Česku chybí podpora družstevnictví

Družstva obstála v krizi jako mimořádně odolný ekonomický model. V České republice bohužel často bojují o holé přežití.

Družstva jsou osvědčenou formou ekonomické demokracie – v Evropě se rozvíjejí již od první poloviny 19. století. České země a také Slovensko mají s tímto hnutím dlouhodobé zkušenosti, které v kostce vyjádřil jeden z klasiků družstevních záložen a český národní buditel František Cyril Kampelík: „Co jednomu nemožno, všem dohromady snadno.“ Družstva jsou u nás bohužel stále spojována s minulým režimem. Družstvo asociuje JZD a každopádně něco, co je dávno překonané. Náprava tohoto negativního obrazu nebude snadná. Jenže u družstev nejde jen o ideály demokracie v ekonomickém životě. Jejich přínosy je totiž možno ocenit i v současné hospodářské praxi.

Neudržitelný ekonomický model

V roce 2013 byla v Evropském parlamentu přijata zpráva o přispění družstev k překonání krize, kterou vypracovala italská europoslankyně Patrizia Toia. Tato zpráva zahrnula výzkum, který ukázal, že jak družstevní banky, tak družstva v oblasti průmyslu a služeb se ukázaly v období krize jako nejodolnější forma. Zpráva přímo uvádí důvody, proč tomu tak je – je to model řízení, který je založený na společném vlastnictví a demokratické kontrole, což zajišťuje dlouhodobý přístup a zakotvení v místní ekonomice.

Družstva mohou být významnou součástí přechodu na jiný ekonomický model, který už nebude založený na příštipkaření pro zahraniční firmy.

Bohužel, ohlas na tuto zprávu byl v politické rovině v České republice nulový (podobně jako v případě Mezinárodního roku družstevnictví vyhlášeného v roce 2012). Družstva jsou přitom nesmírně důležitá i pro nutnou změnu současného neudržitelného ekonomického modelu v naší zemi. Ten je totiž založený na zahraničním kapitálu, na němž „visí“ zdánlivě české firmy. Jejich produkce se vyznačuje převážně nízkou až střední přidanou hodnotou, která limituje prostor pro razantnější zvyšování mezd, a tedy i životní úrovně většiny obyvatel. Kromě socioekonomické neudržitelnosti (obnášející odlivy zisků ze země ve výši stovek miliard ročně), je to vrcholně nedůstojná pozice. Zahrnuje totiž i takové prvky, jako jsou otevřené účetnictví, kdy zahraniční firma vidí do „střev“ české firmy (včetně nákladové kalkulace), či takzvaná práce ve mzdě. Jde o specifický typ dělby práce, kdy obvykle vyspělý zahraniční partner zadává subdodavateli jednoduché úkony, pro které je rozhodující geografická blízkost a nízké mzdy. Jedná se o jednoduché kompletovací práce s minimální přidanou hodnotou.

Bez vlastních ekonomických struktur, jejich podpory a rozvoje se dál nedostaneme. Potřebujeme nutně rozvíjet místně ukotvenou síť malých a středních firem v českém vlastnictví, která bude schopná produkovat výrobky a služby s vyšší přidanou hodnotou, což následně vytvoří prostor pro růst mezd. Podpora je nutná v oblasti technologií, marketingu, ale také přístupu k financování. Je nadějné, že předseda Svazu českých a moravských výrobních družstev Rostislav Dvořák má již dlouho jasnou představu, jak dále postupovat a jakými nástroji tento segment podpořit – anebo mu alespoň neškodit.

Občané si zaslouží víc

Naši politici – včetně těch sociálnědemokratických, u nichž by se určitý vztah (nebo alespoň základní znalost) družstevního hnutí předpokládala – ovšem stále lákají další zahraniční firmy, i když třeba ne tak hrůzné jako Amazon. Evidovat příliv zahraničního kapitálu a nová pracovní místa nedává žádný smysl, když se zároveň neprovede analýza, která ukáže, kolik pracovních míst bude kvůli této investici zničeno a jaké budou širší dopady jak na danou lokalitu, tak na stát jako celek. Bohužel, národohospodářský pohled je na vládní úrovni už dobré čtvrtstoletí něco jako Yetti – leckdo o tom mluví, ale nikdo to ještě neviděl.

Místo rozvoje družstevního hnutí u nás družstva spíše bojují o holé přežití. Družstevní záložny byly ničeny dlouho a systematicky – nejprve neměly téměř žádnou regulaci, aby následně byly přeregulovány tak, že se musely změnit na banky. Korunu tomu dodala novela zákona z minulého roku s chorým ustanovením „1:10“ (úvěr nesmí být větší než desetinásobek neúročeného členského vkladu), které družstevní záložny vůči bankám silně znevýhodňuje. Výrobní družstva zase čelí vlně pokusů o nepřátelská převzetí, protože řada z nich je ekonomicky velice úspěšná a láká tak ty, kteří chtějí nekalými metodami přijít k velkému majetku. Chyba tkví v zákoně o obchodních korporacích, který nedostatečně zohledňuje specifiku družstev a dívá se na ně vlastně jako na akciovku. Možnost předávání plných mocí mimo členy družstva je jedním z takových negativních jevů. Dalším je neuvedení družstevních principů, jakož i chybějící odvolávky na mezinárodní družstevní hodnoty. Dodejme, že v České republice zatím chybí širší zaměření na zaměstnaneckou participaci (ke které také vyzývá zmíněná zpráva Evropského parlamentu), například vytvoření legislativních a dalších podmínek pro přebírání firem v likvidaci svými zaměstnanci.

Družstva asi nespasí svět, ale mohou významně přispět k větší demokratizaci ekonomického života a také být významnou součástí přechodu na jiný ekonomický model, který už nebude založený na příštipkaření pro zahraniční firmy. Naše země potřebuje důstojné postavení ve světové ekonomice – čeští občané si zaslouží víc než jen pracovat ve mzdě pro zahraniční pány.

Autorka je ekonomka.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies