Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Úvahy postkomunistického chasníka

Poměry ve středovýchodní Evropě by měly sloužit jako velké varování před Brexitem.

Novinář Paul Mason se před časem zamýšlel nad Brexitem. A posteskl si, že je těžké být součástí evropského společenství, v němž žijí miliony „tajných nacistů“. Odkazoval hlavně na obyvatele postkomunistických zemí. Východoevropané jsou podle něj politicky nevyzrálí – fandí krajní pravici a jsou zneužíváni k rozbití Evropské unie, podobně jako chasníci, s jejichž podporou císař Napoleon III. rozbil v 19. století francouzskou republiku. Jenže i když je spílání Východoevropanům v něčem pochopitelné, klíčový problém je jinde. Hlavní hrozbou sjednocené Evropy dnes není Východ, ale krajní pravice na Západě. Postkomunistický svět je v první řadě varovným mementem. Názornou ukázkou, jak to vypadá, když se proderou k moci ultrakonzervativci, radikální euroskeptici a xenofobové. Chtějí Britové opravdu něco takového?

Přehlížená nerovnost

O středovýchodní Evropu se dlouhá léta zajímal málokdo. Pokud se o nás v západním tisku psalo, bylo to hlavně v souvislosti s komunismem, hrdinskými postavami jako Václav Havel nebo Lech Wałęsa a v případě britského bulváru jako o zemích, kde žijí především násilníci a primitivové. Čím jsme se ale my, obyvatelé takzvaných postkomunistických zemí, stali pro Západ? Z velké části zdrojem levné práce a dále žáky, kteří se mají učit liberální demokracii. Jenže se při tom zapomnělo, že obě věci jsou v příkrém rozporu.

Je těžké si představit, že by na okraji rozbité Evropy mohla fungovat Británie, která by v rozdrobeném světě ochránila své občany před daňovými úniky, nízkými mzdami a turbulencemi globální ekonomiky.

Postkomunistické země plnily roli laciných továren a současně vyvolávaly zklamání, že zaostávají za Západem a nejsou dost liberální a demokratické. Avšak málokdo si položil otázku, zda můžete z levné montovny udělat vyspělou demokracii. Říká se, že nezbytnou podmínkou demokracie je silná střední třída – buržoazie, chcete-li. Americký sociolog Barrington Moore to shrnul známým výrokem: „Není-li buržoazie, není ani demokracie.“ Jenže kdo z nás vlastně patří do střední třídy? Od členů středních vrstev se obvykle očekává, že vlastní slušné bydlení, nepotýkají se s akutní nouzí o peníze, mají jistou a perspektivní práci, volný čas, solidní důchod a dokážou se bez problémů postarat o děti. Většina z nás však tato kritéria nesplňuje.

Jistě lze namítnout, že si za to můžeme sami. Špatně spravujeme naše země a měli bychom lépe vymáhat dodržování pravidel. Zároveň se ovšem nepohybujeme ve vzduchoprázdnu. Nerovnosti mezi jádrem staré Evropy a postkomunistickými státy mají ve skutečnosti systémovou povahu. Levná práce z Východu je totiž výhodná pro západní korporace.

Děti železné lady

Středovýchodní Evropě je dnes právem vyčítáno, že odmítá jakoukoli solidaritu s uprchlíky. Lze to ale opravdu svést na to, že Východoevropané jsou jen nevyzrálí „chasníci“, o nichž píše Mason, anebo zaostalci, kteří jen „vysávají“ Západ, jak běžně věří voliči stran UKIP, AfD či Front National?

Především je nutné si uvědomit, že to nejsou hlavní hybatelé zhoršující se atmosféry v Evropě, i když na ní jistě mají svůj podíl. Kdo skutečně řídí cestu do pekel, ukazuje i to, že řada zmatených Východoevropanů paradoxně fandí západní krajní pravici, pro kterou jsou ve skutečnosti jen předmětem pohrdání. Není to nic nového. Nechutný vůdce dnešního Maďarska, Viktor Orbán, byl starým obdivovatelem Margaret Thatcherové. A i k odkazu železné lady rezervovanější stoupenci Práva a spravedlnosti vidí svého vůdce, Jaroslawa Kaczynského, jako pokračovatele „velkých tradic“ Ronalda Reagana, Charlese de Gaulla a opět zmíněné Thatcherové. Stejným obdivovatelem britských konzervativců byl i Václav Klaus, někdejší premiér a prezident České republiky, dnes spíše známý jako zuřivý obhájce Nigela Farage, německé AfD a všech, kdo by nejraději „bruselský socialismus“ nahradili ostřejší pravicovou medicínou.

Brexit by možná přinesl odstřižení těchto šašků na okraji. Ale zároveň vítězství právě těch, kteří udávají tón celé té falešné melodii, jako jsou Marine Le Penová, UKIP a další. Jen ti můžou – snad i s případnou podporou z Ruska – dokonat dílo zkázy. Visegrádské země na něco takového nemají dostatečnou ekonomickou moc ani mezinárodní vliv – jsou hlavně předobrazem fanatického zavádění neoliberalismu a ukazují, jak to dopadne, když získá krajní pravice hegemonii. Nejde zatím o otevřené fašisty nebo snahu je postupně dotáhnout. Příklady Orbánova Maďarska a Kaczynského Polska bohužel ukazují, že je to ryze funkční politika. Občané, kteří věří, že po státu nemají nic chtít a svoji frustraci soustředí na menšiny a migranty, jsou ideální pro politiky, kteří se nemusí starat o blaho lidí, ale hlavně o své soukromé zájmy.

Postkomunismus jako varování                                                               

Uvažují-li proto dnes lidé o vystoupení z EU, právě postkomunistický svět by je před něčím takovým měl varovat. Přeje-li si někdo nadvládu euroskeptických pravičáků, nechť se „inspiruje“ na Východě. Tedy v zemích, které si prošly skoro třicetiletou kůrou hrubozrnného kapitalismu, politiky extrémní austerity a ideologie kolektivního sobectví. V zemích, v nichž je veřejný prostor zaplaven rasismem, elity mají pocit, že si můžou dělat, co chtějí, a instituce se k lidem často chovají predátorsky. Důsledkem například je, že lidé v České republice podléhají konspiračním teoriím šířeným demagogy, že uprchlíci jsou ve skutečnosti „řízená invaze“ džihádistů, kterou zosnovaly politické elity v USA, EU a arabských zemích. To je opravdu zvláštní situace, kdy si občané myslí, že politici jsou jen banda vražedných maniaků, kteří se spikli s teroristy, aby nás zabili. A proč si to myslí? Vypovídá to o jejich mizivé důvěře v demokracii, vymahatelnost práva a fungující stát.

Ano, západní Evropa čelí podobným trendům. A Brusel dnes opravdu není velkým garantem, že to neskončí stejně jako v postkomunistických zemích – tedy pozvolným úpadkem. Jenže Brexit není v globalizovaném světě řešením. Je to jen další milník na cestě do katastrofy. Je těžké si představit, že by na okraji rozbité Evropy mohla fungovat Británie, která by v rozdrobeném světě ochránila své občany před daňovými úniky, nízkými mzdami a turbulencemi globální ekonomiky. Kanál, který lze překonat rychlovlakem nebo nízkonákladovým letadlem, je dnes mnohem menší překážkou než v době Napoleona III., vyzdviženého konzervativními chasníky. Evropské instituce nemůže změnit ani osamocené Řecko zahnané do kouta. Může to ale provést sebevědomá Británie, jež stojí v koalici těch, kteří odmítají škrtící politiku austerity a thatcherovské modely ruinující ekonomiku. Naší skutečnou nadějí je proto vítězství demokratické, svobodné a především solidární Evropy, jejíž obyvatelé nerezignují na věci, které se jich společně týkají, ale naopak o ně ještě více usilují.

Autor je šéfredaktor A2larmu.

Anglická verze textu vychází současně na webech Open Democracy Political Critique.

 

Podpořte nás

Společně tvoříme mainstream! Podpořte Alarm.

 
Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image