Neopětovaná česká láska ke Spojenému království

Český vztah k Velké Británii je vřelý. Tato vřelost je však jednostranná.

„V Londýně by Roberta Sedláčka královská garda násilím narvala do náhradního obleku a po obřadu by byl poslán na Falklandy točit dokument o ovcích,“ komentoval předminulý rok v Lidových novinách nepatřičné oblečení státním vyznamenáním oceněného režiséra zpravodaj Českého rozhlasu v Londýně Jiří Hošek. Když je potřeba pohanit úroveň české státnosti a domácí kultury vůbec silnějším kalibrem, v českých novinách se pravidelně sahá k nedostižnému vzoru – k Britům, či přesněji Angličanům. Z pohledu Britů se ale od dob, kdy Neville Chamberlain označil Československo za „vzdálenou zemi, o které nic nevíme“, zase až tolik nezměnilo, a tak česká náklonnost k Británii zůstává neopětovaná. Zejména mezi konzervativnější částí politické a publicistické scény, která imaginární pouto k Británii ráda hýčká, zavání tento vztah až nevyřčenou lítostí, že Česko nemělo nikdy možnost být touto mocností kolonizováno a kultivováno.

Nenávist spojuje a není nic snadnějšího než spolu s rodilými a vyspělejšími nenávidět ty, kteří se domněle nacházejí pod námi.

V českých očích totiž není nikdo tak na úrovni jako staří dobří Angličané. V případě Sedláčkovy dekorace „kulturnost“ (respektive její nedostatek) zafungoval jako součást odporu proti Miloši Zemanovi z pozic dobrého vkusu a odkaz k Anglii ho ještě podpořil. Jenže i český prezident se s oblibou stylizuje do válečného britského premiéra Winstona Churchilla a celá devadesátá léta jako předseda ČSSD mluvil o šéfovi britské Labour Tony Blairovi a jeho „třetí cestě“. Anglický vzor je tak na obou stranách sporu. Václav Klaus zase celá devadesátá léta hovořil o Margaret Thatcherové. Láska k Churchillovi, stejně jako láska k baronce Thatcherové, je v Česku takřka posvátná a kromě Tomáše Masaryka nebo Milady Horákové se žádný domácí politik či politička netěší takovému typu úcty.

Mimořádně kultivovaný národ

V českých představách tak země zmítaná čím dál ostřejší debatou o Brexitu nemůže v podstatě šlápnout vedle, ať už bude výsledek čtvrtečního referenda jakýkoli. Pocit jakési blízkosti k Británii – ať už skrze společné členství v EU podporované konzervativním premiérem Cameronem, nebo naopak obdivem k národním pozicím zaujímaným zastánci Brexitu u euroskeptické části obyvatelstva – dělá dobře českým demokratickým fantaziím napříč politickým spektrem. A to zčásti proto, že tyto představy se netýkají jen politických osobností a hodnot, které reprezentují, ale jsou také formovány kulturními odkazy. Jak uvedl již zmíněný Hošek v jednom rozhovoru, kromě Churchilla probíhá česká představa o Spojeném království zhruba na ose bitva o Británii – královna a královská rodina – Wimbledon a jahody – Beatles.

Českou vizi Spojeného království do značné míry formují dobové filmy a seriály typu Panství Downton nebo Vraždy v Midsomeru. V nich je Anglie představována jako země s tradičními, rustikálními hodnotami, tedy přesně to, k čemu se odvolávají političtí představitelé navazující na odkaz Thatcherové. Nemalou roli jistě sehrálo i vysílání původní televizní adaptace Ságy rodu Forsytů na konci šedesátých let v Československu. Záměr socialistické televize představit divákům odstrašující příklad společnosti rozdělené třídní nenávistí nevyšel, naopak podpořil mýtus o přirozeně noblesních Britech (kterému v současnosti napomáhá mimo jiné i mediálně činná královská rodina). Populární kostýmní adaptace slavných literárních děl byly v osmdesátých letech britskou levicí kritizovány za to, že svou vizuální opulencí budují pastorální národní identitu a zároveň nahrávají thatcherovské politice svým sympatickým pohledem na vyšší vrstvy, jejichž životní styl je umožněn zástupy služebnictva. Těžko říct, jaký dopad má dnes estetika této tvorby na současné Brity, jak ale ukazují někteří publicisté, má svůj vliv na současné Čechy. Tato představa se ani nesnaží skrýt nostalgii po starých dobrých časech, kdy Anglie ještě „netrpěla“ multikulturalismem a problémy spojenými s masovou migrací, což je pojetí, které se promítá i do české literární produkce. Česká láska k Anglii je především láskou k vizi „tradičních hodnot“, kterými se dnes kdekdo ohání a které jsou úspěšně exportovány nejen britskou konzervativní stranou, ale zejména skrze britskou populární kulturu.

Politikům a publicistům rovněž imponuje představa velkého, kultivovaného národa. V Anglii by rádi spatřovali kousek sebe, a jak ukazuje antropolog Ladislav Holý ve své studii české národní povahy, Češi o sobě mají představu, že jsou sami mimořádně kultivovaným národem, což opodstatňují svým údajným úzkým historickým vztahem mezi kulturou a politikou. Přirovnání Čechů k Angličanům v souvislosti se skotskými snahami o odtržení, které se měly podobat snahám slovenským, naposledy připomenula Anastázie Harris v sobotní Orientaci Lidových novin. V tomto vyprávění stojí proti sobě kultivovaný Čech/Angličan a poněkud zpovykaný mladší bratr Slovák/Skot.

I tímto českým vyprávěním marginalizovaní Slováci ale pociťují ono zvláštní pouto k Británii podobně jako Češi. V nedávnem článku v britském Guardianu původem slovenský komentátor Respektu Martin Šimečka odkazuje na své československé dětství, které naplňovala četba anglické literatury, a nabádá Británii k setrvání v EU, jelikož případný Brexit by narušil jeho „romantickou představu, že Britové cítí zvláštní odpovědnost za to, aby činili svět lepším místem“. Nehleďme na to, v čem přesně spočívala britská snaha činit svět lepším místem, realizovaná skrze rozsáhlé koloniální impérium. V tomto textu Británie v roli jakéhosi ručitele za eurofondy navrátila Slovensku pastorální identitu skrze obnovu horských luk s pasoucími se ovcemi. Ještě že finance kontroluje Brusel, takže je nedostatečně způsobilý Východ nemůže až tolik zpronevěřit, pochvaluje si autokolonizačně Šimečka.

V plánování rozvoje Východu jako dobrovolné kolonie vyspělejší velmoci není Šimečka zdaleka sám. Další redaktor Respektu Marek Švehla nedávno navrhnul – pro zvýšení jazykových kompetencí – zavést v České republice angličtinu jako úřední jazyk a jako vzory hodné následování uvádí dvě bývalé britské kolonie. „Právě tento krok kdysi pomohl katapultovat Singapur mezi nejúspěšnější státy světa. Angličtina jako úřední jazyk je i v Indii, kde se lze na úřadech, na policii, u soudů, v nemocnicích atd. domluvit kromě místního jazyka také anglicky a nikdo se nediví.“

Hrdina filmu Trainspotting, natočeného podle románu Irwina Welshe, feťák-intelektuál Mark Renton, který na skotské vysočině vykřikuje o skotském údělu, hodnotil soužití s Angličany a vliv na kolonizovaný národ úplně jinak. „Jsme kolonizovaný diletantama, ani si nejsme schopní najít pořádnou kulturu, kterou se nechat kolonizovat.“ V předloze končí zmíněný monolog Rentonovým povzdechem, který už ve filmu není: „Angličany nenenávidim. Vystačej si s tim hovnem co maj. Já nenávidím Skoty.“ Důvodem jeho nenávisti k vlastnímu národu je kromě servility i rasismus a netolerance vůči všemu jinému. S reflexí předsudků vyplývajících z pozice méněcenného partnera se ale v české publicistice prakticky nesetkáme a v článcích se dokola opakují stereotypy o uvážlivých a roztomile konzervativních Angličanech.

obr3
Margaret Thatcherová s Václavem Klausem


Koloniální stesky servírek a pomocných kuchařů

Britští konzervativci se v roce 2009, když opouštěli v Evropském parlamentu středopravou platformu ve prospěch euroskeptičtějšího uskupení, spojili s novým neextremistickým euroskeptickým spojencem – českou konzervativní ODS. V ODS nemohli být šťastnější. Projekce do anglických, tedy „opravdových“ konzervativců, byla naplněna. Bez ohledu na to, že zájmy Velké Británie jsou od těch českých – na evropské i světové úrovni – zásadně odlišné, říkat, že to samé co ODS si myslí i Britové, dodalo jejich politickému přesvědčení potřebný lesk a sebevědomí. Jedná se ale o druh sebevědomí, jejž pociťuje kolonie při úspěšném osvojení některých návyků kolonizátorů. Čechům z tohoto spojenectví přitom nezůstane nic jiného než čistá radost, že se o ně velmoc vůbec zajímá.

O jednostrannosti českého vztahu k Británii svědčí i to, že ve Spojeném království nikdo neví, jak se Česká republika vlastně jmenuje. Pro mnohé zůstává nadále Czechoslovakia a ne zcela dobře vyslovitelný novotvar Czechia už tak nejasné situaci příliš nepomůže. Přitom vzhlížení ke vzorům nemusí nutně vytvářet tak nerovný vztah. Snaha vyrovnat se vzoru, který o vás nestojí, ale nemůže mít jinou podobu než vtíravou devótnost nebo sebeshazování.

Internetovým folklorem se stali Češi žijící v západních zemích, kteří se na Facebooku rozepisují o otřesném přílivů ekonomických migrantů do země, kde pracují. Jedna z mnoha facebookových stránek Čechů a Slováků žijících v Anglii přivítala s nadšením restrikce týkající se zpřísnění podmínek občanů z EU pracujících ve Velké Británii. Na pracovním trhu ve Spojeném království si konkurují pracovníci ze zemí EU s těmi z početných bývalých kolonií a ve slovníku předsedy protievropské Strany za nezávislost Spojeného království (UKIP) to s konkurencí z Indie, Austrálie nebo Singapuru prohrávají. Češi se do Británie nestěhují v takových počtech jako Poláci či Rumuni, a nestali se tedy explicitně terčem nenávistné kampaně UKIP. Mohou tak nadále pěstovat svůj idealizovaný vztah k této zemi zpoza televizní obrazovky.

Svoji příslušnost k Británii tak můžou dokazovat nejen tvrdostí k sobě samým, ale i rasismem a (bílým) evropským původem. Na ten se dá sázet. Nenávist spojuje a není nic snadnějšího než spolu s rodilými a vyspělejšími nenávidět ty, kteří se domněle nacházejí pod námi. Bez porozumění i negativním stránkám stylového „britishness“ a krvavým koloniálním dějinám impéria, nad kterým slunce nezapadalo, nezbývá než zůstávat v pozici nenávistného xenofoba nebo snaživého žáčka, který bývalé supervelmoci bude vždy připisovat lepší vlastnosti, než ve skutečnosti má.

Autorka je redaktorka magazínu Political Critique. Autor je redaktor A2larmu.                               

 

 

 

 

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies