Autor: Michal Burza
V březnu si slovenští voliči zvolili do parlamentu čtrnáct neofašistů kandidujících pod hlavičkou Ľudové strany Naše Slovensko (ĽSNS). Jde o stranu, jež se otevřeně hlásí k odkazu Ľudové strany, která na Slovensku vládla za druhé světové války jako spojenkyně nacistů. Po volební kampani, která zahrnovala požadavky na vytvoření paravojenské domobrany, která by měla bojovat proti „cikánskému teroru“, a slib zastavit migraci (pod heslem „Slovensko není Afrika“), získala strana krajně pravicového lídra Mariana Kotleby osm procent hlasů, a připojila se tak k řeckému Zlatému úsvitu a maďarskému Jobbiku coby nejextrémnějším uskupením v evropských národních parlamentech.
Nová evropská realita
Kotlebův vzestup svědčí o hlubších posunech ve slovenské společnosti, které zasahují mnohem větší část populace než oněch osm procent voličů, kteří pro něj hlasovali. Z osmi stran, které se dostaly do nového, značně rozdrobeného parlamentu, hrálo šest nejúspěšnějších na strunu obav z „muslimské imigrace“. Imigrace je sice ve skutečnosti na Slovensku mizivá, ale sociální úzkost nikoli. Minulé vlády totiž oslabily síť sociálního zabezpečení, zanedbávaly veřejné instituce a opakovaně poštvávaly různé skupiny obyvatelstva proti sobě. Zavedené stranické struktury se ovšem mohutně otřásly, důvěryhodná levicová alternativa pořád schází, a tak je tato úzkost stále více vyjadřována krajní pravicí nebo jejím slovníkem.
Slovenská levice už dávno opustila jakoukoli myšlenku mezinárodního proletariátu, a tak se ideje těžce pracujícího Slováka, s nímž špatně zacházejí cizinci doma i v zahraničí, chopila ĽSNS, která tím úspěšně artikulovala naštvanost mnoha voličů.
Západní pozorovatelé teď můžou oprávněně pohlížet na Slovensko jako na semeniště extremismu. Avšak udělali by dobře, kdyby se vyhnuli postkomunistickému orientalismu, který vysvětluje východoevropský extremismus neúspěšným osvojením západních hodnot. Společenská atomizace a hněv, jež jsou dnes pro Slovensko charakteristické, jsou charakteristické pro celou Evropu. Po celém kontinentu se třídní konflikt projevuje prostřednictvím jiných forem boje – těch o „zachování“ či „ochranu“ národa, náboženství a civilizace. Je-li Slovensko v tomto nějak výjimečné, pak jen kvůli tomu, do jaké míry byla třídně orientovaná, internacionalistická levice odsunuta na okraj. Slovenské volby by proto měly být mementem, které nám připomíná, že vzestup evropské krajní pravice je dnes realitou.
Levice bez internacionalismu
Po roce 1989 se žádná levicová síla na Slovensku nedokázala konsolidovat jako důsledný obhájce demokracie, pracujících a mezinárodní a mezietnické solidarity. Rétorika demokracie, kosmopolitismu a práv menšin však nalezla svého zastánce ve vznikající neoliberální pravici, která tyto ideály propojila s potřebou tržních reforem. A poněvadž pravicový obraz moderní, západní společnosti zahrnoval multikulturalismus i privatizaci, toleranci i drasticky osekaný sociální stát, docházelo k prolínání opozice proti privatizaci a omezování sociálního státu s opozicí vůči multikulturalismu a toleranci. Neliberální politika identity časem zaujala místo antineoliberální politiky třídy a rozdíl mezi pravicí a levicí se postupně stíral.
Tento posun ztělesňoval Vladimír Mečiar, slovenský předseda vlády po většinu devadesátých let. Stal se ve světě známým kvůli své zkorumpovanosti, autoritářství a protizápadní rétorice, avšak zároveň přitáhl i voliče postižené chudobou a voliče z dělnické třídy svými požadavky na soucitnější (v porovnání se svými protivníky) odbourávání sociálního státu. A třebaže se sám neztotožňoval s levicí, jeho kvaziantineoliberální postoje často vedly k tomu, že býval za „levicového“ označován oproti „pravici“, která stála proti němu. Mečiar byl v roce 1998 poražen „prodemokratickou“ koalicí, která slibovala „přivést zemi zpět do Evropy“, což v praxi znamenalo zavádění ještě drtivějších neoliberálních reforem. Mnoho Slováků ovšem pociťovalo k tomuto trendu odpor, a tak byl Mečiar nahrazen dalším polovičatým kritikem neoliberalismu, Robertem Ficem. Podobně jako Mečiar také Fico ředil svoji kritiku ekonomické reformy pozitivními odkazy na nacionalismus, sociální konzervatismus, manažerismus a technokracii. Silně se opíral o vytváření klimatu strachu ze „zhroucení“ právního státu, z „rozrůstání“ zločinnosti a ze zvyšující se početnosti romské menšiny, jakož i z kulturní hrozby menšiny maďarské.
Na rozdíl od Mečiara se Ficova strana Smer začala formálně identifikovat s levicí. Těsně před vstupem Slovenska do EU v roce 2004 přijala tato strana s nevalným nadšením sociálnědemokratický program, aby si získala mezinárodní uznání Strany evropských socialistů (PES). Avšak jádro voličů Smeru tvořili sociálně konzervativní a nacionalisticky orientovaní obyvatelé chudých slovenských regionů a strana nikdy nevyvinula soustavné úsilí, aby buď tyto voliče získala pro progresivnější postoje, anebo rozšířila svou společenskou základnu větší atraktivitou pro městské levicové liberály. A tak zatímco sama strana a mediální establishment nadále označovaly Smer za levicový nebo dokonce „rudý“ (tato barva se tehdy stala i oficiální barvou Smeru), Smer ve skutečnosti představoval „levici“ postrádající to, co se kdysi považovalo za podstatnou součást každé levicovosti: pojem solidarity přesahující etnické a národní hranice. Typ třídní politiky, který by mohl být základem takové solidarity, do značné míry ze slovenské politické scény vymizel.
Politika bez třídy
Smer sice klade důraz na „sociální“ otázky, ale podobně jako všechny ostatní mainstreamové slovenské strany po roce 1989 se vyhýbá užívání jazyka, který by zahrnoval třídu. Ironií samozřejmě je, že v momentě, kdy se pojem třídy stal nevyslovitelným pozůstatkem „komunistické ideologie“, zkušenost třídy se stávala stále důležitější součástí života lidí. Dělníci ztratili onu skrovnou psychologickou kompenzaci, kterou jim předchozí režim poskytoval tím, že je ostentativně velebil jako „hrdiny“; navíc se jim začalo tvrdit, že oni sami jsou zodpovědní za „své zhoršené poměry i za potíže, v nichž se společnost nachází“. Nově vládnoucí liberální ideologie prezentovala sociální nerovnosti jako osobní neúspěchy. Nezaměstnanost dosáhla v roce 2000 dvaceti procent, což velké množství Slováků donutilo podrobit se prekarizovaným pracovním dohodám, šikaně, zvýšenému vykořisťování a neustále přítomné hrozbě nezaměstnanosti.
Během takzvaného „přechodu k tržní ekonomice“ se nezdvihl žádný politický nebo intelektuální protest, který by připisoval vinu kapitalismu, a nikoli pracující třídě, již „komunismus“ údajně připravil o ochotu přijmout osobní zodpovědnost. Pracující a nezaměstnaní tak začali hledat vlastní způsoby, jak tuto přisuzovanou vinu od sebe odklonit – nejčastěji směrem ke zkorumpovaným politikům nebo Romům.
Vstup do EU a rozsáhlá migrace na Západ, kterou umožnil, poskytly dočasnou úlevu. Nezaměstnanost začala klesat a byla vytvořena nová pracovní místa v důsledku zvýšených investic ze strany nadnárodních korporací, které byly přivábeny štědrými státními subvencemi (poskytovanými „pravicovými“ i „levicovými“ vládami) a nízkými mzdami. Obzvlášť nadšení byli výrobci automobilů, kteří zemi rychle proměnili v „evropský Detroit“, kde se montuje největší počet aut na jednoho obyvatele na světě. Nicméně zemi nadále trápila dlouhodobá nezaměstnanost, která v roce 2006 činila 76 procent celkové nezaměstnanosti a v roce 2014 sedmdesát procent. Slovenští dělníci sice montují jedny z nejmodernějších aut na světě a produktivita země rostla po krizi v roce 2008 rychleji než kdekoli jinde v EU, avšak procentuální podíl mezd na HDP klesal: ze 43 procent kolem roku 2000 na 37 procent dnes. Zvlášť zanedbaný je veřejný sektor, kde se mzdy pohybují na jedné z nejnižších úrovní v Evropě. Všeobecně se uznává, že zdravotnictví a vzdělávání jsou v troskách.
Crowdsourcing krajní pravice
Tyto tlaky vyvrcholily v lednu 2012, kdy Slovenskem otřásla kauza Gorila (pojmenovaná po složce odposlechů pocházející ze Slovenské informační služby). Tato epizoda odhalila rozbujelou korupci, do níž byli zapojeni vysocí státní úředníci a vrcholní politici z celého politického spektra. Na Slovensku vypukly nevídané pouliční protesty, které trvaly dva týdny. Protestující přišli s řadou požadavků sahajících od trestního stíhání podezřelých až po vágně definovanou „skutečnou demokracii“. Ve volbách konaných v témže roce utrpěly tradiční strany liberálně-konzervativní pravice, jež byly u moci od roku 2010, zdrcující porážku.
Leč ani odcházející strany, ani znovu vítězný Smer nedokázaly patřičně zareagovat na frustrace voličů. Strany tradiční pravice, mezi jejichž témata patřila evropská integrace, lidská práva, poctivá státnická činnost a parlamentní demokracie, byly postupně nahrazeny novou pravicí, která kritizovala EU, pohrdala „politickou korektností“ a nebála se zaútočit na politiky a celý politický establishment. V roce 2012 vedl Smer volební kampaň proti rozdrobené pravici ve jménu „stability“ a „jistoty“ a po určitý čas se těšil vysoké popularitě. Jenže za kulisami začala jeho vláda na politické scéně slábnout.
Poté, co protesty proti Gorile dozněly, pokračovaly diskuse jádra aktivistů na internetu. Vynořilo se několik iniciativ, z nichž nejvýznamnější byl Občiansky odpor, jenž svědčí o dalekosáhlém vývoji, kterého si média příliš nepovšimla a kterým se městští intelektuálové většinou vůbec nezabývali. Občiansky odpor se zorganizoval v listopadu 2012 a 2013 během výročí sametové revoluce a pod heslem „Chceme zpět naši zemi“ předvedl několik mediálních kousků, včetně pokusů o okupace Bratislavského hradu, Slovenského rozhlasu a Právnické fakulty Univerzity Komenského. Ačkoli se do těchto drobných akcí zapojilo jen pár desítek lidí, užívalo se při nich radikálního jazyka, který byl známkou posouvajícího se politického terénu. Občiansky odpor tvrdil, že stát byl po roce 1989 ukraden novou třídou zkorumpovaných politiků a oligarchů, kteří kradou a lžou, a vyzýval své spoluobčany, aby se zapojili do aktů odporu. Toto hnutí, které se nepovažovalo ani za pravicové, ani za levicové, si získalo podporu rostoucí blogosféry zaměřené proti establishmentu. A v roce 2013 toto uskupení vyzvalo obyvatele Banskobystrického kraje, aby se v nadcházejících krajských volbách vydali hlasovat pro nikoho jiného než Mariana Kotlebu.
Po odeznění hnutí proti Gorile využila krajní pravice stávajícího společenského hněvu a chrlila zuřivá hesla, která pak obíhala sociálními médii. Když byly v roce 2013 vyhlášeny krajské volby, udělala ĽSNS další krok a spustila svůj dosud nejambicióznější projekt – její lídr se stal kandidátem na župana. Stranická agitace – dříve namířená téměř výlučně proti „cikánským parazitům“ – nyní rozšířila svůj záběr a přidala i bankéře, politiky a nadnárodní korporace. Kotleba, jenž se prezentoval jako nezkompromitovaná, nepolitická a nezávislá osobnost připravená narušit rovnováhu zkorumpované moci, byl nakonec opravdu županem zvolen.
Proti Bruselu, uprchlíkům a islámu
Putinova anexe Krymu v březnu 2014 přilila další olej do ohně krajní pravice. Ruský krok vyvolal sankce EU, které byly škodlivé pro slovenské obchodní zájmy a vystavily vládu Smeru a prozápadního prezidenta zvýšenému tlaku. Proruské frakce tvrdily, že podporou těchto sankcí a dalším setrváváním země v NATO vláda ohrožuje hospodářství a politickou stabilitu.
„Uprchlická krize“, která začala v roce 2015, poskytla vládě Smeru příležitost znovu potvrdit její schopnost bránit „národní bezpečnost“ a blahobyt občanů proti vnějším hrozbám. Protiuprchlická kampaň, která brzy ovládla média, byla hysterická i z hlediska místních měřítek. Když Viktor Orbán obdobně běsnil proti „nebezpečným imigrantům“, mohl alespoň poukázat na velké skupiny uprchlíků, kteří Maďarskem skutečně procházeli. Na Slovensku se ovšem nic takového nedělo. Přesto skoro všechny hlavní strany začaly záhy následovat příklad Smeru, ba některé jej ještě v antiimigrantské a protiislámské rétorice překonávaly. Smer však nadále zůstával veřejně nejviditelnější silou, jež živila hysterii: požadoval rozsáhlé sledování miniaturní muslimské populace na Slovensku a všechny uprchlíky označoval za „ohrožení evropské kultury a hodnot“. Když EU předložila svůj plán rozdělovat uprchlíky mezi členské státy, vláda prohlásila, že kvóty jsou „diktátem“ bruselských byrokratů, a tak slovenská vládnoucí „levice“ dospěla až k těsné spolupráci se stejně xenofobními vládami Maďarska a Polska.
Nakonec se politické zisky xenofobie Smeru ukázaly jako krátkodobé. Svou posedlostí muslimskými uprchlíky strana odvrátila pozornost od myšlenky sociálního zabezpečení, díky které si získala podporu v předchozích volbách. Přesunula kampaň na pole, které vyhovuje krajní pravici, což je z hlediska dlouhodobých výhledů ještě nebezpečnější.
Etnizace třídy
Voliči, které přitahoval světonázor extrémní pravice, v minulosti podporovali strany jako Smer, Mečiarovo HZDS nebo Slovenskou národní stranu (SNS). V posledních volbách se pak projevili hlasem pro Kotlebovu ĽSNS. Ta se od zavedenějších stran lišila nejen vyšší mírou své nenávistné rétoriky, ale rovněž svým lidovým aktivismem a schopností komunikovat přímo s frustrovanými segmenty obyvatelstva. Během posledních deseti let se toto uskupení angažovalo v různých veřejných vystoupeních po celé zemi: zúčastnilo se pochodu k výročí založení Slovenského státu, pokusilo se násilně vyhnat Romy z vesnice Krásnohorské Podhradie, což označovalo jako „velkou čistku“, a organizovalo shromáždění proti „cikánské kriminalitě“ v Šarišských Michaľanech.
Během těchto událostí se Kotlebova skupina setkávala s místními obyvateli, přičemž ostře odsuzovala „slepotu vlády“ vůči nespravedlnosti, které tito lidé čelí. Když Smer udělal z imigrace téma volební kampaně, Kotleba tuto etnicizaci rozšířil soptěním, jak je „nespravedlivé“ vpouštět Syřany a Iráčany tak snadno do EU a na její pracovní trhy, když jsme „my“, občané východoevropských států, museli strpět různá omezení a přechodná období, než jsme mohli plně těžit z volného pohybu pracovních sil.
Ve srovnání s politikou identity, kterou sleduje Smer a většina opozičních stran, je tento argument odlišný. Kotleba se napojil na pocity sociálního vyloučení sdílené chudými lidmi, včetně těch, kteří sami byli nuceni migrovat kvůli hledání práce, a tak se stal jednou z mála postav na slovenské politické scéně, která se dotkla třídní politiky. Slovenská levice už dávno opustila jakoukoli myšlenku mezinárodního proletariátu, a tak se ideje těžce pracujícího Slováka, s nímž špatně zacházejí cizinci doma i v zahraničí, chopila ĽSNS, která tím úspěšně artikulovala naštvanost mnoha voličů setkávajících se s korupcí, nepotismem a společensko-ekonomickou nespravedlností.
Myšlenku třídy pak přeformulovala skrze etnicitu, přičemž využila představ o sociálním parazitismu, tedy tropu, který je ve slovenském lidovém vědomí notoricky známý a který používají rovněž liberálové a konzervativci. Tím, že hodila do jednoho pytle zkorumpované a nezaměstnané, a to za souběžné démonizace obou skupin, krajní pravice účinně oživila mocné představy etnického vyloučení – do kategorie parazitické třídy začlenila nepracující Romy, po dávkách bažící imigranty i židovsko-americké spiklence.
Důležitost etnicity bychom ovšem neměli přehnaně zdůrazňovat. Přitažlivost krajní pravice má hlubší kořeny než jen nějaké atavistické lpění na identitě, tedy něco, co zkušenost s liberální demokracií měla prý smazat. Osm procent voličů ĽSNS se – ke své újmě – rozhodlo stranu podpořit kvůli jejímu tvrdému postupu proti uprchlíkům a „teroristům“. Naproti tomu 20 procent uvedlo jako důvod volby její „protikorupční program“, více než 14 procent její „sociální program“ a skoro 8 procent její ekonomický program.
Na volební úspěch krajně pravicové strany a všeobecnou prosycenost slovenské politiky pravicovou agendou bychom měli naopak nahlížet jako na součást širší vzpoury proti výsledkům „transformačního procesu“ realizovaného po zhroucení vlády KSČ. Tyto procesy vedly mimo jiné k rychlé a výrazné redistribuci bohatství, statusu a šancí zezdola společnosti nahoru. Značné části dělnické a střední třídy utrpěly porážku – a samy to jako porážku i chápaly. Přetrvávající vědomí toho, že byly novou vládnoucí třídou zrazeny, ignorovány a zapomenuty, poskytlo plodnou emocionální půdu pro ofenzívu proti establishmentu, která se odehrává pod taktovkou krajní pravice.
Dvě cesty z neoliberalismu
V momentě, kdy se Slovensko podobně jako většina Evropy propadá hlouběji do politické a sociální krize, lze spatřit dvě navzájem odchylné cesty, kterými může vývoj pokračovat. Jedna trajektorie by se dala – na počest jižního souseda – charakterizovat jako „orbánizace“. Jejím základem je vynoření nové konfigurace identitářské xenofobie, která ve spojenectví se silami národní buržoazie, jež se orientuje na vlastní zemi, přesměrovává a ustaluje úzkost z kapitalistické globalizace. Jenže na rozdíl od Maďarska slovenská verze Orbánovy vládnoucí strany Fidesz podle všeho ztratila šanci na stálou a nespornou hegemonii, a naopak slovenská verze neofašistického Jobbiku je na vzestupu. Která síla by se po oslabení Fica nakonec mohla přihlásit jako nová záruka stability, zůstává otevřenou otázkou.
Naštěstí je možná i jiná cesta. V roce 2011 se začala malá a tradičně nepříliš bojovná část slovenských pracujících organizovat nezávisle na politické scéně, která je vůči třídě slepá. Místní doktoři zahájili kolektivní akci – bez podpory hlavní slovenské odborové federace – a dosáhli zvýšení platů. Zhruba ve stejné době vstoupili do třídenní stávky učitelky a učitelé základních a středních škol, avšak jejich odbory jim nařídily vrátit se zpátky do práce, aniž by byly na vládě vydobyty nějaké ústupky. Navzdory porážce se lidé nepřestali organizovat. Ke konci roku 2015 – stále bez dobrozdání oficiálních odborů – se skupina učitelek a učitelů soustředila na tři požadavky: zvýšení platů, více financí pro školy a ukončení silně zatěžujícího programu profesního vzdělávání jako podmínky zvýšení platů. Postupně rozvinuli kampaň a nakonec vyhlásili k 25. lednu 2016 stávku. Zúčastnilo se jí 15 tisíc učitelů a šlo o nejdelší stávku bez podpory odborů po roce 1989. A když se učitelé vrátili do práce, ujali se jejich věci i kolegové z univerzit zahájením třítýdenní solidární stávky.
Ministr školství stávku zesměšňoval jako „menšinovou“ a „politizovanou“ a odmítl požadavkům stávkujících vyhovět. Dokonce i mimo vládu bylo hodně lidí na levici vůči stávce podezřívavých, neboť podle jejich názoru přihrávala body pravicovému establishmentu, tradičně zaměřenému proti pracujícím, který ve stávce viděl příležitost k oslabení Smeru. Přestože stávkující nepopisovali své jednání tradičním levicovým jazykem třídy, jejich činy vytvořily uvnitř vzdělávacího systému novou praxi solidarity od pracujícího k pracujícímu, v nedávné historii Slovenska nevídanou. Později se vyjádření solidarity rozšířilo až k solidaritě mezi učiteli a zdravotními sestrami, které také protestovaly za zlepšení pracovních podmínek. Když stávka vrcholila, průzkumy ukázaly, že starost slovenské populace o otázky migrace a terorismu byla najednou mnohem menší než její zájem o problémy jako školství a zdravotnictví.
Jak zabrzdit vzestup ultrapravice?
Nedávná sebeorganizace učitelů a zdravotních sester představuje subverzi jak vůči neoliberální restrukturalizaci, tak vůči orbánizaci. Jejich protestní akce neútočí na „západní“ kapitál, nýbrž na mýtus štědrého slovenského sociálního státu. Neútočí na nějaké vzdálené symboly globalizace, nýbrž na podmínky ve slovenském veřejném sektoru. Neútočí na utiskované menšiny, nýbrž na slovenskou vládu. Tento protest proti establishmentu je navíc veden jádrovým segmentem slovenské populace – těmi, na jejichž bedrech leží udržování sociální reprodukce, tedy zdravotní péče a povinné vzdělávání. V tomto ohledu stávky představují příležitost vyrvat vyjadřování třídní úzkosti extrémní pravici a obranu lidských práv (na vzdělání a slušné pracovní podmínky) pravici neoliberální – a přesadit je na půdu šířící se solidarity.
Nemáme ovšem žádnou záruku, že solidarita práce bude nadále růst. Nicméně jen málo jiných sil v zemi je podle všeho schopno zarazit vzestup krajní pravice, která se sice prezentuje jako radikální alternativa vůči politickému establishmentu, ale ve skutečnosti je sotva něčím víc než jeho zkaženým ovocem.
Autorka je uklízečka v liberální kavárně.
Z anglického originálu Slovakia Needs an Alternative publikovaném na webu Jacobin přeložil Pavel Siostrzonek.