Klinika a Vladař: poznámky k povaze eticko-politického činu

Klinika se svým vědomým překročením stávajícího právního řádu odhodlala k zápasu s dnešní ideologickou hegemonií.

Mezi Martinem Vrbou a dvojicí autorů Madejem a Drápalem proběhla před časem pozoruhodná výměna názorů nad povahou jednání lidí sdružených kolem Autonomního sociálního centra Klinika. Obrana budovy před vyklizením akty občanské neposlušnosti byla Vrbou označena za „eticko-politický čin“. Jeho oponenti mu kontrovali potenciální nebezpečností a nezodpovědností takovýchto činů. Zároveň takové jednání označili za podrývání právního státu.

Opomenutí politiky

Analýza Madeje a Drápala ovšem stojí na nezodpovědném opomenutí politicko-ideologické roviny demokratické společnosti, kterou lze brát jako třetí element vedle osobní morálky a státního práva. Naplno se vyjevuje v následující pasáži: „Označení zákona za represivní a stát, který ho skrze policii vynucuje, za policejní, protože zrovna já jsem přece objevil onu vyšší Pravdu, ono Dobro, které stojí nad zákonem, správné není.“ Žádná vyšší Pravda ani Dobro ale neexistuje a nikdo o ně nebojuje. O co se bojuje v demokracii každodenně, to je pravda politická – zápasí se o ideologickou hegemonii. Zákon je specifickým prostředkem reprodukce a sedimentace politické pravdy – je ideologickým aparátem. Z toho tedy vyplývá, že zákon není nikdy politicky neutrální, není „zemí nikoho“, pouhým vymezením pravidel politické hry, nýbrž vždy někomu z principu straní. Už jenom pouhé vyloučení možnosti existence třeba rasistických politických uskupení je toho důkazem. A je dobře, že to tak je. Adekvátní zhodnocení činnosti Kliniky si vyžaduje opustit liberální schéma otevřené politické soutěže a uznat, že ideologie a hegemonie jsou faktem každé historické společenské formace.

Klinika je zpochybněním legitimity současného práva, a to takovým, které na státní moc dopadá neobyčejně traumaticky.

Nutno ale uznat, že autoři narazili na zajímavou rovinu argumentace, když vznášejí výhrady vůči tvrzení, že „zákon funguje hladce pouze tehdy, pokud jsou s ním naše morální intuice v souladu“. Jenže jakmile se začneme bavit o politické opozici, a ne o pouhé morální výhradě, tento argument padá. Politická opozice se nevyčerpává právním bojem, se kterým autorům splývá. Žádná forma právního státu není nezpochybnitelnou hodnotou o sobě, jak autoři explicitně předpokládají (čímž nechtěně dělají přesně tu chybu, kterou vyčítají Klinice – postulují vyšší Pravdu nebo Dobro, v tomhle případě právní stát). Právo a státní aparát musí svou pravdu a legitimitu každodenně dokazovat. Klinika je zpochybněním legitimity současného práva, a to takovým, které na státní moc dopadá neobyčejně traumaticky. Politickou opozici vede prostředky, které překračují horizonty liberální demokracie – hegemonní ideologie doby. Klinika se totiž rozhodla vést svůj boj podle vlastních pravidel hry a daří se jí to pozoruhodně dobře. Jinými slovy, zpochybňuje se tu autorita něčeho hlubšího, než je zákona – totiž samotného autoritativního zdroje legitimity právního rámce naší historické formy liberálně-demokratické společnosti. Klinika tak buduje alternativní zdroj autority. Pro osvětlení tohoto tvrzení je nutno zamyslet se nad tím, jak zákon vůbec vzniká, a revidovat u toho některá tvrzení Martina Vrby.

Jak se rodí zákon?

Vrba ve svém textu tvrdí: „Zákon funguje hladce právě a jen tehdy, pokud jsou s ním naše morální intuice v souladu. V okamžiku, kdy to tak není, nastává krize jeho legitimity a přichází na řadu to, co je špinavým tajemstvím každého zákona – je v posledku založen pouze na násilí.“ V jakém smyslu je zákon založený na násilí? V tom, že na začátku každého zákona je prvotní násilí, ustanovení asymetrie, moment bezpráví, ve kterém se zákon rodí. Paradox každého souboru zákonů je v tom, že má svůj původ v prvotním právním vakuu (například v situaci státního převratu nebo pozastavení platnosti existující ústavy). Vzniká prostým vyřknutím, vzniká podepřen jenom implicitní tautologií – zákon vždy předpokládá Vladaře, který říká: „Má to být tak a tak, protože to má být tak a tak – tečka.“

Kdo je Vladař v liberální demokracii? Státní aparát. Konflikt mezi Klinikou a zákonem je konflikt mezi Klinikou a Vladařem, ale tento fakt je kamuflován roztříštěností liberálně-demokratického Vladaře, který není ztotožnitelný se žádnou konkrétní osobou, není ztělesněn žádnou jednou institucí, nýbrž je distribuován po obrovském tělese státního aparátu, jako krev protékající nespočetným množstvím kapilárních žil. Jde o abstraktní operátor pracující na pozadí konkrétní ideologie doby, onen Stát s velkým S, který nese sílu autority.

Zákon, slast a obscénní gesto

Násilím se ale klíčové aspekty zákona nevyčerpávají – vzniká sice násilně, ale tímto aktem Vladař také daruje slast. Jak? Vezměte si pobouření veřejnosti z onoho prvotního hříchu Kliniky, nelegálního zabrání cizího majetku. Překročení práva jednotlivcem nebo kolektivem dává možnost aktéry odsoudit. Každý se může stát prodlouženou rukou Vladaře, mít účast na jeho moci, protože každý může nelegální čin odsoudit jako nejen nelegální („Zákony platí pro všechny stejně!“), ale také jako morálně špatný („Smažky!“), z čehož vyplývá, že každý se pak může bez ostychu cítit morálně nadřazen („Já mám na rozdíl od těch feťáků úctu k majetku!“). V tomhle bodě konverguje osobní morálka s legálním rámcem a hegemonií ideologie.

Spor Klinika versus stát ale není konfliktem morálních intuic jednotlivců vůči zavedenému právu, ale konfliktem politiky, kterou tito jednotlivci žijí, vůči autoritě, z které legální rámec vyvěrá. Vůči státnímu aparátu, Vladařovi. Rozdíl mezi politikou a morálkou tkví v tom, že subjektem morálních intuic je a priori každý, ale subjektem ideologie se člověk stává svým žitým začleňováním, identifikací s danou ideologií. To předpokládá „komunitu věřících“ – společenství lidí, již se ztotožňují s danou sadou symbolických reprezentací promítajících se do jejich chápání sociální reality a do jejich praktické orientace v ní.

Jak už bylo řečeno, funkcí zákona není jenom represe, ale i slast z podílu na moci, slast z pocitu, že „stojíte na straně práva“, „vedete řádný život“, „jste slušný člověk“. Tenhle hluboký pocit uspokojení se projevuje v tom, že se cítíte být součásti společnosti, jste v bezpečí, cítíte se chráněn rodičovskou láskou Vladaře. Je to onen „klid v duši“, který je narušen až v momentě, kdy státní aparát někdo brutálně zpochybní obscénní nezákonností – například zabráním cizího majetku z důvodu politického přesvědčení o nelegitimnosti jeho užívání nebo neuposlechnutím výzvy při jeho vyklízení třeba i z důvodu nahlášené bomby a pasivním odporem. Jádrem obscénnosti této nezákonnosti je její publicita – nejde tady o žádnou vnitřní morální výhradu nebo vyhlášení osobní autonomie, jak píše Vrba. Jde o veřejné založení nového řádu, opírající se o alternativní autoritu plynoucí ze společné víry autonomní komunity v to, že drží (politickou) pravdu ve svých rukou. Tedy, jinými slovy, že je přesvědčena o legitimitě svého nelegálního jednání. Mezi přesvědčení o legitimitě Vladaře a přesvědčením o legitimitě takovéto obscénní subverze, jakou je Klinika, je však naprosto fundamentální rozdíl – v druhém případě dávají členové autonomní komunity všanc svoji občanskou a taky morální bezúhonnost a ručí za svou politickou pravdu jedině svou nahou, slabou, zranitelnou lidskou existencí. To je naprosto klíčový moment. Stávají se vykonavateli nového (provizorního) zákona, a to právě proto, že kromě své víry v pravdu onoho zákona mají prázdné ruce; jsou připoutání k půltunovým betonovým sudům, bezmocní, vydání všanc sbíječkám a rozbrušovacím pilám policistů. Jejich čin už mluví za ně. Splývají tak s Agambenovou figurou homo sacer a zároveň zakládají reálný a hluboký spor s existující mocí, autoritou, zákonem, ergo státem – Vladařem. Díky videím Ondřeje Mazury ze zásahu na Klinice máme možnost zakusit, jaké je to být jenom svým holým životem.

Politika na tekutém písku

Z toho vyplývá, že zákon je v jistém smyslu vždy nespravedlivý vůči těm, kteří se vzdávají souhlasu s existujícím právním řádem, protože se tím pádem zbavují ochrany zákona a vystavují se represi ze strany autority. Fundamentální rozpor založený obscénním gestem neposlušnosti zpochybňuje zaběhnutá pravidla hry a zakládá možnost změny zákona zvenčí. Politika se tady realizuje jako umění dvojí krajnosti – dějí se tu souběžně pohyby překračování a zároveň progresivního posouvání hranic gestem jejich překročení. V tom je rozdíl oproti prostému porušení zákona, které obsahuje jenom první, negativní moment dvojího pohybu bytostně politického aktu občanské neposlušnosti. Onen pozitivní moment spočívá právě v hledání kvalitativně nového zdroje legitimity, ne v prosté revoltě.

Pokud se na závěr spolu s Madejem a Drápalem zeptáme, jestli není odpor kolektivu Kliniky proti zákonu „do značné míry podmíněn jeho dlouhodobým odporem vůči Zákonu samému“, je třeba odpovědět: „Jistěže ano! Vždyť to je ta nejhlubší forma politiky: dávat vše všanc!“ Přesně tady se otevírají ony stavidla živelné, spontánní politiky, kterou oslavuje Vrba – a já se k němu rád v této oslavě přidávám. To platí i přes rizika a nebezpečí, která s sebou takovéto tvrzení přináší. Ale v politickém zápasu neexistují žádné jistoty ani záruky. Stojíme tady v principu vždy na nejistém a pochybném terénu, protože každý politický pohyb se odehrává na tekutém písku. Politika a politické jednání je tak z jedné strany nekonečnou agonií a ze strany druhé nevyčerpatelným zdrojem naděje, protože politická pravda není, politická pravda se dělá – a tudíž musí prokázat svou platnost v praxi.

Autor je filosof.

Poznámka autora: Za cenné připomínky k textu děkuji Apoleně Rychlíkové, Václavu Krajňanskému a Petru Bittnerovi.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies