Poučení z brexitového vývoje

Jsme svědky přeměny demokracie na divadlo, v němž politici zvyšují sázky pro pobavení publika

Je pár hodin po půlnoci. Na monitoru mého notebooku se každých pár minut aktualizují průběžné výsledky. Vítězství se přelévá z jedné strany na druhou, až se ustálí trend naznačující vítězství stoupenců Brexitu. Když přijdou výsledky z Birminghamu, je jasné, že poslední naděje vkládané do toho, že velká města ještě mohou zvrátit výsledek, definitivně padla. To už je dávno světlo a já se nemůžu zbavit dojmu, že něco podobného jsem zažil před pár týdny při volbě rakouského prezidenta. Pocit déjà vu ve mně nevyvolává jenom drama sčítání, skutečnost, že průběžné výsledky se několikrát měnily, relativní těsnost konečných výsledků či to, že v obou případech se jako klíčová ukázala otázka migrace, ale především to, že oboje volby – nakolik byly odlišné – cosi vypovídají o stavu demokracie.

Současná demokracie trpí únavou sama ze sebe a nejvíce připomíná vyhořelého člověka, který se sebezapřením vykonává všechny úkony, které má, aniž by více věřil v jejich smysl.

Je jistě možné tvrdit, že výsledky v obou případech byly ovlivněny specifickou historickou zkušeností obou zemí – velmi problematickou denacifikací Rakouska, neochotou Británie smířit se s tím, že již není světovým impériem. Bylo by také možné namítat, že ani prezidentské volby v Rakousku, a o to více referendum o brexitu nemůžou být považovány za symptom krize demokracie, vždyť přece poskytly lidu možnost přímo se vyjádřit k otázkám, které jej trápí. Tento obraz referenda jako obrovského demokratického momentu ve svých projevech postupně nabídli všichni jeho klíčoví představitelé: Boris Johnson, Nigel FarageDavid Cameron. Je to ale opravdu tak jasné?

Vyhořelá demokracie

V románu Alexeje Slapovského Pochod na Kreml je náhodou policistou zabit mladý básník. Jeho matka, která neví, na koho se obrátit, aby dosáhla spravedlnosti, vezme tělo svého syna do náruče a vydá se s ním na pochod ke Kremlu. K pochodu se postupně připojují básníkovi přátelé, známí a díky sociálním sítím i mnozí další, až vznikne několikatisícový dav. Pořádkové síly neví, co dělat, a proti pochodu nezasáhnou. V okamžiku, kdy průvod dojde do samotného Kremlu, vůbec nic se nestane a všichni se spořádaně rozejdou. Tato románová fikce podle bulharského politologa Ivana Krasteva dokonale vystihuje osud drtivé většiny nedávných občanských protestů. Krastev analyzoval občanské protesty, které po krizi roku 2008 postupně zasáhly více než sedmdesát zemí. Jeho zjištění jsou neradostná. Přestože se protesty v mnoha ohledech odlišovaly – v různých zemích měly různou příčinu a podobu, odehrávaly se jak v demokratických, tak autoritářských zemích –, měly i řadu společných rysů.

Patří mezi ně především to, že byly celkově neúspěšné, ničeho nedosáhly a nejjednodušším způsobem, jak je politické elity mohly zvládnout, bylo ignorovat je. Protestující se rekrutovali především ze střední třídy, neměli žádnou sjednocující ideologii a jejich nejdůležitějším rysem bylo to, že se jednalo o protesty, které byly ze své podstaty antipolitické, namířené proti politické třídě jako celku. Protestující často nevznášeli žádné konkrétní požadavky, a když už nějaké vznesli, například v podobě nových voleb, dávali zároveň najevo, že se jich nebudou účastnit proto, že považují celý systém za zkorumpovaný a za neschopný změny.

Tato antipolitická povaha současných protestů ukazuje na společnou podstatu krize demokracie v podobě ztráty důvěry nejen v tradiční politické elity, ale v politické elity obecně. Smyslem řady protestů nebylo svrhnout vládu či dokonce režim a ustavit nový, ale pouze vyjádřit nedůvěru ve stávající systém. Obecná nedůvěra vůči komukoli z politické třídy se stala charakteristickým rysem současných demokracií. Francouzský politický teoretik Pierre Rosanvallon tuto situaci pojmenoval jako kontrodemokracii. Její příčiny jsou mnohé. Zde stačí zmínit dvě. Předně je to samotný současný demokratický občan či protestující, který je většinou vzdělaný, má dostatek informací, volného času a komunikační prostředky, které mu umožňují – slovy Miloše Zemana – „jít vládě po krku“ téměř online. Za druhé je to narůstající uvědomění neschopnosti politiků provádět významné změny tváří v tvář globální ekonomice a komplexnosti moderních společností. Jinými slovy, kombinace vzdělaného a online občana spolu s vědomím bezmocnosti politické třídy vede k situaci, kdy se (demokratická) politika pro řadu občanů stává bezvýznamnou záležitostí, vůči které je možné pouze udržovat si odstup. Demokratická politika je tak předurčena k tomu, aby přinášela každodenní drobná zklamání. Současná demokracie trpí únavou sama ze sebe a nejvíce připomíná vyhořelého člověka, který se sebezapřením vykonává všechny úkony, které má, aniž by více věřil v jejich smysl.

Politici vrací úder

Jak však do tohoto schématu zapadá Brexit a řada dalších událostí? Zkusme se na celou věc podívat optikou politické třídy. Jakou strategii můžou politici volit v situaci, pro niž jsou důležité dvě charakteristiky: za prvé, platí obecná nedůvěra v politické elity, volič k volbě přistupuje jen s tím očekáváním, že jím volený subjekt by jej mohl zklamat o něco méně než ten, který volil před čtyřmi roky; za druhé, politici i jejich voliči si uvědomují svoji politickou bezvýznamnost v tom smyslu, že ví, že jsou ve skutečnosti bezmocní provádět radikální změny. Programové rozdíly mezi stranami hlavního proudu jsou navíc víceméně zanedbatelné. Politika přestala být politikou a stala se správou věcí.

Podle francouzského politologa Bernarda Manina, který v tomto kontextu hovoří o demokracii publika, politici obvykle volí strategií personalizace politiky – tedy budování důvěry ve svou osobnost, své vůdcovské schopnosti a prohlubování stávajících a vytváření nových konfliktních linií, které jim umožní se uměle vymezovat vůči ostatním politikům a ideologickým směrům. Vytvářejí tak zdání vlastní důležitosti a nezbytnosti. Jinými slovy, politici vytváří spektákl, zdání dění, které jim má zároveň poskytnout legitimitu. To přesně odpovídá případu Davida Camerona, který kvůli tomu, aby vyhrál volby a udržel Konzervativní stranu jednotnou, přislíbil referendum o setrvání Británie v EU.

Jaká role ale v tomto schématu náleží občanům? Na kolik je toto schéma demokratické? Název demokracie publika napovídá, že občanům je přisouzena role diváka a posuzovatele jednání politických elit. Občané nejednají sami od sebe, jejich jednání je čistě reaktivní, reagují pouze na to, co jim politické elity ukazují na jevišti. Tento model nemá demokratický původ a je až překvapivě podobný instituci plebiscitu v antickém Římě. Podstatou římského plebscitu bylo, že lid shromážděný na fóru před budovou senátu mohl schvalovat zákony a kandidáty, které mu senát předkládal. Lid nemohl diskutovat, navrhovat své vlastní kandidáty či zákony, mohl pouze hlasovat pro, anebo proti, přičemž toto hlasování nemuselo probíhat zvednutím rukou, ale třeba i křikem či vypískáním či jednoduše tím, že lid znuděně odešel. Návrhy shromážděnému lidu přednášeli vybraní řečníci, jejichž cílem samozřejmě bylo manipulovat s davem nejen proto, aby přijal zákony výhodné pro patricie, ale také proto, aby udržovali lid v napětí, pobavený, a aby znuděně neodešel a tím nepřipravil senát o legitimitu.

Jak ukazuje řada jevů od antipolitických protestů, nárůstu nedůvěry, oddělení politického hlediště a jeviště, přes roli politiků jako bavičů předvádějících spektákl, s nímž jim místo řečníků pomáhají masmédia a PR agentury, až po reaktivní roli občanů, dosáhli jsme stavu, který bychom spíše než demokracií mohli nazvat plebiscitarismem. Co z toho plyne? Především to, že politici, aby udrželi publikum (tedy nás) v napětí, budou muset neustále zvyšovat sázky, že si budeme muset zvyknout na to, že na politickém jevišti se budou stále častěji odehrávat dříve těžko představitelné věci (od vstupu otevřeného rasismu do hlavního proudu až po vystoupení z EU), a – v neposlední řadě – budeme si muset zvyknout na to, že se nám tohle divadlo bude nabízet v lákavém demokratickém obalu (Lid se tak rozhodl!), který – jak už to bývá – maskuje nadvládu elit. Ale není potřeba truchlit, vždyť můžeme přece jít jednou za čtyři roky k volbám, a komu by to bylo málo, může si jako správný Říman občas vypískat nějakého politika.

Autor přednáší politickou teorii na FF UK, v současnosti působí na IWM ve Vídni.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies