověku evropské vernakulární jazyky. O budoucnosti Evropy se bude politicky rozhodovat právě na této třídní hranici. Jako někdo, kdo pochází z Chorvatska, jež samo je produktem násilného rozpadu bývalé Jugoslávie, kdo má rakouské občanství, a tedy stojí na jedné straně politicky půl na půl rozdělené země, a kdo dnes žije v Berlíně-Kreuzbergu, což je pravděpodobně nejkosmopolitnější (po odchodu Londýna) místo v EU, si nedělám žádné iluze. Rozdílnost, která dnes trhá Evropu na kusy, nepůjde jednoduše usmířit. Vhodnější by bylo tuto rozdílnost nově politicky artikulovat v emancipačním jazyce. Jinak se Evropa znovu sjednotí tak, jako už kdysi – za Hitlera a Mussoliniho.

 

Agnieszka Wiśniewska (šéfredaktorka Dzienniku Opinii, Polsko)

Evropa s problémy ve svém středu se nebude zabývat periferními kraji, a tak budou následky nadále pociťovat zejména země středovýchodní Evropy. Pro Polsko a země v regionu to bude znamenat marginalizaci. A to v době, kdy u nás vládne pravice a existují reálné obavy, že dochází k porušování zásad právního státu a především se kašle na pomoc uprchlíkům. Polsko požaduje od Západu solidaritu s Ukrajinou, ale na solidaritu s Řeckem, Itálií či Německem už jaksi nezbylo. Západní Evropa bude nejprve chtít řešit své vlastní krajně pravicové politiky, kteří teď staví proti sobě technokratický Brusel neposlouchající hlas lidu a suverénní národní státy. Brexit je pro EU červenou kartou. Nejde o varování. Čas na varování skončil. Jde o odchod ze hřiště a oslabení týmu. Co tedy může zachránit myšlenku sjednocené Evropy (protože tady nejde pouze o EU, ale také o další důležité evropské země, které nejsou v Unii)? Obávám se, že žádné racionální argumenty nezaberou. Brexit nemá s racionálním jednáním mnoho společného, což skvěle ukázalo googlování po ohlášení výsledků referenda. Evropu můžou zachránit emoce. Zatím ji rozbíjí strach, pocit nejistoty a nedostatku bezpečí. Ať už to zní jakkoli naivně, tyto emoce mohou porazit akorát jiné emoce – solidarita a demokracie.

 

Marina Gržinič (kulturní teoretička, Akademie výtvarných umění ve Vídni, Rakousko)

Brexit je další selhání v dlouhých dějinách Evropy, ze které se stává hyperautistický, impotentní prostor, jehož logika komunity, politiky a práce je čím dál víc založená na strachu a násilí namířených proti jiným. Není neodůvodněné tvrdit, že Brexit je symptomem paranoie z uprchlíků a migrantů. Na druhou stranu, imperiální Británie i Francie a postnacistické Německo, ale nezapomínejme ani na Belgii, to všechno jsou evropské země, které své bohatství nahromadily přímým vykořisťováním, vyvlastňováním a otroctvím, země s minulostí brutálního kolonialismu a se soudobou kolonizací probíhající v těch samých oblastech, odkud masivně přicházejí uprchlíci. Kapitalistická krize z roku 2008 popravila pracující třídu v EU a způsobila stagnaci života i privatizaci veřejných služeb, zatímco banky ji přežily a vyvlastňování se dnes vesele praktikuje dál. Životní stagnování, které v Evropě vyvolává kapitál, se překrývá neustálým vytvářením systematického rasismu namířeného proti migrantům, kteří nejsou bílí a nejsou křesťané. Takže hrůzy kolapsu Blízkého východu způsobeného válečnými státy, jako jsou Británie a Spojené státy, i zástupná válka v Sýrii se dnes zakrývají pomocí mýtů o národní autonomii a národní „svobodě“ (Brexit). Přitom je jasné, že jediné skutečně suverénní entity jsou dnes centrální banky, MMF a válečný průmysl.

 

Florin Poenaru (CriticAtac, Rumunsko)

Nejprve je potřeba podotknout, že pro Brexit nehlasovala jasná většina. Rozdíl ve prospěch odchodu byl do poslední chvíle velice malý a nečekaný. Na levici i na pravici je teď problém v tom, že se nesnažíme výsledek vysvětlit, ale označkovat jej podle našich vlastních politických a ideologických zájmů. Právě to způsobuje, že Brexit je na jedné straně nazýván výsledkem extremistických a kvazifašistických sil v Británii a Evropě, ale současně i jako hlas odcizených pracujících tříd, které už mají dost neoliberální a austeritou poháněné Evropy; vítězství rasismu, britského koloniálního nacionalismu a xenofobie, ale zároveň levicové kritiky neoliberalismu EU, imperialismu a nedemokratické politiky austerity. Na obou stranách je vidět větší zájem prohlásit se za vítěze, spíše než se na situaci střízlivě podívat. Tím se vytváří zvláštní spojenectví, ale také některé znepokojující podobnosti: stejně jako extrémně pravicové strany vinily za všechno zlé migranty, takzvaní levicoví progresivci ostrakizovali voliče Brexitu za to, že jsou staří, hloupí, reakční, jednoduší, provinciální, nacionalističtí a xenofobní a mají mozky vymyté fašistickou propagandou.

Nemůžeme ignorovat skutečnost, že referendum pro Brexit a hlavní hnací síly za ním měly pravicový a reakcionářský charakter. Více však zneklidňuje, že výsledek referenda tyto síly ještě rozjitřuje. S tímto se budou muset vypořádat všichni ti na levici, kteří byli otevřenými zastánci Brexitu (či Lexitu). Jelikož se Brexit točil hlavně okolo problémů s migrací, očekávám, že ta se vrátí do popředí zájmu napříč Evropou – ve vztahu k interní pracovní migraci, ale také, a to s tragičtějšími důsledky, k migraci externí. Progresivní politické síly v Evropě zároveň nejspíše oslabí. Relativně neuspokojivý výsledek Podemos v posledních španělských volbách je pouze první náznak toho, že co se zdálo být slibným oživením radikální levice v Evropě, může být už nyní u konce. Pokud jde o Rumunsko, interní dynamiky, které v současnosti utváří rumunskou situaci, budou beze změny pokračovat i po Brexitu. Na Rumunsko jako periferního člena EU budou mít dopady středně- a dlouhodobé změny na kontinentu, ale je vysoce nepravděpodobné, že je bude schopno nějakým způsobem ovlivňovat.

 

Ilja Budraitskis (politický komentátor, OpenLeft, Moskva)

Dle mého názoru byl hlavním důvodem triumfu Brexitu protest proti establishmentu. Ten ovšem byl formulovaný, vedený a politicky zúročený právě těmi nejreakcionářštějšími frakcemi stejného establishmentu. Jde o nesmírně nebezpečný precedent, šířící se po celém světě, od Spojených států a Velké Británie přes Polsko až po Rusko. Máme tady co dočinění s novým typem hegemonie, založené na otevřeném cynismu. Zatímco hlavní argument pro setrvání v EU byl vznešený a morální – měli bychom zůstat ve společné unii ve jménu lepší budoucnosti, tolerance, dramatických poučení z historie a sdílených humanistických hodnot – motivace zastánců odchodu byly od počátku rasistické, zpátečnické, hloupé a iracionální. Politická diskuse se zvrhla v primitivní opozici mezi osvícenými myslemi a iracionálními, temnými afekty a předsudky. Iracionalita se pak stala nejchytřejší a nejcyničtější politickou strategií. Odpor vůči EU ale nenabídl žádnou sociální ani politickou alternativu – byl založen na negaci jakýchkoli sdílených hodnot. Co je hlavním sdělením politiků jako Johnson nebo Trump? „My máme všechno – vy nemáte nic. Vezměme si svou zemi zpátky do svých rukou! Vraťme ji zašlou slávu!“ Jediným typem společného zájmu je tady otevřené popření jakékoli deklarace společného zájmu. Tenhle druh cynismu zní jako „holá pravda“ – co je rozhodně lepší než skrytý cynismus evropského mainstreamu, který po léta schovával svou neoliberální reálpolitiku pod rouškou vzletných morálních argumentů. Pro radikální levici je však v této situaci nejhorší možnou volbou postavit se právě za tuto „morální“ stranu sporu. Věřím, že její hlavní úlohou má teď být nastolovat novou veřejnou agendu, a odvrátit tak falešnou a katastrofální volbu mezi těmito dvěma druhy cynismu.

Anketa vznikla ve spolupráci s komentářovým webem Political Critique.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies