Po sedmi letech konečně došlo k dlouho očekávanému zveřejnění výsledků tzv. Chilcotovy zprávy o válce v Iráku. Nezávislá komise, jíž předsedal bývalý vysoce postavený státní úředník John Chilcot, předložila zprávu o délce 2,6 milionu slov. Jak jsme již psali, zpráva dochází k závěru, že vojenská invaze do Iráku v roce 2003 nebyla nezbytná, Saddám Husajn nebyl bezprostředním nebezpečím, britská vláda pracovala s pochybnými důkazy a zásadně selhala v ohodnocení možných důsledků války pro region. Svým způsobem nám Chilcot neříká nic nového. To, že se válka v Iráku vedla na základě těžko ospravedlnitelných tvrzení o tom, že irácký režim disponuje zbraněmi hromadného ničení, víme již dlouho. Novinkou je rozsah zdrcující kritiky někdejšího labouristického premiéra Tonyho Blaira, který podle Chilcotových závěrů zahájil vojenskou akci v situaci, která k tomu neposkytovala dostatečné důvody. Zpráva je tedy zásadním zásahem do řad Labour Party, která je už tak zmítána interní krizí po referendu o vystoupení z Evropské unie. Nicméně pro předsedu Jeremyho Corbyna, který se vždy zásadně stavěl proti irácké válce, je nastalá situace šancí, jak získat zpět autoritu ve vlastní straně.
Zhrzený Blair
Ačkoliv některé kritické hlasy, včetně samotného Corbyna, volaly po tom, aby Tony Blair stanul před mezinárodním soudním tribunálem pro válečné zločiny, k ničemu takovému zřejmě nedojde. Komise, jíž Chilcot předsedal, totiž nebyla sestavena z právních expertů. Nebylo tedy jejím posláním, aby posoudila, zda válka v Iráku byla nelegální. Nicméně ukazuje, jakým způsobem se vládní garnitura v čele s Blairem dopustila neomluvitelných pochybení. Podle zprávy šla britská vláda do války dříve, než byly vyčerpány diplomatické možnosti řešení konfliktu, svým rozhodnutím podryla autoritu Rady bezpečnosti OSN, vystavila Británii většímu riziku teroristických útoků a způsobila smrt přes 150 tisíc Iráčanů. Bývalému předsedovi vlády je rovněž vyčítána nekritická podpora tehdejšího amerického prezidenta George W. Bushe. Jakékoliv politické ambice, které Blair ještě měl, jsou tímto zřejmě u konce.
Uchopí-li příležitost, má Corbyn možnost vést široké masové hnutí žádající sociální reformy a vymezující se proti politice šetření.
Na emotivní dvouhodinové tiskové konferenci se Blair, jenž stěží ovládal chvějící se hlas, především kál, bral na sebe zodpovědnost za své činy, ale nadále obhajoval z jeho pohledu správné rozhodnutí svrhnout v Iráku diktátorský režim. Záznam zhrzeného Blaira celý den koloval médii a sociálními sítěmi po boku klipů Jeremyho Corbyna, jenž od samého počátku války v Iráku konzistentně vystupoval proti ní a vedl masové protiválečné protesty. Sestřih nezvykle ohnivých proslovů jinak klidného Corbyna, prokládaných Blairovým kličkováním, hraje v Corbynův prospěch. Již před invazí varoval, že dojde jen k opakování konfliktu v Afghánistánu, a předpověděl, že válka povede ke zbytečným ztrátám na životech a destabilizaci regionu, jež bude podněcovat „terorismus, utrpení a depresi“ budoucích generací, tedy následky, s nimiž se budeme potýkat mnoho let.
Lidé měli pravdu
Během interpelací v dolní sněmovně po zveřejnění výsledků Chilcotova šetření Corbyn zdůraznil, že zatímco vládnoucí třída se v roce 2003 „strašlivě mýlila“, lidé měli pravdu – 1,5 milionu občanů, kteří v roce 2003 vyšli do ulic v největší demonstraci v britských dějinách, aby protestovali proti válce v Iráku, mělo více rozumu než politické elity. Během pozdějšího projevu se pak Corbyn omluvil jménem své strany Iráčanům za statisíce obětí válečného konfliktu, které byly podle Corbyna cenou za „největší kalamitu zahraniční politiky posledních šedesáti let“. Jeho omluva dále směřovala k rodinám britských vojáků, kteří v Iráku zemřeli, a zároveň i k milionům britských občanů, kteří se cítili rozhodnutím jít do války politickým establishmentem podvedeni. Zatímco Blair během tiskové konference odmítl myšlenku, že právě toto jednání mohlo přispět k znechucení lidí vládnoucí třídou, jež hrálo stěžejní roli v referendu o vystoupení z Evropské unie, Corbyn tuto souvislost naznačil jasně. Nicméně zřejmě kvůli rozjitřené situaci uvnitř Labour Party se Corbyn zdržel volání po postavení Blaira před soud, jak si to žádají některé rodiny zesnulých vojáků.
Po Brexitu tak zpráva o Iráku přichází v pravou chvíli pro levicové křídlo strany. Corbyn má nyní možnost přesvědčivě dokázat, že stál vždy na straně „obyčejných lidí“, což dodává věrohodnosti jeho antielitářské image. Právě to by mohlo být klíčové v postbrexitovské politické situaci, která je vnímána především jako výsledek široce sdíleného antiestablishmentového sentimentu. Pro boj uvnitř Labour Party, který se v posledních dnech stabilizoval slibem vyjednávání mezi soupeřícími frakcemi pravicových poslanců a levicového křídla, má zpráva značné důsledky. Angela Eagle, o níž se hovořilo jako o hlavní možné protikandidátce Corbyna, hlasovala v roce 2003 pro invazi do Iráku. Po zdrcujících výsledcích Chilcotova šetření je zřejmé, že příští předsedkyně či předseda strany bude muset mít v otázce irácké války čistý štít.
Legitimita rebelujícího křídla labouristických poslanců hlásícího se k blairovskému odkazu New Labour tak utrpěla zásah. Poté, co levicová část strany promarnila příležitost využít ve svůj prospěch selhání Davida Camerona při snaze prosadit setrvání v Evropské unii, může nyní upevnit svou pozici. Od referenda zaregistrovala Labour Party 100 tisíc nových členů, převážně podporovatelů Corbyna, kteří celkový počet zvedli na půl milionu. Vzniká tu tedy bezprecedentní potenciál: uchopí-li příležitost, má Corbyn možnost vést široké masové hnutí žádající sociální reformy a vymezující se proti politice šetření. Díky výsledkům zprávy o válce v Iráku může totiž budovat image morálně nezkompromitovaného politika. A to se o mnohých jeho protivnících říct nedá.
Autorka je redaktorka webu PoliticalCritique.org.