Kdo má prachy, chce zůstat. Kdo je nemá, volí odchod

U Brexitu jde víc než jenom o EU: jde o třídy, nerovnost a pocit voličů, že jsou vyloučeni z politiky. Jak tedy máme vůbec začít stavět Británii zase na nohy?

„Kdo má prachy, chce zůstat,“ říkala s osvěžující jistotou. „Kdo je nemá, volí odchod.“ To bylo minulou středu v Collyhurstu, což je ekonomicky strádající čtvrť na severním okraji Manchesteru, a mně se tam dosud nepodařilo najít jediného člověka, který by se hlasoval pro setrvání Británie v EU. Místní žena, kterou jsem oslovil, mluvila o chybějícím parku a dětském hřišti i o svém pocitu, že všechno, co za něco stálo, se přesunulo do pohádkového kraje nově regenerovaného Manchesteru deset minut jízdy odsud.

Jen o hodinu dříve jsem v Manchesteru navštívil veletrh práce pro nastávající vysokoškolské absolventy, kde setrvání Británie v EU podporovalo devět z deseti dotázaných a o voličích podporujících odchod se někteří vyjadřovali s chladnou povýšeností. „Žijeme v jednadvacátém století,“ prohodil student něco málo přes dvacet let. „Tak ať se s tím smíří.“ Nikoli poprvé tu atmosféra obklopující celé referendum získala jedovatý nádech nejen nerovnosti, ale i jakési pokřivené třídní války.

Odcizení novinářů pověřených mapováním národní nálady od obyvatel, kteří tuto náladu reálně utvářejí, je jedním z rozkolů, které nás dovedly až do situace, v níž se nacházíme.

A teď máme, co máme, to děsivé rozhodnutí odejít. S většinou dosud předních politických aktérů je konec. Viz Cameron a Osborne. Labouristická strana, jak jsme ji znali dřív, se zase jednou ukázala jako chodící duch, jehož výzvy už do údajně skalně labouristických oblastí nedoléhají. Skotsko – které v době psaní tohoto textu hlasovalo pro setrvání v EU poměrem 62 ku 38 procentům – je už teď z hlediska většiny zásadních politických i kulturních oblastí nezávislé a dá se předpokládat, že se brzy jednoznačně vydá vlastní cestou.

Sinn Féin prohlásila, že britská vláda „ztratila jakýkoli mandát k zastupování ekonomických či politických zájmů obyvatel Severního Irska“. To jsou na mírovou dobu přímo seizmické změny a současná chvíle je pro Spojené království nesporně stejně tak dramatická jako zásadní poválečné milníky, roky 1979, 1997 či 2010. Žádný se tomu současnému ani zdaleka neblíží.

Už dávno nestojíme na nohou

Protože tady samozřejmě jde o mnohem víc než o Evropskou unii. Jde o společenské třídy, o nerovnost a o politiku dnes už tak zprofesionalizovanou, že většině lidí nezbývá než jen s kombinací zloby a zmatku sledovat westminsterské rituály. K tomu jistě přispěly i donebevolající politické chyby, které problémy jenom zhoršily: Irák, skandál s poslaneckými dietami i způsob, jakým Cameronův přeskok z hezkých řečí o velké společnosti k nemilosrdné politice škrtů posílil všechna klišé o politicích jako o lidech, kterým se nedá věřit a kteří se zodpovídají jenom sami sobě (což se stejnou měrou týkalo i první oběti naší nové politiky – Liberální demokratické strany).

Především je ale Brexit důsledkem ekonomického rozhodnutí z počátku osmdesátých let, jímž jsme se rozloučili se zabezpečením a jistotami poválečného uspořádání a místo nich jsme dostali ekonomický model sloužící jen nejlidnatějším oblastem, kdežto až moc rozsáhlý zbytek země byl ponechán úzkostnému upadání. Stačí se podívat na mapu výsledků referenda, na ten obrovský ostrov hlasující v Londýně a na jihovýchodě Anglie pro setrvání. Nebo na ten neuvěřitelně vysoký podíl voličů v centru hlavního města hlasujících pro setrvání v EU: 69 % v toryovském Kensingtonu a Chelsea; 75 % v Camdenu; 78 % v Hackney – a srovnejme to s podobně velikým podílem hlasů pro odchod na takových místech, jako je great Yarmouth (71 %), Castle Point v Essexu (73 %) a Redcar či Cleveland (66 %). Nerovnováha naší země je tak veliká, že už prakticky dávno nestojí na nohou.

Už šest let, často s kolegou Johnem Domokosem, projíždím Spojené království a natáčím sérii reportáží Všude kromě Westminsteru, přičemž oficiálně sleduji politické dění, ale ve skutečnosti se pokouším poznat náladu národa, jestli něco takového vůbec existuje. Když se teď za těmi roky ohlížím, vidím spoustu předzvěstí toho, co se právě stalo. Prvním varovným signálem byl rok 2006, kdy do politiky poprvé s výraznějším úspěchem vstoupila Britská národní strana, která v situaci „flexibilního“ pracovního trhu Gordona Browna a za prohlubující se bytové krize hrála na rostoucí rozhořčení veřejnosti namířené proti přistěhovalcům z „nových zemí“ EU.

O pár let později jsme se v South Shields setkali se stavbaři, podle jejichž vlastních slov jim kvůli nově příchozím dělníkům z východní Evropy klesla hodinová mzda o tři libry. Mluvili jsme s maminkou ve Stourbridge, která chtěla novou školu „pro naše děti“, a také s bývalým dokařem v Liverpoolu, který se podíval na řady prázdných loděnic a vykřikl: „Kam zmizela práce?“

V Peterborough jsme v roce 2013 narazili na město hluboce rozdělené mrazivou zlobou, protože pracovní agentury tu podle místních najímaly jenom pracovníky ze zemí mimo Spojené království kvůli jejich ochotě pracovat nesmyslně dlouhé směny za směšné odměny; v Lincolnshire, v srdci příznivců Strany za nezávislost Spojeného království (UKIP), jsme zmapovali dvě komunity pracující v zemědělství a v potravinářství, které byly jasně rozděleny na dvě skupiny: na jedné straně stál optimismus nově příchozích a na druhé straně zahořklost a zoufalství místních obyvatel. Na takovém místě mohl Nigel Farage klidně pořádat veřejná setkání jako na běžícím pásu. Ale dokonce i ve městech, která měla Brexit podle očekávání jednomyslně odmítnout, byly věci vždycky komplikovanější. Manchester se rozdělil v poměru 60:40 ve prospěch setrvání. V Birminghamu jsem zase minulý týden mluvil s britskými Asiaty, kteří se pro odchod Británie z EU vyslovovali s podobnou vášní a frustrací jako spousta bělochů na téže straně referenda.

4107348260_c7ef5effd9_b
Brexit důsledkem ekonomického rozhodnutí z počátku osmdesátých let, jímž jsme se rozloučili se zabezpečením a jistotami poválečného uspořádání


Tiše doutnající spor

Tatáž směs hlubokých obav a bublajícího hněvu existuje už dlouho na příliš mnoha dalších místech. Jen málokdy jsme sice viděli, že by se tyto emoce přelily do otevřené nenávisti (v této souvislosti si vzpomínám na Southway v Plymouthu a hlasitou islamofobii znějící prázdným obchodním areálem nebo na ženy v Merthyr Tydfil obcházející střed města s pokřikem „Vyžeňte je pryč!“), ale i tak to na mě působí jako nový směr vývoje země. „Jemnost anglické civilizace je snad její nejnápadnější charakteristikou. Je patrná hned, jak člověk vstoupí na anglickou půdu,“ napsal george Orwell v roce 1941. Platí to ještě?

Co tuhle zlobu vyvolává je dostatečně jasné: příšerný nedostatek bytů, nepředstavitelně rozkolísaný trh práce a také až příliš často přehlížené pocity mužů (a v tomto případě hrají zejména muži velkou roli), kteří kdysi snadno nacházeli jistotu v identitě horníků nebo ocelářů, kdežto dnes si připadají bezmocní a ignorovaní. Pokusy mainstreamových médií tuto rostoucí zlobu uklidňovat pravděpodobně situaci ještě zhoršily: pokrytecké opakování mravokárné fráze o „tvrdě pracujících rodinách“ [často opakované klišé, původně New Labour, dnes hlavně toryů – pozn. překl.] nebo falešné heslo „sociální mobility“, které naznačuje, že pracující třídě může Westminster nabídnout jen klamnou vyhlídku, že už nebude muset být pracující třídou.

A přitom příběh, který dnes dospěl k tak dalekosáhlému rozuzlení, vřel pod povrchem celou dobu. Loni hlasovalo pro UKIP 3,8 milionu lidí. Podpora Labouristické strany se nachází ve stavu zřejmě nezadržitelného poklesu, kdežto v její členské základně narůstá počet lidí z měst a ze středních vrstev, což jsou rozpory, které vítězství Jeremyho Corbyna podle všeho ještě prohloubilo. Jestliže leitmotivem posledních měsíců jsou politici netušící téměř nic o svých údajně „skalních“ voličích, pak osoba labouristického lídra jako by tento problém přímo ztělesňovala. Odbory dnes není nikde vidět a vytratila se i někdejší schopnost konzervativců z thatcherovské éry podstatným způsobem oslovit aspirace pracující třídy. Anglii i Wales zkrátka dlouho charakterizovalo neustále se rozšiřující vakuum, až přišlo rozhodnutí Davida Camerona – nyní zjevně největší pohromy v křesle předsedy vlády v celé naší demokratické historii –, které možná naprosto promění celou tvář naší politiky.

Čas vyjít ven a poslouchat

Premiér se očividně domníval, že celou debatu půjde čistým způsobem zahájit a ukončit v řádu několika měsíců. Jeho vrstevník z Etonu Boris Johnson – no vážně, kdo by věřil, že ve skutečnosti bylo celé politické dění posledních čtyř měsíců katastrofální přetahovanou mezi dvěma absolventy téže exkluzivní školy? – více méně ve stejném duchu oportunisticky zaujal pozici na opačné straně. Ani jeden ale nedomyslel, že onen rozptýlený a neorganizovaný hněv sice dosud nenašel dostatečně silný ventil, ale pokud se vyhlásí referendum a zastánci Brexitu se začnou stmelovat, pak přesně takový ventil vznikne. Dosud byl větší nástup UKIP zadržován naším typem volebního systému i polarizujícím vystupováním Nigela Farage, ale koalice utvořená na podporu Brexitu obě překážky účinně neutralizovala. A tak se to stalo: cíl odejít z EU, který tak dlouho fungoval jako jakýsi rezervoár pro nejrůznější pomatence a prospěcháře, najednou získal podporu takové části voličů, za jakou by každá moderní politická strana dala první poslední.

Média, která jsou dnes převážně součástí téže odtržené londýnské entity, již velký anglický patriot a pamfletista William Cobbett už v devatenáctém století nazval „tou věcí“, většinou nic z toho samozřejmě nepředvídala. Média žijí ve světě naaranžovaných fotografií, ve světě tak dokonalých, a přitom zcela nicotných událostí typu interpelace premiéra a ve světě absurdních debat mezi aktéry, o které se veřejnost už dávno přestala zajímat. Odcizení novinářů pověřených mapováním národní nálady od obyvatel, kteří tuto náladu reálně utvářejí, je jedním z rozkolů, které nás dovedly až do situace, v níž se nacházíme. Všude, kam jsem zavítal, jsou noviny i televize bezesporu předmětem téhož opovržení jako politika. A když už jsme u toho, dnes už nade vší pochybnost konečně nastala doba přestat se opírat o průzkumy veřejného mínění a odsunout je tam, kam náleží: do oblasti testování výrobků. Snaha porozumět dění v zemi se až příliš dlouho odehrává v mantinelech procent a politicky vytyčených otázek. Je přitom potřeba vyjít ven a jednoduše poslouchat.

Krutou ironii, která číhá v samém srdci celého příběhu britského referenda, si uvědomujeme všichni: že Británie – nebo to, co z ní zbude – se teď vydá ostře doprava a ty problémy, které nás do stávající situaci přivedly, se jenom zhorší. Ale tak to holt je. Dějiny málokdy probíhají logicky. Dokud lidé na vlastní kůži nepocítí důsledky toho typu superthatcherismu, který nás teď nejspíš čeká, budou ho pravděpodobně podporovat mnohem víc, než by se spoustě jiných lidí líbilo. Ale poněkud střízlivěji: jestliže teď Anglie i Wales nastoupily drastický kurz k nejistotě a nefunkčnosti, není to něco, co by se stalo poprvé. V současné chvíli se to sice neříká snadno, ale politika bude – musí – pokračovat. Máme-li obavy nejen z toho, jaké důsledky nám výsledek referenda přinese, ale i z toho, jak moc toto veřejné rozhodnutí vypovídá o skutečném stavu naší společnosti, pak nám nezbude než bojovat. Ale nejdřív se musíme zamyslet a možná hlouběji než kdy dřív.

Nezodpovědní strýčkové a nemohoucí tetičky

Když Orwell v roce 1941 psal svou mistrovskou esej Lev a jednorožec, Evropa se trhala na kusy a izolovanost Velké Británie byla spíš otázkou morálního principu než politického chaosu. Anglie, napsal tehdy, „připomíná rodinu, docela zatuchlou viktoriánskou rodinu, ve které sice nenajdeme moc černých ovcí, zato kostlivci má přecpané všechny skříně. Má bohaté příbuzné, kterým je třeba poklonkovat, chudé příbuzné příšerně utlačuje a zdroje rodinných příjmů jsou spiklenecky obestřeny hlubokým mlčením.“

Vzhledem k tomu, že v referendu mladí lidé do pětadvaceti let tak zřetelně podpořili jednu stranu, kdežto starší lidé stranu opačnou, zaznívá z následující Orwellovy věty prorocká jasnozřivost: „Je to rodina, v níž se mladým obecně ve všem brání a většinu moci drží v rukou nezodpovědní strýčkové a nemohoucí tetičky.“ A neméně výstižný je i poslední postřeh: „Rodina, v níž kontrola spočívá ve špatných rukou – to je asi nejpřesnější popis Anglie v jedné větě.“

Na pozadí Farageova jásotu a nadšení Borise Johnsona a Michaela govea nabírají tato slova nového významu. A pro ty z nás, které po probuzení čekala ta nejhorší představitelná zpráva, vyplývá z Orwellových slov otázka, kterou jsme si pravděpodobně měli položit už dávno: kde vůbec začít, chceme-li postavit Anglii – a Wales – na nohy? Vzpomeňte na ženu z Collyhurstu: „Kdo nemá prachy, volí odchod.“ Právě v tom spočívá nejen vzpurný triumf zastánců odchodu, ale i důkaz obrovských chyb, které mainstreamová politika téměř ještě ani nezačala přiznávat, natož aby s nimi něco dělala.

Autor je novinář.

Z anglického originálu ‚If you’ve got money, you vote in … if you haven’t got money, you vote out‘, publikovaného na stránkách britského deníku The Guardian, přeložil Pavel Černovský.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies