Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Elity nesnášejí Corbynovo Momentum

Americký antropolog a aktivista komentuje rozkol mezi labouristy.

Zatímco se katastrofa, o které se mluví jako o „slepičím převratu“ proti vedení britských labouristů, pomalu uklidňuje, zaměřili se prakticky všichni komentátoři na osobní kvality (ať už reálné, nebo imaginární) hlavních aktérů kauzy. Takový přístup se ovšem míjí takřka se vším, co je tu skutečně v sázce. Opravdová bitva se nevede o osobnost jednoho muže ani několika stovek dalších politiků. Odpor proti Jeremy Corbynovi byl v posledních devíti měsících tak tvrdý a nenávistný proto, že samotná jeho existence jakožto předsedy klíčové politické strany je útokem na představu, že politika by měla být primárně o osobních kvalitách politiků. Je to pokus změnit pravidla hry, a ti, kteří nejvíce protestují, především úřadující politici a političtí komentátoři, ztratí nejvíce ze své osobní moci, pokud by se tento pokus měl podařit.

Proces demokratizace

Když se dáte do řeči s těmi nejvášnivějšími Corbynovými podporovateli, zjistíte, že to není on sám, ale projekt demokratizace strany, co jim pokaždé rozzáří oči. Zdůrazňují, že labouristická strana nebyla založena politiky, ale sociálním hnutím. Během minulého století se ale postupně stala stejnou stranou, jako jsou všechny ostatní – stranou závislou na osobnostech a penězích. Corbynův projekt je v prvé řadě snahou udělat ze strany znovu hlas sociálních hnutí oddaných lidové demokracii (jako tomu bylo svého času v případě odborových organizací). To je bezprostřední cíl. Konečným cílem není jen demokratizace samotné strany, ale především lokálního vládnutí, pracovišť a společnosti jako celku.

Zatímco jedna strana Corbyna napadá za to, že odmítl hrát roli demagoga během debaty o Brexitu, pro tu druhou je jeho trvání na tom, že bude s veřejností zacházet jako se zodpovědnými dospělými lidmi, kvintesencí „nového typu politiky“, po kterém tolik touží.

Je nutno zdůraznit, že jsem v tomto případě jen vnějším pozorovatelem, ale zároveň jsem možná v unikátní pozici pro pochopení toho, o co corbynistům jde. Strávil jsem v posledních dvou desetiletích spoustu času v hnutích, jejichž cílem bylo vytvoření nových forem demokracie zdola – od Hnutí za globální spravedlnost až po Occupy Wall Street. Naším silným přesvědčením bylo, že skutečná, přímá demokracie nikdy nemůže být vytvořena uvnitř vládnoucích struktur, a že je naopak potřeba otevřít nový prostor mimo ně. Corbynisté se nás snaží přesvědčit, že jsme se mýlili. Podaří se jim to? To absolutně netuším. Ale je evidentní, že se jedná o zajímavý historický experiment. Hlavní silou demokratizačního hnutí je Momentum, které se může pyšnit už 130 místními pobočkami po celé Británii.

V médiích hlavního proudu se jim dostává pozornosti jenom tehdy, pokud nějaký jejich lokální aktivista „napadá“ nebo „uráží“ svého zastupitele, anebo ještě hůře – když se zmíní o možnosti, že člen parlamentu, který systematicky porušuje pravidla členství, může čelit úsilí o své nahrazení. Nejde však o oprávněný strach labouristického establishmentu ze zastrašování a urážek – představa, že by slabí zastrašili silné, je absurdní. Strach je vyvoláván možností, že by se labouristé skutečně měli zodpovídat těm, které mají reprezentovat. Zároveň corbynisté tvrdí, že zatímco doposud byli nuceni koncentrovat se na vnitrostranickou politiku, cílem je posunout se z politiky odpovědnosti k politice participativní: vytvořit formy lidového vzdělání a rozhodování, které umožní komunitním skupinám a lokálním shromážděním složeným ze všech politických odstínů schvalovat klíčová rozhodnutí, která budou mít vliv na životy místních lidí.

První lokální experimenty už jsou ostatně na světě: v Thanetu se rada rozhodla vyzkoušet „participativní ekonomické plánování“, tedy přenechání rozpočtových a strategických rozhodnutí celé komunitě, což stínový ministr financí John McDonnell uvítal jako potenciální model pro celý národ. Mluví se o tom, že by se skutečné rozhodovací pravomoci předaly poradním shromážděním jakožto „bankám radikálních idejí“, kterým může každý předložit konkrétní programové návrhy. V kontextu pokusu o převrat se pak objevují silné hlasy za demokratizaci způsobu fungování samotné strany. Může se to zdát šílené a možná to šílené opravdu je. Ale více než sto tisíc členů labouristické strany už je tomuto projektu více či méně oddáno.

Boj o leadership

Kdyby nic jiného, porozumění tomuto dění nám umožňuje snáze pochopit roztržky ve straně poté, co nastala ona nedávná vzpoura ve stínové vládě. Dokonce i slovník, který používá každá ze stran sporu, poukazuje na zásadně odlišné představy o tom, co to je politika. Pro Corbynovy oponenty je klíčovým slovem „leadership“ a schopnost efektivního lídra „ovlivnit“ určité klíčové vrstvy elektorátu. Pro Corbynovy příznivce je „leadership“ v tomto smyslu hluboce protidemokratickou představou. Předpokládá totiž, že role zastupitele není zastupovat a naslouchat, ale říkat lidem, co mají dělat.

Naopak pro corbynisty je fakt, že Corbyn není žádným „buditelem lidu“ a že ve skutečnosti příliš nestojí o křeslo předsedy vlády, ale přesto o něj usiluje ve prospěch hnutí, tou nejlepší kvalifikací. Zatímco jedna strana Corbyna napadá za to, že odmítl hrát roli demagoga během debaty o Brexitu, pro tu druhou je jeho trvání na tom, že bude s veřejností zacházet jako se zodpovědnými dospělými lidmi, kvintesencí „nového typu politiky“, po kterém tolik touží. To všechno naznačuje možnost, že ono neobvyklé nepřátelství vůči Corbynovi, kterého se účastní dokonce i středolevá média, nepochází z nepochopení toho, o co jde hnutí, které jej přivedlo do čela strany, ale právě naopak z toho, že je to zcela jasné.

Vzhledem k tomu, že politika je hrou osobností, skandálů, zvratů a „leadershipu“, političtí komentátoři nejsou pouhými rozhodčími – jsou přímo hřištěm, na kterém se tato hra hraje. Demokratizace z nich udělá znovu reportéry, tak jako z politiků udělá zastupitele. V každém případě to může znamenat dramatický pokles osobní moci a vlivu. A stejně tak to může znamenat dramatický nárůst moci odborů, ustavujících rad a lokálních aktivistů – tedy těch, kteří se semkli na podporu Corbyna.

Autor je profesor antropologie na London School of Economics.

Z anglického originálu The elites hate Momentum and the Corbynites – and I’ll tell you why publikovaného v deníku The Guardian přeložil Martin Vrba.

 

Podpořte nás

Společně tvoříme mainstream! Podpořte Alarm.

 
Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image