Jak Východoevropané a kapitalismus vykuchali Británii

Brexit se stal výrazem politické naštvanosti vůči liberální elitě.

Politické zemětřesení ve Velké Británii nemá obdoby. Po vyhrocené kampani, kterou provázela i vražda labouristické poslankyně Jo Coxeové se Britové v těsném výsledku vyslovili pro odchod z EU. Euroskeptici se radují, část kosmopolitních Britů pláče, ekonomika padá a židle politiků na všech stranách se otřásají. Kdo za to může? A co si z toho můžeme vzít my?

Revolta proti elitám

„Nikdo nás neposlouchá, nikoho nezajímají naše problémy!“ Tato slova obvykle slyšeli novináři, když se ptali lidí z anglických regionů, proč podporují odchod Británie z EU. Průzkumy před samotným hlasováním ukázaly, že čím hůře se máte v pomyslném společenském žebříčku, tím pravděpodobněji podpoříte Brexit. Podle analýz to nakonec byli hlavně dělníci a kvalifikovanější řemeslníci žijící na venkově a v menších městech, kdo rozhodl o odchodu. Naopak převážná část vysokoškoláků, lidí z velkoměst, nebo těch, kdo zastávají pozice v managementu, volili setrvání v EU. Další linie vedla napříč věkem – zatímco starší a voličsky disciplinovanější generace se postavily za odchod, mladší, k volbám méně chodící ročníky preferovaly setrvání.

Podobně jako britští konzervativci i Václav Klaus dnes odvádí veškerou pozornost od své vlastní odpovědnosti k ďábelské Evropské unii

Komentátoři proto dnes oprávněněně píší o rozdělené zemi, stejně jako o vzpouře dělnické třídy, respektive všech, kdo se mají špatně. Není to nic, co bychom neznali z České republiky. Zatímco pomyslná „londýnská kavárna“ chtěla zůstat v EU, chudší regiony mnohdy pojaly Brexit jako šanci, jak být ve vlastním státě slyšet. Zastáncům setrvání v EU přitom pranic nepomáhalo vykreslovat problémy, kterým Británie bude muset po odchodu čelit. Ministr za konzervativce a stoupenec opuštění EU Michael Gove vyjádřil tuhle náladu přesně: „Británie už má dost toho, co říkají experti.“ Lidem z anglického venkova bylo jedno, co si myslí elita disponující diplomem z dobré univerzity s vysokým školným, které si nemůžou dovolit. Stejně jako jim bylo jedno, co si myslí kosmopolitní Londýňané zvyklí cestovat po Evropě, když oni sami už nebyli na dovolené roky a musí šetřit na jídle. Od politiků z obou táborů pak chtěli, aby konečně řešili jejich problémy místo fixlování poslaneckých náhrad nebo selfie na Twitteru.

Ponížení lidé z oblastí, které byly nejvíce zasaženy zavíráním továren a škrty ve veřejném sektoru jako omezování státního bydlení, proto svůj hněv obrátili proti cizincům, kteří za zlomek jejich někdejší mzdy zastávají jejich pracovní místa. Hlavním předmětem nenávisti se stala EU s ideály volného trhu a volného pohybu lidí.

Za všechno může EU

V žádném případě přitom nelze říct, že by se Británie jako člen Evropské unie měla špatně. Po kruté deindustrializaci, která začala už za thatcherismu, ukázala labouristická vláda Tonyho Blaira o něco vlídnější tvář, přičemž ekonomika rostla i bez masového propouštění. Poháněla ji konjunktura v EU, nová ekonomika spojená s IT, které se v Londýně a dalších velkoměstech dobře dařilo. Obchodovat s kontinentem právě z Británie dávalo smysl a londýnská City se stala finančním zázemím pro celou sjednocenou Evropu, která se po pádu komunismu ještě rozrostla. Jenže na venkově se toho moc nezměnilo. A právě ten už roky strádá a s rozpadajícími se továrnami vypadá trochu jako města po zlaté horečce nebo jako některé oblasti v severních Čechách či Slezsku.

Rozvíjející se trh jen podpořilo rozšíření Evropské unie o postkomunistické země, odkud přišla i nová levná pracovní síla. Zatímco v letech 1991–2003 přišlo do Británie každoročně asi 60 tisíc migrantů z evropských států, od roku 2004 toto číslo narostlo na 170 tisíc za rok. V Británii je dnes přes milion Východoevropanů, přičemž nejpočetnější skupinou jsou Poláci (dnes přes 800 tisíc). Zdaleka to přitom není tak, že by zde žili na podpoře, naopak se ochotně ujali i nepopulárních a špatně placených zaměstnání.

Vzniklou situaci výstižně zobrazil britský režisér Ken Loach ve filmu Svobodný svět (2006). Ukázal v něm zaměstnávání cizinců v Británii – často za podprůměrné platy a v otřesných podmínkách. Zaměstnavatelé a bohatší vrstvy z toho měli prospěch – dostali k dispozici levné pracanty, mohli snižovat náklady a zvyšovat zisky. Naopak méně kvalifikovaní a vzdělaní Britové se ocitli pod tlakem. V okamžiku, kdy hodinová mzda padala dolů, že se za to nedalo se všemi náklady důstojně žít, už jim zbyly jen dávky v nezaměstnanosti a hněv, který si brzy našel terč. Třebaže jich je stále nejvíc v Londýně, Poláky, Rumuny, Čechy a další Východoevropany dnes lze najít i v menších městech, kde se stávají terčem nenávisti leckdy i více než muslimové (u kterých dokonce stoupenci Brexitu hledali podporu). Lze tedy říct, že to, co vedlo k úspěchu, bylo zároveň příčinou zkázy. Británie se stala – i kvůli angličtině, kterou se každý učí ve škole – jakousi bránou do Evropy a jejím byznyscentrem. Jenže současně právě proti této pozici narostl odpor – mnozí lidé z ní totiž neměli vůbec nic.

Politici problémy ignorovali a z následků těžila konzervativní i krajní pravice. Ostatně známe to z Čech. Postkomunistická transformace měla zrovna tak za následek těžké ekonomické ztráty, zavírání podniků a chudnutí řady regionů. Přední strůjci této situace přitom svoji vinu nepřiznali. Podobně jako britští konzervativci i Václav Klaus dnes odvádí veškerou pozornost od své vlastní odpovědnosti k ďábelské Evropské unii, kterou schválně vykresluje jako to největší zlo.

Ještě tvrdší pravicová kúra

Může se zdát paradoxní, že zastánci Brexitu v čele s Borisem Johnsonem a velkohubým Nigelem Faragem ze Strany za nezávislost Spojeného království (UKIP) podle všeho chtějí naordinovat Británii ještě tvrdší pravicovou kúru. Jejich ekonomický odborník Patrick Minford doufá, že podnikání „roztáhne křídla“, jen co se podaří odstranit regulace v oblastech pracovní doby, rovnosti pohlaví nebo vlivu na změnu klimatu. Zároveň si však uvědomují, že ne všechno, co slíbili, aby vyhráli, se dá splnit. Farage například již oznámil, že stovky milionů liber, o které Británie údajně přichází kvůli EU a které podle zastánců odchodu měly jít na britské zdravotnictví, na nic takového nakonec nepůjdou. Pro volnotržní ekonomiku bude asi nutný i tolik kritizovaný volný pohyb osob, což už opatrně připustil konzervativní poslanec Daniel Hannan, když řekl, že Brexit k omezení migrace z EU do Británie nepovede. Naopak náklady na stabilizaci měny a ekonomické ztráty způsobené vystoupením z EU už dnes nese již tak dost zchudlá a naštvaná populace, která bude muset patrně vydržet další vlny škrtů a utahování opasků.

Voliči, na které nejvíce dopadl neoliberální kapitalismus, tak zvolili alternativu, která jim přinese jeho ještě tvrdší variantu. Jak správně upozornil novinář Paul Mason, konzervativci chtějí skrze Brexit získat mandát pro návrat k plnokrevnému thatcherismu: další deregulaci pracovního trhu, ještě nižší mzdy a menší omezení pro velký byznys. S vůdci, jako je Boris Johnson se z Británie stane „ostrov neoliberální fantazie“. Jsou ale britští voliči tak omezení a hloupí, že to dopustili?

Pocit, že jsme přehlíženi

Možná, že někteří ano, ale rozhodnutí, které většina udělala má krutou logiku. Vtip je v tom, že strašák tvrdého kapitalismu nefunguje na lidi, kteří v něm beztak musí prožít celý život a myslí si, že už vážně nemají co ztratit. Jak to shrnul jeden komentátor: varování, že Brexit způsobí pokles hodnoty libry, vážné hospodářské potíže a nezaměstnanost nemá na lidi s mizernou prací či krachující živností valný účinek. Když nenašli zastání u konzervativních toryů ani u nové labouristické levice, která je nechala spadnout přes palubu, rozhodli se pro alternativu, která se zrovna nabízela.

Dílo je tedy dokonáno. Nám ostatním nezbývá než doufat, že Brexit neodstartuje další globální hospodářskou krizi, jak varují někteří ekonomové, a že evropská ultrapravice si brzy nepřipíše další podobné „vítězství“. Otázkou ovšem je, zda si z toho všeho vezmou ponaučení také politické elity v čele EU. Je i jejich zásluha, že většina Angličanů, stejně jako mnoho lidí u nás nevěří v demokracii dnešních evropských institucí. Proč by taky měli, když tyto instituce nemají jakoukoli alternativu k budování ekonomické prosperity jinak než přes rozšiřování volného trhu? Když jsou ochotny za tímto účelem za našimi zády vyjednávat dohody, jako je Transatlantické obchodní partnerství? Když tyto instituce podporují ještě větší zbídačení chudých s odkazem na nutnost úspor, aby mohly být zachovány zisky nezodpovědně půjčujících bank?

Pokud se něco nezmění, je více než pravděpodobné, že budou chtít příklad Británie následovat i další. Základní problém totiž trvá: je to chybějící jistota, obavy z budoucnosti a oprávněný pocit, že jsme přehlíženi.

Jaroslav Fiala je šéfredaktor A2larmu. Jan Dienstbier je statistik.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies