Anketa: Příčiny a následky Brexitu (2. část)

Komentátoři, analytici a intelektuálové glosují výsledky britského referenda o vystoupení z Evropské unie.

Jak si vysvětlujete, že se většina britských občanů vyslovila pro vystoupení z Evropské unie? Co bude podle vás Brexit znamenat pro budoucnost EU? Jaké následky bude mít britské rozhodnutí na dění ve vaší zemi?

 

Nick Srnicek (ekonom a politolog, Velká Británie)

Narativ hovořící o tom, že se po výsledcích referenda Británie rozdělila na dvě poloviny, je příliš zjednodušující. Spíš než jako rozdělení na dvě části společnosti musíme hlasování chápat jako velmi hrubé měřítko, kterým poměřovat mnohé rozpory přítomné v britské společnosti: xenofobní hlasy, hlasy proti establishmentu, hlasy Lexitu, hlasy pro proevropský byznys, hlasy s výhradami se vyslovující pro setrvání a tak dále. Tento proces štěpení už probíhá několik dekád (jak ve svém článku pěkně ukazuje sociolog Will Davies) a bude nadále pokračovat. Výsledkem je fenomén, který je společný všem západním demokraciím v posledních letech: kolaps establishmentu, kolaps středových a sociálně demokratických stran. Je to dobře vidět na současné Británii, kde Labour Party právě čelí existenciálnímu souboji o samotnou povahu své politiky: buď následování tradičního levicového programu, jehož současnou tváří je Jeremy Corbyn, nebo pokračování blairovské strategie zaujímání středového postoje někde mezi voliči Strany za samostatnost Spojeného království (UKIP) a konzervativců. Poté, co se centristické a sociálnědemokratické strany v jiných zemích zhroutily a rozpadly, vznikla zde celá řada dalších stran, které chtějí reprezentovat rozmanité frakce ve společnosti. Jejich případné zastoupení v britském parlamentu je ale znemožněno většinovým volebním systémem, který konstantně marginalizuje nově vznikající politické strany. Výsledkem je pokračující frustrace voličů, kteří mají pocit, že je nikdo politicky nereprezentuje. Taková situace jenom přiživuje odpor k establishmentu, a vezmeme-li v potaz současné pokusy politických elit o odsunutí platnosti, ba dokonce o naprosté odmítnutí výsledků referenda, bude tento hněv s velkou pravděpodobností pokračovat. Krize zatím ani zdaleka neskončila.

 

Tereza Stöckelová (socioložka, Sociologický ústav AV CŘ a Univerzita Karlova, Česká republika)

Brexit je pro evropskou levici dvojí prohrou. První je pravděpodobný konec členství UK v EU, které levice většinově, byť s mnoha výhradami a dnes především jako bitevní pole podporuje. Druhou prohrou je pak to, že odchod Británie z EU odhlasovali ti, které levice aspiruje politicky reprezentovat. Proletáři všech zemí nechtějí se spojit a odmítají globalizaci i alterglobalizaci. Něco bude jistě na tom, že voliči hlasující pro vystoupení vytěsňovali informace ohledně toho, že podstatné problémy Británie, například s financováním veřejného zdravotnictví, málo souvisejí s členstvím země v Unii. Možná ale Britové také moc dobře věděli, co činí, a dělali to i s jistým vědomím toho, že zemi jako celek poškodí. Obávám se, že britské hlasování mohla ovlivnit i temná motivace: poškození těch, kdo z unijního členství těží více. Je těžké rozporovat, že z členství v EU (nejen v Británii) profitují různé generace, společenské a vzdělanostní skupiny ve velmi různé míře. EU potřebuje posílit svoji přítomnost ve veřejných prostorech, debatách a jazycích v jednotlivých členských státech a v některých ohledech se tam prostě začít hájit. Národní politici to za ni neudělají, protože ti (včetně těch „proevropských“) se Unii naučili používat jako univerzální hromosvod veřejné nespokojenosti. EU potřebuje vytvořit a podporovat síť svých prostředníků a spojenců, a to v různých vrstvách společnosti a profesích, kteří budou působit místně. Nejde o propagandu, ale podnícení kritických diskusí, kterým budou orgány EU zároveň vážně naslouchat. Zatímco se v EU hodně hovoří o výhodách členství pro jednotlivé státy, případně regiony, daleko méně víme o tom, jak jsou zisky a ztráty z unijního členství rozvrstveny v rámci jednotlivých společností. Hrubé asymetrie v tomto směru nemůže (a neměla by!) Unie přežít, a proto se do jejich vyrovnávání musí aktivně zapojit.

 

Colin Kinniburgh (redaktor Dissent Magazine, New York)

Úspěch kampaně za odchod Británie z EU odhaluje, jak moc se britské pravici – stejně jako pravici po celém kontinentu i za oceánem – daří svádět nespokojenost s nefunkčním politickým a ekonomickým systémem do koryta rasistické a protipřistěhovalecké hysterie. Vystavena rostoucí nezaměstnanosti a dalšímu kolu škrtů, jež postihují základní služby, zatoužila většina převážně starších bílých britských voličů zoufale po změně – v jakékoli podobě –, ale hlavně po návratu ekonomické stability, kterou jim sliboval sociální stát. Nejokamžitější a nejdrastičtější změnu, jaká se jim nabízela, představoval Brexit, podložený toxickou báchorkou, že to imigranti, a nikoli londýnské elity, rozložili poválečné uspořádání. Do jaké míry už nyní dokázala britská volba osmělit násilně rasistické a antiimigrační skupiny na celém evropském kontinentu i jinde, je šokující. Přestože lídři brexitové kampaně se už snaží ustupovat ze slibů na rychlý odchod z EU, radikální pravice v dalších evropských zemích, ale dokonce i třeba v Texasu, už volá po následování britského příkladu. Rozpad EU sice není ani zdaleka nevyhnutelný, ale evropské instituce čeká v následujících měsících a letech tvrdá zkouška. Nejnadějnější cestou, jak se vyhnout kolapsu EU vyvolanému agresivní pravicí, povstávající v jedné evropské zemi za druhou, je zahájit proces demokratizace EU zevnitř, zastavit neoliberální politiku a nabídnout k ní skutečnou, inkluzivní a lidovou alternativu. Tady ve Spojených státech můžeme jenom doufat, že vítězství Brexitu zafunguje jako budíček pro všechny, kdo měli vítězství Hillary Clintonové nad strašlivým Donaldem Trumpem v listopadu za jistou věc. Pokud kampaň Clintonové nebude schopna vzít vážně v potaz hluboké rozhořčení, které vedlo zhruba polovinu všech voličů v primárkách k odmítnutí politiků „establishmentu“ a k příklonu na opačný pól amerického politického spektra, může nás zanedlouho čekat náš vlastní krajně pravicový šok.

 

Jaroslav Fiala (šéfredaktor A2larmu, Česká republika)

To, že Brexit prošel, snad nejvíce překvapilo jeho samotné zastánce. Reakce politiků jako Boris Johnson odpovídala tomu, o co jim ve skutečnosti šlo: snažili se vyhrotit kampaň, záměrně vybičovat vášně a sklidit voličskou podporu. O výsledek jim šlo až v druhé řadě. Kdyby Brexit nevyšel, bylo by to pro ně výhodnější: mohli dál hrát roli „disidentů“, kteří bojují proti nenáviděné EU a za nezávislost Británie. Nyní ale musí přijmout politickou odpovědnost, což pro ně bude dost obtížné. Stoupenci Brexitu říkali, že ušetří stovky milionů liber, které dají na zdravotnictví. Jenže už dva dny po referendu sami přiznali, že to byl trik a že lhali. Čekají je také mimořádně těžká jednání o přenastavení vztahu jejich země k EU, včetně ohromného množství obchodních smluv a regulací. Pokud Británie zůstane součástí jednotného trhu, což je velmi pravděpodobné, dopadne to paradoxně tak, že odchodem z EU ztratí vliv na utváření pravidel trhu. Nicméně varování před těmito důsledky voliči hlasující pro Brexit nebrali vážně. Brexit se pro spoustu z nich stal výrazem vzpoury proti liberálnímu establishmentu – zafungoval jako příležitost pro to být slyšet, vyjádřit nedůvěru a protestovat proti přehlížení ze strany vládnoucích elit. Šlo o rebelii „poražených“ globalizace, dá-li se to tak říct. A je samozřejmě obrovský problém, když se velká část společnosti cítí být vyloučena a opomíjena. Je možné nad tím zavírat oči a předstírat, že takový systém bezvadně funguje? Domnívám se, že ne. Ovšem dříve, než začneme mluvit o rozpadu EU, bude dobré sledovat Británii, jak se s odchodem popasuje. Problémy, které ji čekají, můžou zafungovat jako určitý odstrašující příklad. Politici vedoucí kampaň za Brexit totiž nebrali v potaz negativní dopady. A ty budou dost velké. Současně je nanejvýš potřebné, aby se evropští politici zamysleli nad tím, co je špatně, když se tak významná země rozhodla odejít. EU nelze brát jako samozřejmost, ale ani ji slepě odmítat. Poučením z Brexitu by měla být reforma EU.

 

Petr Uhl (novinář a aktivista, Česká republika)

Stojí za ním nízká úroveň britské demokracie, kterou omezuje neoliberální odpor k regulování tržní ekonomiky a života. Zemi trápí inzulární feudální rezidua, imperiální nostalgie a bulvární povrchnost. Mediální kampaň tam stála na demagogii a lžích. Odchodu sice lituju, ale chápu úlevu z něho, a tím i ze zániku hanebné únorové dohody. Evropská rada Británii v ní slibovala členství, jež by bylo v rozporu se zásadami EU. Britský lid nelze za jeho rozhodnutí trestat, ale Anglie a Wales budou asi dlouhá léta žít odděleně od Unie. Nebezpečí, že Unie zanikne nebo se přemění v pouhou bezcelní zónu volného obchodu (což by bylo totéž), je malé. Akceschopnosti ale EU dosáhne jen cestou rozšíření působnosti svého parlamentu a federalizací pomocí konfederalizačních kroků. Překonat musíme kulturu strachu, ono handlování, v němž si každá vláda, jež je ve „svém národním státě“ momentálně u moci, vezme v Evropské radě, co chce, a určí, co naopak v „národním“ zájmu nepřipustí. Zda tedy bude ze strachu ze svých voličů odmítat migranty a jejich přerozdělování, a bude si dokonce mezi nimi vybírat podle náboženské příslušnosti. Zda omezí práva žen jako v Polsku. Zda odstraní soudní záruky práv a svobod jako v Polsku a Maďarsku. Zda v zájmu mocných lobby – zbrojařské a myslivecké – bude odmítat zpřísnění regulace držení útočných zbraní jako v ČR, jejíž osamocený postoj je v době potlačování terorismu zvlášť arogantní. Větší důsledky pro EU než z britského rozhodnutí poplynou z reakce unijních orgánů – Rady, Komise, Parlamentu a Soudního dvoru. Spojené království už nebude chytrou horákyní, kteroužto roli hrála v evropských společenstvích od roku 1960. Nyní už nemůže v Unii zároveň být i nebýt. I v obou „mých“ zemích (jsem občanem České i Slovenské republiky) se prosadí odklon od představy EU jako dojné krávy a jako scény pro české či slovenské národovecké načechrávání peří. Zájem občanů obou republik o EU a o dění v ní vítám. Je podmínkou demokratizace obou společností a prohloubení pocitu sounáležitosti k EU, a tím i ke společenství světovému a k větší emancipaci člověka.

 

Barbara Brzezicka (členka Národní rady strany Razem, Polsko)

Výsledky lze vysvětlit jedním slovem: dezinformace. Britové byli oklamáni a bylo jim lháno snad o každém aspektu této záležitosti. Kampaň za Brexit byla příkladem toho, čemu se teď říká „politika bez faktů“ – byla plná populistických řešení, jednoduchých a falešných. Brexit měl Britům dát možnost mít všechno: zůstat v Evropském hospodářském prostoru, ale neplatit. Na to ale zbytek Evropy nikdy nepřistoupí. Brexit měl zajistit 350 milionů liber na zdravotnictví – jasná lež, což připustil i Nigel Farage. Xenofobům měl Brexit slíbit odchod imigrantů z Británie. Pracující třídě zase sliboval izolaci, která by ji ochránila před efekty globalizace. Byla to zejména pracující třída, která volila odchod z EU, ale právě ona ponese následky ekonomické recese. Evropská sociální demokracie, včetně blairovské Labour Party, přijala za své neoliberální dogma a opustila svou tradiční voličskou základnu, kterou již neumí mobilizovat. Tento prostor je nyní vyplněn krajně pravicovou rétorikou stavící na strachu a xenofobii. Brexit byl především protestním hlasem, červenou kartou evropskému establishmentu. Toto je rozhodující moment pro Evropskou unii. Brexit ukázal, že EU už nemůže fungovat tak jako předtím, což nevyhnutelně povede k chaosu a dezorientaci. Je zásadním úkolem představitelů EU tuto krizi řešit a podniknout rozhodné kroky. Buď zavedeme demokratické reformy v EU a znovu vybudujeme důvěru v evropský projekt, nebo se více zemí rozhodne odejít. Evropské elity musí změnit svůj způsob myšlení o Evropě a opustit myšlenku „technokracie“, která příliš často znamená, že jsou lidé opomíjeni. Už řecká krize ukázala neskutečný nedostatek solidarity, jež měla být základem evropské integrace. Nejhorším scénářem je upevnění současných evropských institucí a odmítání radikálních změn. V Polsku jsme viděli dvě cesty: liberálové vždy slepě následovali evropská politická rozhodnutí. Pro ně „evropské“ znamenalo „moderní“ a modernizace byla prioritou. Oproti tomu pravice využívala nacionalistické rétoriky a zdůrazňovala polskou „suverenitu“, kterou větší integrace údajně ohrožovala. Ani jedna z těchto skupin neuvažovala, že mají vůči EU společnou zodpovědnost. Ani jedna se nepokusila přijít s evropskou vizí – EU byla vždycky „Brusel“, externí síla, na kterou je buďto nahlíženo nepřátelsky, anebo představuje něco jako sekulární Vatikán, jehož rozhodnutí nelze zpochybňovat. Možná Brexit konečně ukáže, že evropský projekt nelze brát jako samozřejmost, a vyvolá opožděnou debatu o tom, co dělat, abychom se všichni udrželi pohromadě.

 

Szilárd István Pap (redaktor Kettős Mérce, Budapešť)

Rozhodnutí Velké Británie vystoupit z EU je pochopitelné na pozadí hluboké ekonomické a sociální nejistoty, kterou zakouší pracující i střední třída. Kromě hlubokých strukturálních problémů tu nepochybnou roli sehrály i politické elity. Nezodpovědní političtí podnikavci, kteří se snaží vydobýt politický kapitál z celoevropského příklonu k pravici, přispěli výrazně k tomu, že se společenská úzkost svádí tímto směrem. Ani slabost levice, která nedokáže debatu zasadit do jiného rámce, nelze přehlížet. Obavy z dezintegrace jsou podle mého názoru přehnané. Pravděpodobnějším scénářem se zdá transformace struktur EU. Nicméně způsob, jakým tato transformace proběhne, bude zásadní. Unie potřebuje celkovou lidovou reformu, která ji učiní přístupnější občanům, a masivní přerozdělovací program, který by položil základy široké evropské solidaritě a nakonec i společné identitě. Bohužel dnes Evropě chybí vůdčí síly disponující politickou vizí i charismatem, které jsou k takové hluboké reformě potřeba. Maďarská vláda otevřeně podporovala setrvání Británie v EU, ale nikoli proto, že by jí šlo o zachování evropské jednoty. Euroskeptická vláda Viktora Orbána spíš v konzervativních britských vládních kabinetech spatřovala spojence ve snaze blokovat myšlenku ještě těsnějšího spojenectví a při obhajobě národní suverenity. Brexit může maďarské vládě poskytnout další argument v jejím boji proti Bruselu. Kdyby navíc mělo dojít k masovému exodu maďarských gastarbeiterů z Británie, mohl by propad v platbách, které zasílají domů, vyvolat silný tlak na maďarskou ekonomiku.

 

Zoran Veselinović (redaktor Radnička prava, Chorvatsko)

Předreferendovou debatu v zásadě ovládla klasická pravicová témata: antiimigrace a národní suverenita. Argumenty proevropské levice (Corbynovy Labouristické strany a největších odborů) zněly: a) EU není dokonalá, ale některé evropské zákony zajistily práva pracovníků lépe, než by jinak bylo možné; b) podporujeme setrvání, protože věříme, že můžeme EU změnit tak, aby se stala jakýmsi souborem institucí ochraňujících práva všech pracujících v Evropě. Je zřejmé, že tyto důvody získaly jen malou podporu a nakonec nebyly rozhodující. Zmíněné argumenty pravice naopak, pokud vím, zapůsobily silně na starší občany Spojeného království, kteří bývají voličsky disciplinovaní (což platilo i tentokrát). Mladší občané se k volbám – jako obvykle – nedostavili v dostatečně vysokých počtech. A dále, ačkoli se zdá, že mladší generace více tíhne k levicovým myšlenkám, a to nejen v Británii, ale i ve Spojených státech (jak je vidět na fenoménu Sanders), proevropské britské levici se nepodařilo v debatě prosadit svou verzi příběhu a mobilizovat mladší občany. Kdyby účast mladých voličů byla vyšší, tuto debatu bychom dnes pravděpodobně nevedli. Porážka proevropské levice ve Spojeném království podle mého názoru znamená, že proevropská levice musí přijít s novou strategií. Odhadnout, jaké důsledky bude Brexit mít pro Chorvatsko, je krajně obtížné. Osobně se domnívám, že přímé důsledky nebudou žádné. Brexit ovlivní Chorvatsko prostřednictvím konsekvencí, které bude mít na EU jako celek.

 

Radovan Geist (Euractiv.sk, Slovensko)

David Cameron, ktorý dlhé roky presviedčal Britov, že EÚ je zdrojom problémov a ohrození, nemohol pôsobiť dôveryhodne ako líder zástancov zotrvania Británie v Únii. Odporcovia zotrvania dokázali svoj odkaz komunikovať cez ľahko uchopiteľné témy „suverenity“ a „prisťahovalcov z chudobných členských krajín“ (bez ohľadu na to, ako nepoctivá bola ich argumentácia). Hlasovanie za vystúpenie sa stalo pre mnohých ľudí hlasovaním proti elitám, proti establišmentu. Pritom Boris Johnson aj Nigel Farage predstavujú jednu z najreakčnejších častí britskej kapitalistickej elity. Nie je jasné, či Británia skutočne odíde. No už predreferendová kampaň i obdobie neistoty, ktoré bude teraz nasledovať, zvyšujú nátlak na utvorenie užšej skupiny krajín, ktoré budú v integrácii pokračovať, a so zvyškom Európy budú prepojené slabšími väzbami. Je možné, že si v ďalších krajinách bude budovať na téme referenda o vystúpení z EÚ svoju agendu niektorá z okrajových politických strán. Okrem toho sa niektorí politici určite pokúsia interpretovať výsledok referenda spôsobom, ktorý podporí ich názory na budúcnosť EÚ, prípadne ich ďalšie pozície v čiastkových témach. S tým začal už slovenský premiér Robert Fico, podľa ktorého Briti odmietli EÚ aj kvôli „nekontrolovanej migrácii“. Pravdepodobne si nevšimol, že keď Nigel Farage útočí na „imigrantov“, myslí tým predovšetkým ľudí prichádzajúcich z chudobnejších členských krajín – Poľsko, Litva, Rumunsko alebo Slovensko.

 

Janis Stavrakakis (politolog, Řecko)

Můžeme samozřejmě spekulovat nad pohnutkami a postoji britských voličů, kteří podpořili Brexit. Je jistě možné vyjmenovat řadu ekonomických, identitárních, politických nebo dokonce „antropologických“ vlastností voličů Brexitu. Někdo mohl dospět k rozhodnutí odejít na základě (pomýleného) ekonomického úsudku, národoveckých citů, xenofobních předpokladů nebo dokonce kvůli osobní nezodpovědnosti či nerozumnosti. Diskurz hlavního proudu takto ovšem stereotypně popisoval většinu, která se projevila v britském referendu. Není pochyb, že takoví voliči existují, ale taková zjednodušující vysvětlení spíše zatemňují, než osvětlují to, o co tady jde. Co když nešlo o pozitivní volbu, ale o hlas odporu? Různé mobilizace a volební postupy – od arabského jara přes řecké referendum v červenci 2015 až po Brexit – by měly být interpretovány především jako ztělesnění negativního gesta machiaveliánské povahy, jež ohlašuje touhu už „nebýt ovládán“ nedemokratickým a nedůstojným způsobem typickým pro náš kryptokoloniální světový pořádek. Většina voličů si začíná být stále více vědomá toho, co se v současnosti odehrává – revolta elit a zrada demokracie, řečeno spolu s Christopherem Laschem, nemůže pokračovat. Čím méně jsou elity poltického a ekonomického establishmentu schopné připustit problém, čím brutálněji umlčují nebo ignorují pláč bezhlasých, čím více démonizují pátrání po alternativě, tím více se bude nespokojenost lidí projevovat slepým jednáním poháněným vztekem a zneužitelným obskurními politickými aktéry. Výzva samozřejmě spočívá v proměně těchto negativních gest v pozitivní způsoby jednání schopné obnovit demokratickou kulturu. Zde se nachází naše dilema a zde opětovně dochází ke zkratu. Kvůli brutalitě institucionálních omezení a neschopnosti rozvíjet proveditelné – vizionářské a zároveň pragmatické – alternativy jsou volební vítězství mimořádně trapná i pro samotné „vítěze“, ať už mluvíme o lidech samotných nebo o politických postavách od Borise Johnsona a Nigela Farage až po Alexise Tsiprase… Kudy vede cesta z této bezvýchodné situace? Zdá se, jako by staré umíralo, ale nové se ještě nemohlo zrodit. Tedy, jak víme od Gramsciho, toto je věk nestvůr…

Anketa vznikla ve spolupráci s komentářovým webem Political Critique.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies