Slyšeli jste někdy o teorii hiphopové tlustoprdelnosti? Je to vysoce spekulativní materiál, v podstatě jen hypotéza, která se ale již mnohokrát potvrdila. V kostce hovoří o přímé úměře obezity a rapperových kvalit. Čím je deklamátor otylejší, tím lepší jsou jeho skills. Po pravdě tato teorie funguje hlavně naopak – když původně tlustoprdný rapper změní dietologické návyky a začne shazovat kila, jde jeho kariéra obvykle k šípku. Příklady? Je jich nespočet. Rick Ross, Missy Elliott, Timbaland, Fat Joe, Raekwon, Paul Wall, Scarface. Jeden den nakládají svými sádelnatými rty tučné rýmy, druhý den začnou posilovat a skončí to atletickým tělem a povislou kariérou. Nejslavnější rapoví tlustokožci Notorious B.I.G. a Big Pun tomuto prokletí unikli, zemřeli včas na vrcholu své plnotučnosti. Desítky dalších ale potkal smutný osud.
Možná je to tím, že otylí rappeři lépe cítí beat ve svém obří těle, nakonec nízké frekvence, které vibrují vnitřnostmi, jsou nezpochybnitelným gró hiphopového zvuku. Možná mají tlusťoši díky objemu svého těla a gravitaci větší sepětí se zemí, a tudíž i realitou, k níž skutečné umění musí směřovat. Rapoví hubeňouři stylizovaní do rolí protřelých pasáků a lstivých tricksterů prominou, ten nejlepší rap dělají lidé s nadváhou. Jeden tlouštík výrazně ovlivnil i směřování českého hip hopu, a dokonce přímo nesl přezdívku Phat. Toto je jeho příběh. Příběh Jamese Colea, českého rapového giganta, kterému se stalo to nejhorší co mohlo – zhubl. Od explodujícího kosmického komiksu plného skatologického humoru se díky pravidelným návštěvám fitcentra a zdravé stravě dostal ke koncepční numetalové desce na motivy antické báje produkované členem electroswingové kapely.
Po letech poslouchání popu jsem dospěl k tomu, že příliš velká intelektuální výbava je u muzikantů většinou na škodu, protože zabíjí spontánnost.
Nejdříve ale pěkně popořádku. V roce 1998 zakládá duo K.O. Kru, jež se o pár let později přejmenovalo na Supercrooo, a jejich debut Toxic Funk je zásadní deskou českého hip hopu. Phat už v té době vystupuje také pod jménem James Cole vypůjčeným ze sci-fi filmu 12 Opic. Jeho nové rapové jméno sice popírá příslušnost k otylé třídě, ale koho tím může ošálit – pořád patřil mezi sádelníky. A jako správný rapový mocnář také nakládá. Bože, ten nakládal! Sólovka Frekvence P.H.A.T. je jen takový rozjezd, na Toxic Funk už je každý jeho verš poklad, který by se dal sekat do mramoru: „Král je mrtvej, ať žije král, dělám randál, připrav svůj anál/ Šlapu na pedál, dělám, že neslyším tvůj tuňák instrumentál,“ diktuje do kyselinového beatu Fruti Di Mare a s každým jeho slovem se český rap posouvá o kvantový skok. Jenže tohle je teprve začátek. Pak přichází album jejich bočního projektu Dixx a druhá deska SuperCrooo a k nim si přidejte ještě zástupy hostovaček. V letech 2006–2007 je James Cole nezastavitelný a sází jeden nezapomenutelný verš za druhým.
Na vrcholu bývá mráz
Můžeme o tom dlouze diskutovat, ale podle mě přichází jeho vrchol v roce 2007 ve skladbě Mánie z alba Panoptikum od kolegy LA4. „Mám na hlavě New Eru velkou jak mísa od hajzlu, džíny tak široký, že tam nacpeš i svou bábu. Mám Šáša Crusty Nike, místo hodinek mám vorloj, mám místo břicha sud, když se chci vohnout, je to souboj,“ oslavuje James svoji velikost a o rok později v klipu Lúzr dokonce skládá poctu jinému tlouštíkovi Paulu Villagiovi z italských bláznivých komedií o panu účetním. Byly to opojné časy, možná nejslavnější éra českého hip hopu a on jí vládl. Představuju si ho, jak stojí na vrcholu rapové pyramidy a shlíží na svoji konkurenci se shovívavým úsměvem. Jenže na vrcholu je zima, fouká tam a člověk je sám. A pak je tady problém, že výš už to prostě nejde. Takže kam se ještě vydat?
Zatímco jeho parťák ze SuperCrooo Hugo Toxxx se vydá ještě hlouběji do psychedelického rapu a čvachtavé lo-fi beaty od Kool Keitha vymění za futuristický krystal nových mutací UK garage, James Cole zkouší chvíli tohle a chvíli támhleto s grácií lorda u švédského stolu. Nějakou dobu ještě létá v nebesích – Kapitán Láska je jeho R&B album a zdaleka posluchačsky nejpřijatelnější. Místo špinavých pajzlů a bordelů se teleportujeme do sterilního prostředí letištních barů a místo hebefrenického spratka je tady James za „šik“ milovníka a svůdníka. Na desce navíc překvapivě solidně zpívá a v nějakém paralelním vesmíru se z tracků Co tak najednou nebo Velmi mi chutná staly rádiové hity. V tom našem ale bohužel ne.
Škoda, na obálkách časopisů s lesklou obálkou by se ve své uniformě pilota a pusou od ucha k ucha vyjímal náramně. Moment. Něco tady nehraje! Začal snad hubnout? Když o rok později vystupuje v klipu PSH Vím já? v roli průvodce otřesné brněnské znalostní soutěže, zase se mu pod sakem dme pupek a překrásně diktuje. („Ahoj bábo, jak se máš, bábo, co děláš, křížovky luštíš, ráda kuchtíš. Dědku, dědku, zdrháš před bábou na ryby? Pověz nám všem svoje zkurvený záliby.“) Jako kdyby v něm v tu dobu soupeřily dva principy, dvě možné cesty. Zůstat rapovým bohem s nadváhou a kontaktem s realitou, nebo se stát jedním z krásných lidí (jak zpívali Beatles)?
Ve stejné době se ale v Jamesovi odehrává i další konflikt – ten mezi povrchním rapovým dementem, kterého hrál se SuperCrooo, a citlivým intelektuálem, jímž se vždy trochu cítil být. A protože nechce být „nahulenej, idiot nevzdělanej“, jak rapuje o pár let později, začíná studovat překladatelství, a později dokonce přestupuje na filosofii, matku všech věd. V rozhovorech rozpráví o Husserlovi a postmoderně a na svém blogu zveřejňuje básně a filosofické statě.
Možná i proto jeho mixtape Halucinace ze třetího patra z roku 2010 působí trochu zvláštním dojmem, jako kdyby cítil povinnost natočit rapovou desku, ale jeho duše už je někde jinde. Stejný pocit jsem ostatně měl i u jeho poslední desky Moby Dick z roku 2013, která se kyselinovým zvukem vrací k Toxic Funk. Když jsem ho naposledy viděl koncertovat v klubu, zabíral polovinu pódia velký roll-up s reklamou na hodinky a v polovině koncertu rozdával do prvních řad v rámci reklamní kampaně jakési drinky. Nuž, život rapových celebrit není jednoduchý.
Poststrukturalismus a metal
Jestli dovolíte, ještě jedna spekulativní teorie. Po letech poslouchání popu jsem dospěl k tomu, že příliš velká intelektuální výbava je u muzikantů většinou na škodu, protože zabíjí spontánnost. Snad se muzikanti neurazí, ale je to prosté: kdo moc přemýšlí, nakonec nevymyslí nic, rozumíme si? Možná jsou to dokonce dva protikladné principy a existuje určitý ideální bod rovnováhy, v němž intelekt nechává dostatečný prostor odvázané kreativitě, aby rozehrála svá kouzla. Možná, že James tuhle teorii také zná: v povedeném klipu Lobotom Music si nechá od doktora (Karel Heřmánek) vyoperovat kus mozku a teprve pak může rozjede svoji barevnou rapovou show.
Studium poststrukturalismu a fenomenologie mělo u Dona Couliona bohužel ještě další hmatatelný hudební výsledek – ve stejné době znovuobjevuje metal. Rapová kariéra musí na chvíli k ledu, Cole zakládá metalovou skupinu Inland Empire. Chápu ta východiska: rap se zaprodal komerci, takže poslední baštou autenticity je metal. A navíc – který třicátník by se tváří v tvář kruté dospělosti nechtěl znovu vrátit do časů puberty, kdy na střední rebeloval s Rage Against The Machine nebo Sepulturou? James si nechal narůst dlouhé vlasy, nosí metalová trička a v rozhovorech se rozplývá nad deskami Slipknot a Korn. Typický příběh. Jenže on to dotáhne ještě dál a začne metal i hrát. Nebo alespoň to, co si pod ním představuje.
Bohužel se asi nikdy nedozvíme, jak jeho metalová anabáze dopadla. Ačkoli už byla údajně ve fázi mixování, deska Inland Empire nikdy nevyšla, koncerty neproběhly a jediným pozůstatkem z této éry je video na Facebooku, na němž James v tričku Obituary háže hlavou na něco, co zní jako třetí odvar z Pantery a Slipknot. Možná je lepší, že desku nikdo neslyšel. (Cole má vůbec zvláštní zálibu v deskách, které stornuje těsně před vydáním. Stejný osud mělo i album John Vegabomb o vojenském androidovi z blízké budoucnosti, který zachraňuje lidstvo. Marně si lámu hlavu nad tím, jakou újmu nevydáním téhle desky lidstvo utrpělo.)
Na metalovou epizodu bychom všichni rádi zapomněli, ale nejde to. Obsese naboostovanými kytarami totiž Colea neopustila a naplno se rozezněla na jeho novince Orfeus, kterou vydal minulý týden. Přiznávám bez mučení, že jsem už dlouho neslyšel něco tak šíleného, a nemyslím to v dobrém. Orfeus je papundeklový metal nafouknutý tou nejkýčovitější dubstepovou elektronikou (Nero Scartch z Mydy Rabycad), do níž James rapuje střídavě česky a anglicky. To si u nás moc rapperů nedovolilo (vzpomínám jen na Mersího z Děda Mládek Illegal Band) a moc dobře věděli proč. Jenže v kontextu Orfea je angličtina se silným českým přízvukem ještě relativně skousnutelná věc. Tím nejotřesnějším je hudba.
Desku vůbec doposlouchat byl strašný oříšek. Je to jako klestit si cestu tunely lovercraftových Hor šílenství. Nikdy nevíte, kde na vás vyskočí něco nepředstavitelně děsivého, z čeho se otřesete hrůzou. Úvodní Silencio zní jako úvod do velmi špatného céčkového hororu z prostředí ženského kláštera, titulní Orfeus míchá ty nejklišovitější metalové kytary s absurdně pompézním pěveckým sborem a Gaia2 zní jako demoverze z nejlacinějších kláves, které koupíte na vietnamském tržišti. Pořád ale může být hůř. Golden Bark je bezuzdná vykrádačka Nine Inch Nails, v Grace dojde i na Faith No More a James tady předstírá, že je Mike Patton. Máte pocit, že vás už nic nemůže překvapit? Počkejte si na závěr nekonečné skladby Future, kde se zjeví umělohmotné osmdesátkové saxofony. Pokud tohle všechno přežijete, čeká vás ještě newageová zavíračka Wishtin, a když dozní, budete se cítit jak Orfeus, který s Euridikou prošel podsvětím, ale na poslední chvíli se ohlédl a všechno zvoral. Kdo si desku pustí znovu, je odsouzený k věčnému šílenství.
Íkarův pád
Nic proti konceptuálním deskám a nečekaným žánrovým fúzím, Orfeus ale působí trochu dojmem, že jeho tvůrce nad svým projektem ztratil kontrolu. Neříkám rovnou, že se zbláznil, byť tomu trochu nasvědčují rozhovory, v nichž Cole mluví o ayahuaskových rituálech, prolínání antických bájí s peruánskou mystikou a naší postmodernou. Nic z toho nedává smysl, ale zní to nepochybně velmi sofistikovaně. Příběh Orfea je podle něj ve skutečnosti metafora průniku do vlastního nitra, jejž sám podnikl a vynořil se z něho obohacen o zkušenost, kterou chce předávat dál. Zároveň si pochvaluje, jaký účinek na něj má zdravý životní styl a posilování. Phat? Dávno ne. Teď je z něho svalnatý hezounek, který by ale zároveň rád dělal velké umění a byl veřejností brán za vlivného intelektuála. Viz jím napsané „stanovisko k současnému ovzduší v české společnosti“, kterým se label Bigg Boss vyjadřuje k aktuální politické situaci v zemi.
Aby nehrozilo, že fanoušci desku nepochopí, natočil k ní Cole šestidílný dokument zachycující vznik nahrávky. Začíná záběrem na Jamesovu knihovnu (jasně, že tam nechybí Bukowski!) a hlubokým proslovem o důležitosti umělecké svobody a nalézání vnitřního hlasu. V záběrech se to jen hemží product placementem, ostatně dokument vznikl pro web nejmenovaného výrobce energy drinků. Vlastně mě napadá, že spíš než Orfea připomíná tenhle příběh osud Íkarose. Jiného antického hrdiny, který chtěl létat, ale zapomněl na to, že když poletí moc vysoko, jeho křídla ho zradí. A James rozhodně měl zálusk na to létat hodně vysoko.
Možná to celé působí jako povzdech zhrzeného fanouška Supercrooo, jenže ve skutečnosti je to spíše milostný dopis někomu, kdo se v jeden okamžik dotknul dokonalosti a pomohl nám ji nahlédnout. Ze všeho nejvíc je to ale pokus ujasnit si, jak někdo může z absolutního vrcholu spadnout tak hluboko. Od meziplanetárních cest do hudebního podsvětí nejstrašnějšího braku. Jenže jaké nakonec skýtá tenhle příběh poučení? Děti, neberte drogy? Neblázněte, to nejlepší umění vzniká díky drogám! Muzikanti, vykašlete se na ambassador programy firem? Ok, ale za co budou žít? Nezkoušejte nic nového, nikomu se to nebude líbit? Sakra, to už je asi lepší si rovnou ustřelit hlavu.
Zbývá mi už jen jediná potenciální rada, která může z tohoto příběhu plynout. Nehubněte! Ne nadarmo se říká, že nejšťastnější lidi jsou ti, kteří mají zhruba pět kilo nadváhy.
Autor je hudební publicista a má nadváhu.