V diskusi vedené před časem na téma snižování hranice trestní odpovědnosti zazněla mimo jiné věta, že si politici „nejsou jisti, zda má pobyt v ústavech charakter sankce“. Právě toto vyjádření dobře ilustruje povahu současného diskursu v oblasti ústavní výchovy a témat s ní souvisejících. Ukazuje nejen nedostatečnou odbornou kompetenci vést racionální debatu o problematice, ale odráží i převažující postoj laické veřejnosti, která informace o ústavní výchově čerpá převážně z komerčních médií. Jejich cílem však je své diváky mnohdy spíše šokovat než objektivně informovat – jako tomu naposledy bylo například v kauze výchovného ústavu v Chrastavě.
Předsudky místo racionality
Život dětí v ústavní výchově je téma okrajové, a to nejen v oblasti školství, kam spadá, ale i z hlediska celospolečenského vnímání. Ústavy nás zajímají pouze tehdy, když se v nich něco negativního přihodí. Takové momenty jsou jako dělané ke znovuotevření debaty o zpřísnění podmínek, o snížení trestní odpovědnosti mladistvých a zesílení politiky represe obecně. Aktivujeme veškeré dostupné předsudky a řeč o tom, jakou podobu by ústavní výchova měla mít, jimi nevyhnutelně kontaminujeme. O to důležitější je pak racionální debata.
Ústavní výchova by měla poskytovat bezpečné prostředí především svým klientům, ale zároveň je v rámci této ochrany neuzavírat v uměle nastavených podmínkách.
Jaká je však funkce výchovných ústavů a jak k reflexi chyb, kterých se v rámci ústavní péče dopouštíme, přispívají média? Pohled, který nyní převažuje, je bohužel nikoliv výchovný, ale represivní. Panují dokonce obavy z možnosti, že by se děti v ústavu mohly cítit dobře. „Někteří mladiství to berou spíše jako hotel,“ zní jedna z opakujících se klauzulí. Děti, které se vlivem okolností dostanou do prostředí ústavní výchovy, jsou pojmenovávány jako „chovanci“, v lepším případě „svěřenci“, a již v momentu umístění do péče jsou nahlíženy jako kriminálníci, případně se s nimi jako s kriminálníky latentními a budoucími zachází. Nabízí se otázka, jakým způsobem taková nálepka formuje identitu adolescenta, jaký efekt má z dlouhodobého hlediska spolu s uplatňováním bodového systému na různé situace, které se v normálním světě nebodují. Z takového pojetí ústavní výchovy logicky vyplývá, že jeho cílem je ochrana většinové společnosti. Pojďme si definovat, před kým by ji vlastně měly ústavy ochraňovat.
Záchranná síť
Děti ocitající se v ústavní výchově bývají většinou oběťmi nepříznivých životních podmínek. V jejich minulosti najdeme s vysokou pravděpodobností traumatické události, selhání bazálních vztahů, nebo dokonce jejich úplnou absenci. Jsou to děti s opakujícím se sklonem k rizikovému chování, které z různých důvodů nezvládají život v podmínkách běžných pro jejich věkovou kategorii. Cílem ústavní výchovy by podle mého soudu měl být jejich postupný návrat do běžné společnosti. To znamená, že ústavní výchova by měla poskytovat bezpečné prostředí především svým klientům, ale zároveň je v rámci této ochrany neuzavírat v uměle nastavených podmínkách.
Zastánci represivního pohledu budou patrně oponovat, že výhodou takto nastaveného systému je vstup do zletilosti s výučním listem. Děti ale v takovém prostředí nemají možnost volby, zda se vyučit či nevyučit, natož v jakém oboru. Navštěvují prostě školu, která je součástí zařízení. Proto se nabízí otázka, jakou váhu pak takové osvědčení má pro ně samé a jak se později odráží v jejich dalším životě. Zda takto nastavený systém například podporuje jejich vnitřní motivace, vlastní pocit smyslu přípravy na povolání a podobně.
Klienti po dosažení zletilosti odcházejí do života na život zcela nepřipraveni. Je pro ně obtížné orientovat se v běžném prostředí. Důležité separační období, kdy je žádoucí z bezpečí rodiny odcházet a zase se do něj vracet s vědomím a důvěrou, že do něj budou opět bezpodmínečně přijati, prožijí ve více či méně uzavřeném prostoru. Výsledkem je, že v otevřeném prostředí selhávají. Nedaří se jim v mnoha životních oblastech, ačkoliv selhávání v tomto věku není samo o sobě nic výjimečného, naopak, zdá se, že se jedná o normální součást daného vývojového období a dochází k němu i u těch mladých dospělých, jejichž životní podmínky jsou stoprocentně příznivé. Mnozí klienti výchovných ústavů jsou tak v rané dospělosti znevýhodněni sekundárně. A to nejen kvůli důvodům, pro které byla ústavní výchova realizována, ale také kvůli způsobu, jakým probíhala. Chybí jim záchranná síť rodiny, která by jejich nezdary v této fázi vykryla. Proto by mělo být hlavním cílem ústavní výchovy posilování kompenzačních kompetencí klientů, potřebných k tomu, aby obstáli, a zajištění podpory, pokud se jim to nebude dařit. To ale musí probíhat ještě před dosažením zletilosti. V opačném případě sice vytváříme představu o tom, že chráníme společnost před dětmi, které mají výchovné a jiné problémy, ale jedná se o postoj velmi krátkozraký. Ve skutečnosti nechráníme ani společnost před těmito dětmi, ani tyto děti před většinovou společností.
Proti krátkodobým řešením
Nejedná se o žádný sluníčkově naivní postoj, ale o reflexi založenou na několikaleté každodenní práci s dětmi v ústavech. Výchovné hledisko, které považuji za výhodnější nejen pro klienty ústavní výchovy, ale i pro společnost obecně, nepopírá nutnost hranic jak fyzických, tak symbolických. Nijak neopomíjí jednoznačnou limitaci a strukturu. Jenomže na rozdíl od kriminalizujícího pojetí pracuje také a především se vztahem, zajímá se o prožívání, nevystačí si s pouhým bodovým hodnocením chování. Počítá s budoucností a plánuje ji. Angažuje se a pracuje terapeuticky. Pracuje s rodinou a umožňuje dětem se do rodiny vracet (v rámci soudního nařízení). Nestačí však děti do rodin posílat, je nutné reflektovat společně s rodiči dosažených pozitivních změn, poskytovat jim podporu v náročných situacích a podobně.
Represivní přístup k dětem v ústavní výchově je v současné době podporován různými více či méně souvisejícími strachy, úzkostí a obavami z neznámého. To je živná půda pro hledání a nacházení viníků, kterými bývají většinou reprezentanti marginálních skupin populace – ať už se bavíme o Romech, bezdomovcích nebo v dnešní době tolik populárních uprchlících. Na ty je pak snadné ukázat a udělat z nich obětní beránky. V případě jakékoliv skupiny je to nefér, ale v případě dětí vyrůstajících v ústavních podmínkách je to nefér dvojnásob.
Autorka je psycholožka.