Brexit: Rozpadne se dřív Evropská unie, nebo Velká Británie?

Včerejší rozhodnutí občanů Velké Británie před nás staví i otázku budoucnosti Spojeného království.

Asi by se těžko našel někdo, kdo by v pátek ráno po probuzení nebyl překvapen tím, že se voliči ve Velké Británii přece jen rozhodli pro Brexit. Přestože odhady výsledků slibovaly těsný boj, všechny se nakonec více či méně přikláněly k tomu, že Británie zůstane i nadále součástí Evropské unie. Zaskočení tak nad ránem nebyli zdaleka jen odpůrci Brexitu, ale i mnozí jeho zastánci. Podle Googlu teprve nyní Britové rychle zjišťují, co že si to vlastně odhlasovali a co to bude v praxi znamenat.

Nevděčný proces

Není ani divu. To, že realita může být značně vzdálena od propagandistické rétoriky předcházející referendu, museli mnozí pochopit jen pár hodin po oznámení výsledků, když jeden z hlavních bojovníků za vystoupení z EU, pravicový populista Nigel Farage, ve vysílání televize ITV s širokým úsměvem na rtech přiznal, že se slibovanými 350 miliony liber, jež měly údajně díky Brexitu putovat do britského zdravotnictví, nemůže nikdo soudný počítat.

Cameronova taktika „vyhlásím referendum, vyděsím EU, vydupu si ústupky, získám politické body“ se patrně zapíše do dějin jako jeden z nejpompéznějších výbuchů v dějinách politické strategie.

Brexit způsobil také jednu okamžitou politickou smrt. Když David Cameron před třemi roky rozehrával hru jménem referendum o vystoupení z EU, asi těžko tušil, s jakým ohněm si hraje. Cameronova taktika „vyhlásím referendum, vyděsím EU, vydupu si ústupky, získám politické body“ se patrně zapíše do dějin jako jeden z nejpompéznějších výbuchů v dějinách politické strategie.

Jak takový Brexit bude nakonec vypadat, není zatím příliš jasné. Jisté je jen to, že samotný proces od uvedení do praxe článku 50 Lisabonské smlouvy, který vystoupení členské zemi umožňuje, bude trvat dva roky. Cameron chce nechat tuto nevděčnou polívčičku až na svého nástupce, jenž by měl být známý do třech měsíců. Paradoxní přitom je i to, že Velká Británie měla od července příštího roku Evropské unii předsedat.

Zásadní otázka samozřejmě spočívá v tom, jak se s nastalou situací vypořádá Evropská unie. Pravicoví populisté jako Marie Le Penová nebo česká kombinace Mr. Beana a Nigela Farage Petr Mach už horují za úplný rozpad unie.

Deficit demokracie

Faktem zůstává, že Evropská unie, pochodující čím dál příměji pod neoliberální taktovkou korporací a samolibých byrokratů, by reformu skutečně potřebovala. Obsese volným (byť leckdy zcela nesmyslným) pohybem zboží posouvá Evropu daleko za hranice ideálů, na nichž vznikala. Stále silnější demokratický deficit, který ilustrovalo arogantní jednání s Řeckem či kradmé vyjednávání o Transatlantickém obchodním a investičním partnerství se Spojenými státy, je stěží oddiskutovatelný.

Nicméně není hned třeba propadat panice a přehnaným obavám z rozpadu sjednocené Evropy. Rozpad totiž paradoxně v současné chvíli hrozí spíš samotné Velké Británii. Řevnivost mezi Anglií na jedné straně a Skotskem, Walesem a Severním Irskem na straně druhé, totiž roste už od dob destruktivní politiky Margaret Thatcherové. Předloňské referendum o nezávislosti Skotska dopadlo velmi těsně. Zatímco Angličané volí převážně konzervativce, sever je výrazně levicový. A výsledky referenda o Brexitu tento trend jen potvrzují.

Zatímco ve Walesu a v Anglii (s výjimkou Londýna a okolí) převážila varianta „leave“, Skotsko a Severní Irsko se naopak poměrně jednoznačně vyjádřily pro setrvání v Unii. Přesnost, s jakou výsledky referenda kopírují hranice jednotlivých zemí, musí budit Camerona ze spaní ještě více než samotný Brexit.

Severoirská strana Sinn Féin, výrazně posílená v březnových volbách, se už ústy některých svých politiků jednoznačně vyjádřila, že bude požadovat referendum o připojení k Irsku. Ještě jednoznačnější hlas zazněl od Skotů. První ministryně Skotska Nicola Sturgeonová zdůraznila, že Skotové vidí svou budoucnost jednoznačně v rámci Evropské unie. Druhé referendum o suverenitě země je podle ní vysoce pravděpodobné.

Zděšení z výsledků referenda tak zachvátilo nejen labouristy, ale i nemalou část konzervativců. Bude zajímavé sledovat, jestli se přece jen nenajde cestička, jak vystoupení Velké Británie zabránit. Referendum sice vládu k ničemu přímo nezavazuje, ale varianta, že by si ho politici dovolili ignorovat, je téměř nemožná. „Luxus“ neřídit se vůlí svých obyvatel je totiž vyhrazen jen malým a slabým státům, jako je Řecko.

Srovnávat brexit s 11. zářím je směšné

Není vyloučeno, že se nadcházející britská vláda pokusí vyjednat takový odchod, který bude spíše jen větší kosmetickou úpravou než skutečným rozchodem. Ostatně zástupci ostentativně protievropské Strany za nezávislost Spojeného království (UKIP) se už vyjádřili ve smyslu, že budou požadovat bezcelní zónu s EU. Není ale příliš pravděpodobné, že by Evropa na tuto variantu „britské nezávislosti s evropskou pojišťovnou“ přistoupila.

Vyloučit nelze ani fakt, že se po prodělaném zděšení a dostatečně problematických jednáních pokusí britská vláda vyvolat nové referendum, které by proces vystoupení zastavilo. Pokud by k něčemu takovému došlo, měli by si Angličané pospíšit, aby to stihli ještě před referendem o spojení Severního Irska s Irskem a referendem o odtržení Skotska. Jinak by také nakonec mohli hlasovat jen o vystoupení „Malé Británie“: Anglie a Walesu.

V záplavě panických zpráv a komentářů přirovnávajících Brexit významem k útokům z 11. září 2001 je ale třeba zdůraznit jednu věc. Rozchod Velké Británie a Evropské unie není sám o sobě žádnou nepřekonatelnou ani nenávratnou tragédií. Ani ono zmiňované 11. září nebylo samo o sobě globální katastrofou. Tou se stalo až v důsledku následné idiotsky zvolené politiky a invaze do Iráku, která rozvrátila Blízký východ.

To, že dochází k politickým rozchodům, je vcelku normální věc. Sama Británie se do EU přidala až na podruhé a vždy byla spíše odtažitým členem. To, co určí význam Brexitu, bude praxe a kultura dalších jednání a schopnost Evropanů obhájit smysl svého sjednocení. Brexit je spíše symptomem problémů, kterým už čelíme. Může, ale nemusí být spouštěčem vážnější krize.

Autor je historik a publicista.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies