Sdílení jako mimikry kapitalismu platforem


Sdílení většina lidi považuje za pozitivní a ušlechtilou věc. Právě toho využívají velké firmy jako Uber a Airbnb.

Fenomén ekonomiky sdílení (sharing economy) byl v českém prostředí dlouho spíše opomíjený. Teprve v posledních měsících, kdy i na českých trzích začínají mít významnější podíl představitelé tohoto nového hospodářského segmentu jako Uber nebo Airbnb, se o problematice začíná mluvit. Ekonomika sdílení byla nedávno předmětem diskusí i u nás – šlo například o nařízení vydané berlínskou samosprávou, které zakazuje komerčně pronajímat přes Airbnb a jemu podobné platformy byty. V květnu zhotovila Asociace pro mezinárodní otázky na objednávku Ministerstva průmyslu a obchodu první studii zabývající se ekonomikou sdílení v České republice. Výraznější mediální odezvu u nás mělo ohlášení plánů Evropské komise na sladění přístupu jednotlivých členských zemí k ekonomice sdílení z minulého týdne. Zřejmě v reakci na berlínské a jemu podobná opatření Evropská komise zároveň vyzvala k tomu tyto služby přímo nezakazovat.

Zavádějící pojem

Jak snahu českých úřadů udělat si o ekonomice sdílení lepší obrázek, tak úsilí Komise vyjednávat o smysluplných celoevropských pravidlech je v každém případě třeba přivítat, protože se jedná o jev, který je v řadě států již masově rozšířený a má dalekosáhlé dopady na to, jak žijeme, pracujeme, interagujeme, cestujeme, trávíme volný čas – bez přehánění lze říct, že ekonomika sdílení ovlivňuje, jak naše společnost funguje, kdo ji řídí a jakou roli v ní jako jedinci máme.

Řada západních vědců zabývajících se studiem totality hovoří o nebezpečí technologického totalitarismu vycházejícího ze strany digitálních platforem.

Pro jakékoli vyrovnání se s tímto fenoménem a jeho smysluplné využívání je zásadní vědět, s čím máme co dočinění. V zahraničních debatách je pojem ekonomika sdílení čím dál častěji kritizován jako zavádějící. Termín sharing economy vznikl začátkem tisíciletí a popisoval situaci, kdy tvůrce zadarmo poskytne zdrojové kódy počítačového programu jiným programátorům. Konjukturu a rozšíření na jiné oblasti zažila myšlenka sdílení po roce 2008, kdy v ní řada lidí viděla alternativu k excesivnímu konzumu a touze vlastnit stále víc, které svět uvrhly do hluboké finanční a hospodářské krize. Na této vlně sympatií pro koncept sdílení se svezla i řada technologických start-upů, z nichž se za rekordně krátkou dobu stali giganti, kteří se nyní rádi vydávají za pionýry alternativní ekonomiky.

Pokud se u některých z nich vůbec kdy o sdílení v eticky motivovaném, systémově alternativním smyslu dalo hovořit (přece jen jde o zprostředkování sdílení za úplatu), dnes jako o zprostředkovatelích sdílení můžeme mluvit jen o zlomku z nich. Třeba takový Uber nikdy neměl sloužit k tomu, aby propojil řidiče v prázdných autech, s někým, kdo míří do stejného cíle a potřebuje svést – což by bylo sdílení v pravém slova smyslu. Místo toho zprostředkovává melouchy lidem s autem, kteří jedou, kam si zákazník přeje, a v zásadě se tak neliší od taxi služby. Aplikace v oblasti dopravy založené na principu skutečného sdílení sice existují, jsou ale spíš v menšině.

Airbnb zpočátku zřejmě měl ambici zprostředkovávat krátkodobé sdílení obytných prostor, nicméně nyní je většina jím zprostředkovávaných nabídek komerčního rázu (poskytovatelé ubytování tedy vlastní nemovitost výhradně za účelem jejího pronajímání). To ovšem se sdílením už nemá nic společného a namísto kýžených pozitivních efektů převládají ty negativní – především zvyšování nájmů a cen nemovitostí v turisticky atraktivních oblastech a obcházení daňové povinnosti. Právě na to reagovala berlínská samospráva.

Za součást ekonomiky sdílení se často považují také portály zprostředkovávající za úplatu různé zakázky – od kontroly funkčnosti webových stránek, která zabere několik minut, po složitější práce v oblasti designu nebo programování. U nás tyto služby sice ještě nejsou tak rozšířené, na západ od našich hranic nicméně začínají nabývat na významu a v souvislosti s očekávanou racionalizací řady klasických povolání je jim předpovídán další rozmach. Avšak ani v tomto případě není důvod mluvit o ekonomice sdílení – prodej lidské práce nebo jejího výsledku není sdílení.

Poslední věcí zahrnovanou do ekonomie sdílení jsou nejrůznější online burzy spojující lidi, kteří něco potřebují, s těmi, kdo věci prodávají, pronajímají, chtějí vyměnit nebo právě sdílet. V principu se nejedná o nic nového – jde vlastně o moderní verzi nástěnky nebo novinové stránky s inzeráty. Část těchto transakcí sice může spadat do ekonomiky sdílení, ale i zde platí, že zdaleka ne každá interakce učiněná přes takovou platformu je sdílením. Zvláštní kategorií jsou pak portály typu Booking.com. Jde o uživatelsky pohodlnou bránu k široké nabídce služeb jednoho typu, které by člověk jinak pracně musel vyhledávat. O sdílení však také nemůže být řeč.

Uberizace práce

Existuje nepřeberné množství zprostředkovatelských portálů a aplikací – zmíněné příklady přesto dokládají, že o skutečnou ekonomiku sdílení jde jen u malé části transakcí, které bývají k tomuto fenoménu přiřazovány. U zbytku došlo k chybnému zobecnění, že sdílením se automaticky stává vše, co je zprostředkováno přes digitální platformu. Zatím ale jde buď spíše o takzvanou gig economy (přidělování jednotlivých jednorázových zakázek přes online portály). Používá se také termín crowd working (protože se o zakázky uchází „dav“ uživatelů z celého světa) nebo clickworking (toto pojmenování zase vyjadřuje, o jak malé zakázky se často jedná). Někdy se tomuto fenoménu říká také „uberizace práce“. Zbývající část segmentu domnělé ekonomiky sdílení pak tvoří portály zprostředkující komerční nabídku a poptávku a suplující například dřívější práci makléřů nebo cestovních kanceláří.

Nicméně díky pozitivním konotacím, které pojem ekonomika sdílení má, se samozřejmě všem výše zmíněným aktérům hodí vydávat se za součást tohoto hnutí, ať už k němu fakticky patří nebo ne. My však mezi nimi musíme důsledně rozlišovat – odlišit iniciativy, které opravdu poskytují přínosné sdílení a zaslouží si zvláštní ochranu a podporu, od těch ostatních, jejichž dopady jsou nezřídka problematické – ať již jde o gentrifikaci měst v souvislosti s Airbnb, tlak na mizení zabezpečených pracovních míst a podrývání fungování sociálních systémů v souvislosti s uberizací práce nebo o diktování cenových podmínek hotelům ze strany Bookingu.

Je škoda, že Asociace pro mezinárodní otázky sice na začátku své analýzy upozorňuje na problematičnost přiřazování jednotlivých modelů podnikání k ekonomice sdílení, do samotné analýzy se to ale již skoro nepromítá, a tak zde pod hlavičkou ekonomiky sdílení nalezneme obsáhlý popis činnosti řady firem, které zde nemají co dělat. Nezbývá než doufat, že Evropská komise uchopí problematiku diferencovaněji. Její výzvu striktně nezakazovat aktivity realizované v ekonomice sdílení každopádně nejhlasitěji přivítal právě Uber, který do ovšem do této kategorie vlastně vůbec nespadá, a prokázal tak, že se výhodného, nicméně neoprávněného propojení s pozitivně vnímaným konceptem nehodlá vzdát.

Nástup technologického totalitarismu?

Při debatách o modelech, které jsou zahrnovány do ekonomiky sdílení, je zároveň třeba mít na paměti, že jsou součástí daleko širšího a závažnějšího fenoménu, pro který se v německé debatě vžil pojem ekonomika platforem nebo kapitalismus platforem. Toto pojmenování popisuje fakt, že dominantními ekonomickými hráči posledních několika let se staly digitální platformy – vedle těch, o nichž již byla řeč, zmiňme hlavně Google jako platformu pro vyhledávání informací, Amazon jako portál pro internetové obchodování nebo Facebook jako platformu pro sociální interakci v digitálním prostoru.

Jejich ekonomická moc (koncern Alphabet, k němuž patří Google, se stal začátkem tohoto roku nejcennější firmou na světě a Amazon a Facebook figurují také na předních místech žebříčku) však není zdaleka jedinou věcí, o níž bychom v souvislosti s tím, jak digitální platformy ovlivňují život jednotlivců i celých společností, měli přemýšlet. Všechny zmíněné portály mají ve svém poli působnosti fakticky monopol a zároveň se bez jejich služeb v nastupujícím digitálním věku v podstatě neobejdeme. Hovoří se o tom, zda není potřeba přistupovat k nim jako ke strategické infrastruktuře, jakou dříve byla pošta či železnice – pak je ovšem otázkou, zda by měly zůstat v soukromých rukou.

Zmíněné firmy navíc vedle původních oblastí podnikání vstupují na další a další pole. Google vyvíjí autonomní auta, Amazon točí seriály, Facebook se postupně proměňuje ve sdělovací prostředek. Šéfové těchto firem s velmi širokým polem působnosti se zároveň netají mesiášskými fantaziemi, podle nichž technologie vyřeší všechny problémy lidstva, a otevřeně pohrdají primátem politiky jako přežitkem 20. století (zvláště majitel Uberu Travis Kalanick). Zároveň mají k dispozici nepřeberné množství citlivých údajů o uživatelích jejich služeb a možnost dle libosti svého postavení zprostředkovatele zneužít k manipulaci. Řada západních vědců zabývajících se studiem totality hovoří o nebezpečí technologického totalitarismu vycházejícího právě ze strany digitálních platforem. Někteří ho dokonce již považují za realitu. Fenomén ekonomiky sdílení je tedy nejen velmi různorodý, ale je také součástí širších souvislostí zásadního významu, které bychom neměli opomíjet.

Autorka je politoložka.

 

A2LARM