Pracující v časech klimatické změny

Hrozba klimatické změny vede pracující v ohrožených oblastech k promýšlení radikálních ekologicky progresivních řešení.

Klimatickou změnu musíme zastavit. Jenže kdo má udělat první krok? Jinak řečeno – kdo by měl být politickým subjektem antikapitalistické klimatické revoluce? Jsem přesvědčena, že tímto společenským aktérem má a musí být globální dělnická třída. K tomu, aby takovouto roli sehrála, si však nejprve musí vybudovat emancipační ekologické třídní vědomí. Historie je naštěstí plná příkladů podobných rudo-zelených syntéz. Dělnický environmentalismus je tak starý jako odborové hnutí samo.

Spravedlivý přechod

Dělnický environmentalismus se po velkou část své existence zabýval pracovním a životním prostředím dělnických komunit, propojoval zdravotní a bezpečnostní otázky s ochranou ekosystémů a veřejného zdraví. V devadesátých letech pak dělnické hnutí začalo přebírat rétoriku „udržitelného rozvoje“ a „zelené ekonomiky“. A přednedávnem se v kontextu sílících projevů klimatické změny stala aktuální myšlenka „spravedlivého přechodu“, založená na přesvědčení, že pracující by neměli nést břemeno přechodu k nízkouhlíkové ekonomice – ať už v podobě ztráty pracovních míst nebo destabilizace lokálních komunit. Odborové hnutí, zejména z těžkého, dopravního a energetického průmyslu, z toho důvodu utužilo své vztahy s environmentálními hnutími po celém světě. Demonstrují tak, jak je pro rodící se konsenzus o nutnosti řešení klimatické změny důležité aktivní angažmá odborů a dlouhodobá udržitelnost těchto vztahů.

Poznatky vycházející z ekosocialismu a perspektivy hnutí za environmentální spravedlnost zdola jsou v oficiálním diskursu spravedlivého přechodu doslova ignorovány.

V procesu rodícího se konsenzu ovšem najdeme jisté rozpory, obzvláště právě v otázce spravedlivého přechodu. Některé frakce jednoduše razí cestu aktivní tvorby zelených pracovních míst. Jiné zase otevřeně odmítají tržní řešení a berou za svou radikální kritiku kapitalismu. Která strana v tomhle schizmatu převáží, rozhodne, jestli odborové hnutí nechtěně dá další příležitost kapitálu, nebo se pustí do důsledné konfrontace s ním i klimatickou změnou.

Slabiny tržních řešení

Hlavní proud „spravedlivého přechodu“ razí cestu „ozeleňování“ kapitalistické ekonomiky. Nejvěrnějším představitelem této cesty je Mezinárodní konfederace odborových svazů (ITUC). Spravedlivou tranzici líčí jako záležitost investic do nízkoemisních technologií a sektorů, jež zároveň vyžadují intenzivní nasazení pracovních sil, doplněnou o rekvalifikační programy a finanční podporu pro pracující z odvětví produkujících emise. Spravedlivý přechod je pro ně bezkonfliktní win-win situace. Nejhlasitěji se za tenhle přístup staví Mezinárodní organizace práce při OSN (ILO), která rozvíjí konsenzuální model tranzice založený na vzájemném vyjednávání mezi státy, odbory a korporacemi. ILO i ITUC rovněž zdůrazňují ekonomické výhody tohoto přechodu a odvolávají se na průlomovou Sternovu zprávu. Infrastruktura nutná pro zmírnění dopadů a adaptaci na klimatickou změnu může vygenerovat nové pracovní příležitosti – za předpokladu, že bude vše pečlivě naplánováno.

Jenomže vize harmonických řešení a sdílených benefitů přehlížejí pravděpodobné dopady masivních budovatelských projektů na lokální komunity a ekosystémy. Nevyhnutelné rozpory a tenze jsou překryty důrazem ITUC a ILO na intenzivní konzultaci a komunikaci celého procesu, sociální dialog nebo vstřícný přístup vlád jednotlivých států. Tyto plány nezohledňují bariéry, jež do cesty sociální politice staví mezinárodní obchodní smlouvy, ignorují lokální ekonomiky a berou si za své kompetitivní modely založené na snižujících se nákladech na lidskou práci a vykuchaných odborových svazech. Nad růstem pracovních příležitostí v důsledku zmírňování klimatické změny visí taky otazníky. Je mnohem pravděpodobnější, že v důsledku nerovných investic do podobných projektů se globální nerovnosti ještě prohloubí. Tyhle dopady jsou zohledňovány v plánech ITUC nebo ILO jenom zřídka. Místo toho předpovídají do roku 2030 rekordní úrodu nových pracovních míst: 6 milionů v solární energetice, 2 miliony v energetice větrné a 12 milionů v zemědělství a průmyslu navázaném na biopaliva.

Případ brazilských biopaliv

Tyto předpovědi ignorují skutečnost, že velké a investičně náročné zdroje „čisté energie“ jako biopaliva a vodní energie již stihly prokázat své nejednoznačné (a v některých případech zcela škodlivé) sociální dopady. V Brazílii například produkce biopaliv navázaná na cukrovou třtinu tvoří až 50 procent všech zelených pracovních míst. Jenomže pracovní podmínky na plantážích cukrové třtiny setrvávají hluboce pod mezinárodními standardy, porušují lidská a pracovní práva a také práva domorodého obyvatelstva. Plánovaná automatizace vypudí ze sektoru bez náležité kompenzace nebo náhradního pracovního místa tisíce dělníků a dělnic. K tomu nutno dodat, že monokultury cukrové třtiny a způsob jejího zpracování ohrožují životní prostředí a veřejné zdraví, neboť devastují lokální potravinovou produkci. Brazilský palivový průmysl si přesto zachovává přízeň vlády, odborů i ILO, díky svému statutu producenta zelené energie.

Problém je z velké části v tom, že ILO i ITOC při vyhodnocování opatření a předkládání řešení upřednostňují tržně orientované a mainstreamové vědecké výzkumy environmentální ekonomie před radikálnějšími a politicky vyspělejšími studiemi. Poznatky vycházející z ekosocialismu a perspektivy hnutí za environmentální spravedlnost zdola jsou v oficiálním diskursu spravedlivého přechodu doslova ignorovány. Prohlášení ILO a ITOC tím pádem nezohledňují spojitosti mezi ekologickými a ekonomickými krizemi a globálním politicko-ekonomickým systémem. Když už na podobnou diskusi dojde, vyzdvihují se možnosti ekonomiky projít si vlastní vnitřní reformací. Jak? Koordinací různých implementačních schémat a jejich přizpůsobením rozvojové úrovni toho kterého státu.

Nové dobývání globální ekonomiky?

Sílící debata o spravedlivém přechodu je však přeci jen k něčemu. Přinejmenším otevřela nové příležitosti k formulování řešení, která respektují zájmy pracujících – a některá z nich jsou vskutku radikální. Nejzajímavějším příkladem je kampaň One Million Climate Jobs. Ta byla původně spuštěna britskou koalicí odborových svazů hlásících se k agendě zeleného růstu, ale v roce 2011 si ji přisvojila taky jihoafrická koalice dělnických, environmentálních a sociálních hnutí. Kampaň původně razila keynesiánsky laděné investiční schéma vzniku takzvaných climate jobs. Ty jsou od prostých „zelených pracovních míst“ odlišné důrazem na drastické snižování emisí oxidu uhličitého, metanu a ostatních skleníkových plynů. Když však tento koncept dorazil do Jižní Afriky, proměnil se v něco podstatně radikálnějšího.

V jihoafrické verzi tvoří přechod k obnovitelné energetice součást širší tranzice k veřejně vlastněné výrobě elektrické energie. Pokud by spadalo pod silnou komunitní kontrolu, mohlo by takové řešení zajistit dostupnou energii pro všechny. Něco podobného si máme představit i v případě produkce a distribuce potravin: preferování agroekologie před korporátním zemědělstvím za účelem vymýcení nedostatku potravin. Pravděpodobně nejvýmluvnějším odklonem od typických strategií spravedlivého přechodu je prosazování „komunitních pečovatelů a pečovatelek“ jako nejrelevantnějšího zaměstnaneckého sektoru. V oblasti domácí a zdravotní péče, obnovy půdy a městského farmaření iniciativa předpovídá vznik až 1,3 milionu pracovních míst.

Dle požadavků pracujících

Jihoafrická mutace kampaně One Million Climate Jobs ztělesňuje výzvy i příležitosti pro hnutí pracujících, jež se zrodilo z ekonomických a ekologických krizí. Bez váhání můžeme říct, že tato rudo-zelená koalice je alternativou k ortodoxní představě spravedlivého přechodu – skutečně radikální politikou práce v časech klimatické změny.

Odborová hnutí se nyní vydávají novými cestami v dlouhé historii dělnického environmentalismu, v níž zelený rozvoj a spravedlivá tranzice slibují ekonomický růst a materiální zabezpečení ne nepodobné dávným fordistickým snům. Tím se však organizované hnutí pracujících před nedostatky a omezeními, které je zatím ve většině zemí přivedly k oslabení pozic, nezachrání. Jestliže budou odbory nadále prosazovat „zelenou“ restrukturaci globální ekonomiky dle požadavků kapitálu, ocitnou se samy na opačné straně barikády, než na které budou stát rolníci z domorodých komunit, venkovští dělníci, samozásobující se farmáři a všichni ostatní, na které dopadají náklady „zeleného“ kapitalismu. Odbory takovým přístupem jenom utuží nanovo se roztáčející kola utlačování a poroby. Podstatně slibnější, i když náročnější alternativou je ekosocialismus hnaný emancipačním ekologickým třídním vědomým. Pro jeho uskutečnění se však musí politický zápas vést na globální úrovni. Je to vize udržitelného světa postaveného na požadavcích pracujících, ne kapitálu.

Autorka působí v Centru pro sociální studia univerzity v Coimbře.

Z anglického originálu Labor in the Age of Climate Change publikovaného na stránkách magazínu Jacobin přeložil Lukáš Likavčan. Redakčně kráceno.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies