Hegemonie a Sandersova strategie

Aby Hillary Clintonová uspěla v boji o Bílý dům proti Donaldu Trumpovi, bude potřeba Bernieho Sanderse.

Kampaň Bernieho Sanderse je po nedávné porážce v Kalifornii dost možná už definitivně bez šance na výhru. Přesto se Sanders rozhodl pokračovat v boji dál až do posledního dechu – a hlasu. Není divu, že se ozývají hlasy z Demokratické strany i mimo ni, že by měl volebního boje zanechat a sešikovat se za Clintonovou ve společném boji proti Trumpovi.

Sociální demokracie proti zfašizované pravici

Proč by nás toto klání mělo zajímat? Především ze dvou důvodů. První: je to už velmi dlouho, co jsme měli šanci být svědky tak úspěšné kampaně kandidáta, který je na americké poměry nebývale levicový a v srdci globálního kapitálu se nebojí jít čelem proti establishmentu. Způsob, jakým se Sandersovi daří masivně mobilizovat americkou pracující třídu, mladé lidi, studenty, ale i menšiny, by měl vstoupit do učebnic politického boje. Dopad, který jeho kampaň přes patrný finální neúspěch má, je v evropském kontextu za poslední dekády prakticky nevídaný. Jediným srovnatelným příkladem byla snad svého času řecká Syriza. Na rozdíl od ní je ale Sanders v podstatně lepším postavení. Hillary Clintonová totiž bez jeho podpory nemá velké šance proti Trumpovi uspět, a pokud bude chtít usednout v Bílém domě, budou ji čekat intenzivní jednání o tom, jaké Sandersovy požadavky integrovat do své agendy. A nemusí toho být vůbec málo.

Je smutné, že Sanders má tak malé šance na úspěch v demokratických primárkách, protože v průzkumech vede nad Trumpem vcelku stabilně s dvouciferným rozdílem.

Není potřeba si dělat iluze o tom, že by Sanders byl nějakým radikálním levičákem. Navzdory tomu, že je v českých médiích hlavního proudu obvykle vykreslován jako populista Trumpova formátu, je ve skutečnosti vcelku normálním středo-levým sociálním demokratem, který pokukuje po zbytcích výdobytků sociálního státu, jaký známe hlavně ze západní a severní Evropy. Chtěl by pro pracující Američany vyšší mzdy, kvalitní a dostupné zdravotnictví a také sáhnout trochu do majetků americké plutokracie. Jedním z hlavních témat jeho kampaně je i současný stav americké demokracie, ze které se stalo jen divadlo v režii korporátního lobbingu. Můžeme to velice dobře vidět právě na kampani Hillary Clintonové, jejíž politické názory jsou natolik flexibilní, že připomínají pouhou výslednici rozličných zájmů velkého byznysu. Trump má v zádech především kapitál svůj, ale už delší dobu můžeme pozorovat, že elektorátem republikánů je v zásadě třída vlastníků v tradiční alianci s lumpenproletariátem a deklasovanými středními třídami, které oslovuje mix protestantské etiky úspěchu, konzervativní religiozity, rasismu, sexismu a politiky tvrdé, byť neviditelné ruky trhu.

K tomu se váže druhý, už načrtnutý, důvod: vzhledem k tomu, že Trump ve výsledcích průzkumů veřejného mínění s Clintonovou už prakticky srovnal krok, lze si jen těžko představit, že by mohla uvažovat o tom, že jí k vítězství nad pološíleným kandidátem republikánů bude stačit to, co dělala doteď. Dokáže samozřejmě oslovit stabilní voliče Demokratů, ale volby rozhodují ti, kteří váhají – a z průzkumů jednoznačně vyplývá, že tato část amerického elektorátu upřednostňuje Sanderse. O tyto voliče se povede boj a Clintonová tu bude tahat za kratší konec provazu především proto, že jak Trumpův, tak Sandersův úspěch jsou symptomy čím dál tím většího odmítání etablované politiky. Clintonová bude v tomto ohledu pro velkou část amerických voličů jednoduše nesnesitelná. Trumpovi stačí v takové situaci mírnit svoji rétoriku (což už dělá) a začlenit do svého programu některé ze Sandersových požadavků.

Není to ale pouze frustrace z tradiční politiky, která bude stát Clintonové v cestě. Na záda jí dýchají příliš zjevné korporátní zájmy, aféry s únikem její mailové korespondence, kterou stále ještě vyšetřuje FBI, i potenciálně výbušná korupční kauza z dob, kdy byla ještě senátorkou za New York. Je stále ještě možné, že na tomto základě dají superdelegáti v primárkách nakonec přednost Sandersovi, ale pravděpodobné to není. Pravděpodobné naopak je, že bez Sandersovy silné podpory nebude Clintonová schopná proti Trumpovi uspět. Pokud by se totiž některé z uvedených skvrn na její kráse začaly dostávat na povrch během její kampaně, zvolení Trumpa americkým prezidentem se začne stávat pravděpodobným katastrofickým scénářem, který se bude týkat všech vnějších pozorovatelů od Tokia až po Teherán.

Progresivní populismus

Je smutné, že Sanders má tak malé šance na úspěch v demokratických primárkách, protože v průzkumech vede nad Trumpem vcelku stabilně s dvouciferným rozdílem. I to ukazuje, jak silně je americký elektorát naladěn proti současnému establishmentu, který Clintonová reprezentuje. S hlasem delegátů může zamávat nakonec i toto uvědomění – pokud shledají Clintonovou nekompetentní k tomu Trumpa porazit, mohou upřednostnit Sanderse, který má vyhlídky neskonale lepší. Jakkoliv jim příliš levicový Sanders nebude moc po chuti, může u nich nakonec zvítězit pud sebezáchovy. Patrně i proto se rozhodl bojovat do posledních zbytků nadějí – s pokračujícím volebním soubojem navíc zvyšuje svůj politický kapitál, díky němuž bude moci snáze zahnat Clintonovou do kouta při vyjednávání o podmínkách jeho podpory. Odpověď na otázku, zdali má tedy Sanders pokračovat v boji, který už je z hlediska jeho možné kandidatury na prezidenta USA prakticky prohraný, zní jednoznačné ano. Možná nejzajímavější souboj, kterého budeme svědky, bude vyjednávání mezi Sandersovým táborem a Clintonovou o tom, jaká progresivní opatření bude zavádět a jakými politickými funkcemi se hodlá Sanders a jeho frakci se k těmto krokům hodlá zavázat.

Tento nejpravděpodobnější scénář pro nás neznamená málo: v USA bude patrně na druhém nejdůležitějším postu člověk, který má v zádech široce mobilizované sociální hnutí, které má potenciál být začátkem konce neoliberalismu přímo v jeho globálním jádru. Prakticky jakákoliv významná změna v aktuální neoliberální konfiguraci globálního systému není v zásadě proveditelná bez účasti Spojených států. Ať už se jedná o prolomení tržních dogmat, boj s klimatickou změnou nebo s globální chudobou, případně změnou institucí jako je Mezinárodní měnový fond, Světová banka a podobně, bez USA je jakákoliv radikální a trvalá změna prakticky nemožná. Neměli bychom si od toho asi slibovat mnoho, ale se Sandersem jsme k takové změně hned o několik kroků blíž. Není ostatně ani potřeba dodávat, že prolomení ideologických bariér amerického kapitalismu bude nutně rezonovat daleko za hranicemi Spojených států a může potenciálně spustit dominový efekt. Porážka ultrapravicového kašpara Trumpa progresivními silami je zároveň důležitým precedentem i pro evropský boj s krajní pravicí, kterou je v konečném důsledku nutno porazit na hlavu na všech frontách. Sanders k tomu prozatím poskytuje velice zajímavý a docela funkční recept, který můžeme provizorně nazvat progresivním populismem a který hegemonicky spojuje jednotlivé zdánlivě odlišné sociální skupiny do společného boje proti zkorumpovanému establishmentu.

Evropské politické elity na tom povětšinou nejsou nijak lépe než ty americké – jejich schopnost zvládat krize migrační, integrační nebo ekonomické se limitně blíží nule a zvyšující se poptávka po alternativě zatím dostává především nahnědlé nabídky. Věrnost evropských špiček neoliberálním dogmatům je stále dostatečně pošetilá na to, aby jejich mocenské pozice během několika následujících volebních období začaly být reálně ohrožovány těmi, kdo si vezmou za úkol se jim postavit. Zatím proti evropskému establishmentu brojí především národní konzervativci všeho druhu, a to s rostoucím úspěchem. Odpovědí tradiční levice je pak povětšinou politika jakési provizorní čtvrté cesty, která si bere od všeho trochu – něco xenofobie, trochu škrtů, špetku nacionalismu a nakonec i ždibec sociálních jistot. Jinými slovy, tradiční levice buď žádnou odpověď na nastalou situaci nemá, nebo rovnou inklinuje k tomu, proti čemu byla po dekády povolána bojovat. Jak ale přesně vyjádřil Slavoj Žižek, socialistický nacionalismus není cestou, jak bojovat s nacionálním socialismem.

Evropským progresivním a emancipačním silám se začínají pomalu otevírat politické brány, které byly dosud střeženy starými stranami a jejich věrným elektorátem. O slovo se ale hlásí jiní. Tuto otevřenou situaci jsme bohužel doposud nepochopili a mnohé jsme už zaspali. To je potřeba bezezbytku změnit a se Sandersem v zádech to půjde mnohem snáz.

Autor je spolupracovník redakce.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies