Spíše než samotný Brexit by si asi větší pozornost zasloužil evropský (ale i český) diskurs o něm. Je přece svrchovaně zajímavé, že tam, kde osvícení levicoví intelektuálové vidí jen ubohou sociální Evropu pod atakem reakčního lidu, v jehož hlavách řádí středověk, a proto by neměl být připuštěn nejen k referendům, ale k jakékoli demokracii vůbec, spatřil Financial Times prostě jen „lidovou vzpouru“. Žádnou radost z povstání lidu ústřední orgán všech spekulantů samozřejmě nemá a všechno honem svádí na jedince, Davida Camerona, který si ve snaze zklidnit vlastní konzervativní stranu „zahrál o budoucnost národa“. Blairisté v Labour Party se hbitě pokusili svrhnout Jeremyho Corbyna za jeho vlažný, ba neexistující eurooptimismus. O systém nejde, na vině jsou kádry. A když je nejhůř, na pořadu dne je – jak říkávali stalinisté – „rotace kádrů“ a usilovné nasazení všech úderníků do boje za lepší svět.
„Sociální Evropa“ je lobbistická pevnost, do níž národní svazy podnikatelů posílají skrze vládní poslíčky svá přání a odkud jsou členské státy jakoby zvenčí vybízeny k zavedení větší flexibility na trhu práce
Takhle to nepůjde. Zkusme i ve zvichřené době posoudit Brexit věcněji. Moc příjemná podívaná to i tak není. Vytkněme před závorku, že negativní faktor nacionalismu a xenofobie komentátoři velmi přehánějí, docela stejně jako – ovšemže v opačném gardu, tedy pozitivně – předseda suverenistické Strany za nezávislost Spojeného království (UKIP) Nigel Farage. A nejde jen o to, že skoro třetina Angličanů poskytla loni nějakou pomoc uprchlíkům. Podle sofistikovaného průzkumu se výrazná většina domnívá, že imigranti posilují britskou ekonomiku, že obohacují tuzemskou kulturu a společnost a že dokonce představují pozitivní přínos „pro ně osobně“, čili tak nějak, řekli bychom, docela obyčejně lidsky. Ano, našel se tam vyšinutý vrah proevropské poslanecké „vítačky“, ale Angličané mají k našemu tanci kolem národního totemu hodně daleko. Bývali impériem a celé generace jim zalézalo pod kůži, že svět je ze své podstaty pestrý.
Politické riziko
V jedné věci se podle téhož průzkumu Angličané cizinců výrazně obávají, a sice v možném přetížení a kolapsu Národního zdravotního systému (NHS). Pozorovatelé jsou si ovšem téměř jisti, že hrdým ostrovanům je dobře známo, že za problémem stojí hlavně toryovské zmenšování zdrojů na NHS v poměru k HDP. Tedy tendence, kterou „centristický“ blairismus nijak výrazně neutlumil a byl spíše jen nastavovanou kaší neoliberálních politik nejen ve zdravotnictví, zaházených tunami růžových frází.
Angličané ví, čím chtěli otřást: třiceti lety thatcheristických politik. Takový otřes jim nemohla zařídit volba pro jednoho z pachatelů, Davida Camerona, který dal svůj hlas pro setrvání v EU plytkým „Ano, ale…“. A zastrašováním lidí. Takovým otřesem nemohla být podpora „Ano Evropě“ Jeremyho Corbyna (Ano „na sedmdesát procent“, jak se sám vyjádřil). Corbyn je ostatně ze všech stran obklíčen a trvale atakován arogantní blairistickou gangrénou, která s ohroženou nižší střední třídou, s odstavenými dělníky, důchodci, zapomenutými lidmi i regiony už dávno zcela cíleně přestala vůbec komunikovat.
Bezděčně tento odtažitý „levicový“ přístup k takzvaným poraženým v globalizaci vyjádřil kdysi jeden významný český šéfredaktor. „Nebudeme psát o chudých lidech. Chudí lidé si noviny nekoupí.“ Jenže chudí lidé se pak – nejen u nás – nahrnuli na nezávislé weby závislé na hoaxech a žlázách. Soutěží mezi sebou hranatosti výraziva a matou čtenářům hlavy v docela zásadních věcech. To je ovšem – nejpozději od husitství a německé selské války – politické riziko lidových vzpour.
Pukání základů
Z otřesu na Britských ostrovech se pěkně vylupuje, jak je Evropa pouhým znakem, tedy tím, co stojí místo něčeho jiného, místo sociálního konfliktu či místo – řečeno po starosocalisticku – třídních bojů. V Severním Irsku se na evropském pozadí znovu zvýraznil náboženský závoj tamějšího pnutí mezi proevropskými katolíky a protievropskými protestanty, které má specifické sociální podloží. Wales se většinově přihlásil k Brexitu coby anglickým panstvem odstrčený region. Eurofilní Skotsko ve čtvrtečním referendu navázalo na plebiscit o své nezávislosti z roku 2014, který byl charakterizován více sociálním než národnostním zdvihem – a v tomtéž duchu se takřka jistě a tentokrát vítězně brzy zopakuje. Rozpojené království Velké Británie a Severního Irska však docela věrně zrcadlí rozpojování evropského kontinentu, pravdy i iluze o jeho integraci i o příčinách jejího vkročení na šikmou plochu, ba k volnému pádu. To není nehoda na cestě, ale pukání samotných základů.
„Lidé si na sebe z hlouposti strhávají těžkou asociální pavlač,“ tvrdí odpůrci všech evropských exitů. Šermují přitom Evropskou sociální chartou, ustanoveními proti diskriminaci a nerovnostem, například genderovým. Vytrhávají jásavé větičky z kontextu ponurých tlustospisů, které normální člověk nikdy nepřečte (a počítá se s tím). Vymýšlejí si i po loňském sražení Řecka na kolena a zrazeném výsledku tamního referenda, že Evropa chrání malé před velkými. Vyprazdňují si mozky ve vřavě spravedlnosti nad margináliemi, jež kvalitu lidského žití nemohou zásadně ovlivnit. Taková levice bude smetena, nezůstane kámen na kameni.
Evropa ve lži
Evropský projekt je jiný. Ekonomové o něm vědí dávno, jak funguje, lépe řečeno: jak nefunguje. A proč je dnes kontinentem rostoucích nerovností a chudoby. Když je dán společný hospodářský prostor, potažmo společná měna, posiluje to ekonomickou specializaci jednotlivých oblastí. Pokud inflace a úrokové sazby konvergují, ekonomické struktury mají tendenci divergovat. Sjednocování vede – za jinak stejných podmínek, tedy v kapitalismu všeobecně a v jeho současné fázi zvláště – k rozpojování, integrace vede k dezintegraci. A to je to, co se stalo, co neustále probíhá a hrozí za každé krize, která nutně dopadá na různé země zcela jinak.
Zavedená eurolevice konstatuje, že v rámci Evropy lze dělat proti „nepřízni počasí“ (rozuměj: kapitalismu) divy. Toto tvrzení takříkajíc nemá oporu v pramenech, ale jen ve frázích, a to ještě vlastně jen v názvech unijních projektů. Evropská komise v roce 2013 například navrhla „sociální investiční projekt“. Jeho podstata? Státy byly vyzvány, aby své sociální záchranné sítě, proškolování zaměstnanců a sociální výdaje transformovaly tak, aby byly konkurenceschopné. Můžeme si myslet, že projekt sociální Evropy by snad měl usilovat o sociální spravedlnost a snažit se prostřednictvím – například – redistribuce příjmů o větší rovnost. To by jistě ve výsledku znamenalo širší podporu zdola pro evropskou integraci. Ale v daném materiálu není tématům rovnosti, přerozdělování a silnějšímu politickému podloží integrace věnováno jediné slovo. Ani jedno!
„Sociální Evropa“ je lobbistická pevnost, do níž národní svazy podnikatelů posílají skrze vládní poslíčky svá přání a odkud jsou členské státy jakoby zvenčí – pro alibistické a podle potřeb „antibruselské“ vládnoucí elity velmi výhodně – vybízeny k zavedení větší flexibility na trhu práce a k proškolování zaměstnanců tak, jak soukromé firmy a korporace právě náhodou potřebují. „Sociální Evropa“ je bič na jednotlivce, aby se ráčil uchytit na trhu. „Sociální Evropa“ je lež.
Už to prasklo. Chtělo by to teď jen – pro ty lidové rebelie – úplně jiné hejtmany.
Autor je politický komentátor.