Éra dezintegrace

Odborník na Blízký východ analyzuje příčiny islamismu, dezintegrace, válečných konfliktů a kolabujících států od Pákistánu až po Nigérii.

Žijeme v éře dezintegrace. Nikde to není tak patrné, jako v oblasti širšího Blízkého východu a v Africe. Na tomto rozsáhlém území sahajícím od Pákistánu až po Nigérii probíhá v současnosti nejméně sedm válečných konfliktů – v Afghánistánu, Iráku, Sýrii, Jemenu, Libyi, Somálsku a v Jižním Súdánu. Všechny tyto konflikty jsou mimořádně destruktivní. Tak destruktivní, že je otázkou, zda se z nich tyto země budou ještě kdy schopny vzpamatovat. Města jako Aleppo v Sýrii, Ramádí v Iráku, Taiz v Jemenu a Benghází v Libyi se zčásti nebo úplně ocitla v troskách. V této oblasti propukla také nejméně tři vážná povstání: v jihovýchodním Turecku, kde bojují kurdské guerilly proti turecké armádě, na egyptském Sinajském poloostrově, kde probíhají zuřivé guerillové boje, i když se o nich málo informuje, a v severovýchodní Nigérii a sousedních státech, kde nepolevují vražedné útoky Boko Haram.

Opozici představují islamisté

Všechny tyto konflikty mají mnoho společného: jsou nekonečné a nikdo z nich nevychází jako jasný vítěz ani poražený (v Afghánistánu se válčí prakticky nepřetržitě od roku 1979, v Somálsku od roku 1991). Dochází při nich k rozbití a rozpadu dříve jednotných států, k jejich de facto rozparcelování mezi masová lidová hnutí a povstání – o čemž se hodně píše v případě Sýrie a Iráku, už méně ale v případě míst jako Jižní Súdán, kde bylo v posledních letech vyhnáno z domovů více než 2,4 milionu lidí. Doplňme ještě jednu podobnost, která je sice očividná, proto však o nic méně podstatná: ve většině těchto zemí, kde je převládajícím náboženstvím islám, představují extremistické salafisticko-džihádistické skupiny, včetně Islámského státu, al-Kájdy a Tálibánu v zásadě jediný dostupný nástroj protestu a vzpoury. V dnešní době už tyto skupiny kompletně nahradily socialistická a nacionalistická hnutí, která zde převládala ve 20. století. V posledních letech tak došlo ke skutečně nebývalému příklonu k náboženské, etnické a kmenové identitě, tedy ke hnutím, jejichž cílem je ustavit vlastní exkluzivní teritorium pomocí pronásledování a vyhánění menšin.

Neoliberalismus 21. století, povzbuzovaný z Washingtonu i z Bruselu, přetvořil nerovné společnosti na společnosti ještě nerovnější a napomohl transformaci režimů už dříve zkorumpovaných na hotové plenící stroje. A v tom také tkví příčina úspěchu Islámského státu či jakékoliv jiné radikální alternativy vůči statu quo.

Během tohoto procesu a pod tlakem vnějších vojenských intervencí došlo k jakémusi rozštípnutí obrovité části planety. Ve Washingtonu však jako by to málokdo chápal. Dokladem je nedávný protest jedenapadesáti diplomatů proti syrské politice prezidenta Obamy a jejich návrh, aby došlo k zahájení leteckých útoků proti syrské armádě, vycházející z přesvědčení, že prezident Bašár Assad by pak dodržel klid zbraní. Postoj těchto diplomatů zůstává i v tomto krajně komplexním konfliktu typicky zjednodušující – opírá se o předpoklad, že „základní příčinou nestability, která ovládá Sýrii a přilehlý region“, jsou barelové bomby a další zvěrstva páchaná syrskou vládou.

Jako by diplomaté zůstávali myšlenkově stále v éře studené války, jako by pořád bojovali proti Sovětskému svazu a jeho spojencům. Navzdory všem důkazům z posledních pěti let pořád předpokládají, že Assadův pád by posílil (stěží ještě vůbec existující) syrskou opozici, a nechápou, že syrské ozbrojené opozici dnes cele dominuje Islámský stát a různé odštěpky al-Kájdy. Ačkoliv invaze do Iráku z roku 2003 je dnes obecně považována za chybu (dokonce i těmi, kdo ji ve své době podporovali), přesto chybí jakýkoli hlubší rozbor příčin toho, že přímé či nepřímé intervence Spojených států a jejich spojenců v oblasti Středního východu z posledního čtvrtstoletí vedly vždy pouze k dalšímu rozdmýchání násilí a akcelerovanému rozpadu států.

Hromadný zánik nezávislých států

Islámský stát, slavící v této době své druhé výročí, je groteskním produktem této éry chaosu a konfliktu. Sama existence tohoto monstrózního kultu je symptomem dalekosáhlého narušení, které celou tuto oblast, ovládanou zkorumpovanými a zdiskreditovanými elitami, postihlo. Rostoucí síla Islámského státu – stejně jako různých dalších klonů Tálibánu a al-Kájdy – je měřítkem slabosti jejich oponentů.

Například k červnu 2014, kdy jen několik tisíc bojovníků Islámského státu dobylo Mosul, druhé největší město v zemi, které dodnes ovládají, měla irácká armáda spolu s bezpečnostními složkami podle oficiálních údajů k dispozici 350 tisíc vojáků a 600 tisíc policistů. Dnes se irácké armádě, iráckým bezpečnostním složkám a asi dvaceti tisícům šíitských paramilitárních bojovníků podařilo za masivní vojenské podpory Spojených států a spojeneckého letectva probojovat se zpátky do města Fallúdža, kde jim odpor kladlo snad dokonce i jen 900 bojovníků Islámského státu. V Afghánistánu Tálibán, údajně definitivně poražený už roku 2001, opět získává moc ani ne tak kvůli své popularitě, jako spíš kvůli opovržení, s jakým Afghánci pohlížejí na zkorumpovanou vládu v Kábulu.

Národní státy v celé oblasti selhávají či kolabují, zatímco autoritativní vlády ohrožované rostoucími vnitřními i vnějšími tlaky bojují o přežití. To rozhodně není vývoj, jaký jsme si pro tuto oblast představovali. Země, které se v druhé polovině 20. století osvobodily od koloniální nadvlády, měly postupem času upevňovat, ne oslabovat svou jednotu. Mezi roky 1950 a 1975 se ve většině dříve kolonizovaného světa chopily moci nacionalistické vlády. Slibovaly naplnit národní sebeurčení tím, že vybudují silné nezávislé státy, k čemuž měla sloužit koncentrace veškerých politických, vojenských i ekonomických zdrojů. Místo toho však v průběhu desetiletí většina těchto režimů zmutovala v policejní státy ovládané hrstkou nepředstavitelně bohatých rodin spolu s uzavřenou klikou byznysmenů závislých na svém napojení na takové vůdce, jakými byli Husní Mubárak v Egyptě či Bašár Assad v Sýrii.

V posledních letech došlo k otevření těchto zemí neoliberální ekonomické smršti, která zničila jakoukoliv, byť i hrubou společenskou smlouvu mezi vládci a ovládanými. Vezměme si například Sýrii. Venkovská města a vesnice, které kdysi podporovaly baathistický režim Assadovy rodiny, protože poskytoval pracovní místa a držel ceny základních komodit nízko, byly po roce 2000 ponechány na pospas silám trhu zmanipulovaného ve prospěch těch u moci. Z těchto míst se pak stala páteř vzpoury trvající od roku 2011. Zároveň v posledních letech došlo k tomu, že instituce jako OPEC, které v sedmdesátých letech tak mohutně napomohly k nárůstu bohatství i moci regionálních producentů ropy, ztratily schopnost postupovat jednotně.

Hlavní otázka dneška zní: Proč na Středním východě, v severní Africe a dalších oblastech dochází k „hromadnému vymírání“ nezávislých států? Západní politici a média často označují tento typ zemí za „selhávající státy“. Tento pojem implikuje, že se jedná o autodestruktivní proces. Jenže několik z těchto států dnes označovaných za „selhávající“, jako třeba Libye, selhalo až poté, co se Západem podporovaná opoziční hnutí chopila moci díky vojenské intervenci Washingtonu a NATO, a pak se ukázala jako příliš slabá, aby byla schopna prosadit vlastní centrální vládu, a tím i monopol na násilí v rámci národního teritoria. V mnoha ohledech tento proces začal při invazi do Iráku v roce 2003, která vedla ke svržení Saddáma Husajna, ke zrušení jeho baathistické strany a k rozpuštění armády. Jakkoliv Saddám i libyjský autokratický vládce Muammar Kaddáfí měli mnoho nedostatků, je zřejmé, že byli démonizování a obviňováni za všechny etnické, sektářské a regionální třenice v zemích, kterým vládly, tedy za síly, k jejichž neblahému uvolnění došlo ve skutečnosti až po jejich smrti.

Zůstává však otázka: Proč na sebe opozice proti autokracii a proti západním intervencím vzala islámskou podobu a proč jsou islamistické skupiny, které dominují ozbrojenému odporu, a to zejména v Iráku a v Sýrii, tak násilné, zpátečnické a sektářské? Jinými slovy, jak mohl tento typ skupin najít tolik stoupenců ochotných za ně zemřít, když přitom skupiny stojící na opačné straně mají naopak stoupenců tak málo? Když bojové jednotky Islámského státu v létě roku 2014 rychle dobývaly severní Irák, zdůvodňovali iráčtí vojáci, kteří odhodili uniformy i zbraně a opustili severní irácká města, své rozhodnutí s posměšným pohrdáním k tehdejšímu předsedovi vlády: „Umřít za Malikiho? Nikdy!“

Vzestup islamistických hnutí odporu se obvykle vysvětluje tím, že socialistickou, sekulární a nacionalistickou opozici rozdrtily bezpečnostní složky starých režimů, kdežto islamisty ne. Ale v zemích, jako je Libye a Sýrie, byli i islamisté krutě pronásledováni, a přesto právě oni ovládli opozici. Jenže jakkoliv měla náboženská hnutí dostatečnou sílu, aby dokázala proti vládám zaútočit, na to, aby vlády nahradila, dostatečně silná nejsou.

Sisi
Generál Abd al-Fattáh as-Sísí

Expanze volného trhu

Ačkoliv pro současnou dezintegraci států evidentně existuje mnoho důvodů, které se místo od místa poněkud liší, jedna věc je nepochybná: fenomén dezintegrace samé se stává na rozsáhlých územích planety normou. Kdybychom hledali příčiny selhávání států, pak bychom nepochybně měli začít od konce studené války před čtvrtstoletím. Jakmile skončila, neměly ani Spojené státy, ani nové Rusko vzešlé ze zhrouceného Sovětského svazu, žádný výrazný zájem nadále pokračovat v podpírání „zhroucených států“ tak, jak to obě velmoci dosud dělaly z obavy, že jinak získá navrch jejich rival a jeho lokální zástupci. A také národní vlády v této oblasti mohly v minulosti do jisté míry hájit nezávislost svých zemí tím, že balancovaly mezi Moskvou a Washingtonem. To už ale po rozpadu Sovětského svazu dále praktikovat nešlo.

Triumf neoliberální ekonomie, který nastal po kolapsu Sovětského svazu, přidal do celého mixu kritickou složku. Nástup neoliberalismu se nakonec ukázal jako mnohem víc destabilizující prvek, než se zpočátku zdálo. Vezměme si opět Sýrii. Expanze volného trhu v zemi, kde neexistovala ani demokratická kontrola, ani vláda práva, znamenala především jedno: plutokraté napojení na vládnoucí rodinu brali všechno, co se zdálo potenciálně ziskové. Následně sami pohádkově zbohatli, zatímco obyvatelé zchudlých syrských vesnic, venkovských měst a městských slumů, kterým dříve stát zajišťoval práci a laciné potraviny, trpěli. Nikoho by proto nemělo překvapit, že právě tato zchudlá místa se stala oporou syrského povstání po roce 2011. Neoliberalismus se rozrůstal i v hlavním městě Damašku – a přitom třeba i nižší šarže muchabaratu čili tajné policie najednou musely vyžít jen s dvěma či třemi sty dolarů na měsíc. A stát se zatím přeměnil na loupežnou mašinérii.

Tento druh okrádání a rozprodávání národního dědictví se rozšířil po celém regionu. Typickým příkladem je v tomto ohledu nový vládce Egypta generál Abd al-Fattáh as-Sísí, člověk nemilosrdný vůči jakémukoliv domácímu odporu. V zemi, která kdysi patřila k základním oporám nacionalistických režimů po celém světě, se neváhal letos v dubnu pokusit o převod dvou egyptských ostrovů v Rudém moři na Saúdskou Arábii, na jejíž finanční pomoci byl jeho režim závislý (k překvapení všech ovšem egyptský soud Sísího rozhodnutí nedávno zrušil). Toto gesto, mezi čím dál víc chudnoucími Egypťany velice nepopulární, symbolizuje změnu v rovnováze moci na Středním východě: kdysi nejmocnější státy regionu – Egypt, Sýrie a Irák – představovaly v minulosti jakožto sekulární nacionalistické režimy skutečnou protiváhu k Saúdské Arábii a monarchiím Perského zálivu. Jak ovšem tyto sekulární autokracie oslabily, moc a vliv sunnitských fundamentalistických monarchií pouze rostly. Jestliže se roku 2011 s krátkým rozkvětem arabského jara šířila po celé oblasti širšího středního východu vzpoura a revoluce, šířila se současně i kontrarevoluce financovaná právě oněmi absolutistickými monarchiemi v Zálivu, které mají hojnost ropy a které by v Sýrii ani v Libyi nikdy nepřipustili sekulární změnu režimu.

Přidejme k tomuto probíhajícímu procesu ještě poslední prvek zvyšující nestabilitu tamních států: produkci a prodej přírodních zdrojů – ropy, plynu a minerálů – spolu s kleptomanií, která je doprovází. Tento typ zemí často trpí něčím, co vešlo ve známost jako „kletba přírodních zdrojů“: státy, které jsou svými příjmy čím dál více závislé na prodeji přírodních zdrojů, jež by teoreticky dostačovaly na zajištění rozumného životního standardu pro celou populaci, se místo toho mění na groteskně zkorumpované diktatury. Jachty místních miliardářů s konexemi na režim se pohupují v přístavech obklopených slumy, kde po ulicích tečou splašky. Politika se v takových státech obvykle zužuje na souboje a pletichaření elit, které stát okrádají o zisky, a ty pak vyvádějí, jak nejrychleji mohou, za hranice země.

Tak vypadá ekonomický a politický život v převážné části subsaharské Afriky, od Angoly až po Nigérii. Avšak na středním východě existuje poněkud odlišný systém, systém, kterému okolní svět většinou špatně porozumí. Sociální nerovnost v Iráku či v Saúdské Arábii je zhruba podobná a taktéž vládnoucí elity jsou podobně kleptokratické. Jejich vláda nad obyvateli má však podobu jakéhosi patronátu, kde je významné části obyvatelstva nabídnuta práce ve veřejném sektoru výměnou za politickou pasivitu a podporu. Například v Iráku s populací 33 milionů obyvatel je jich ne méně než sedm milionů na výplatní pásce vlády díky platům a penzím, které vládu stojí čtyři miliardy dolarů měsíčně. Západní komentátoři a ekonomové tento hrubý způsob přerozdělování výnosů z ropy často odsuzují jako korupci. Doporučují většinou počet těchto míst seškrtat – jenže to by znamenalo, že elita by ukradla všechny státní zisky plynoucí z prodeje přírodních surovin, namísto pouhé jejich části. A k tomu také v těchto zemích ve skutečnosti dochází čím dál častěji, jelikož ceny ropy zůstávají nízké. Dokonce i saúdská královská rodina tak začíná seškrtávat státní podporu pro obyvatele.

Kdysi se věřilo, že neoliberalismus povede k sekulární demokracii a volnotržním ekonomikám. V praxi však vedl ke všemu možnému, jen k tomu ne. Namísto očekávaného výsledku – za spolupůsobení „kletby přírodních zdrojů“ i opakovaných vojenských intervencí Washingtonu a jeho spojenců – volnotržní ekonomka hluboce destabilizovala celou oblast širšího Středního východu. Neoliberalismus 21. století, povzbuzovaný z Washingtonu i z Bruselu, přetvořil nerovné společnosti na společnosti ještě nerovnější a napomohl transformaci režimů už dříve zkorumpovaných na hotové plenící stroje. A v tom také tkví příčina úspěchu Islámského státu či jakékoliv jiné radikální alternativy vůči statu quo. Tato hnutí musí ve zchudlých či zanedbaných oblastech, jako je východní Sýrie nebo východní Libye, nacházet podporu téměř jistě.

Éra dezintegrace

Povšimněme si, že tento proces destabilizace není v žádném případě omezený pouze na oblast širšího středního východu a severní Afriky. My opravdu žijeme v éře dezintegrace – tento jev působí celosvětově a v současnosti se šíří na Balkán a do východní Evropy (zatímco Evropská unie je čím dál méně schopna ovlivňovat tamější dění). Dnes už není tématem evropská integrace, ale otázka, jak zabránit úplnému rozpadu EU v době po britském rozhodnutí Unii opustit.

Důvody, proč těsná většina Britů hlasovala pro Brexit, mají paralely se středním východem: politika volného trhu, prosazovaná vládami od doby Margaret Thatcherové, prohlubuje propast mezi bohatými a chudými a mezi prosperujícími městy a zbytkem země. Británii se možná daří dobře, ale miliony Britů z této prosperity nemají nic. Referendum o zachování členství v EU, což byla pozice hájená téměř univerzálně celým britským establishmentem, se stalo katalyzátorem protestu proti statu quo. Rozhořčení voličů podporujících odchod z EU se v mnoha ohledech podobá rozhořčení podporovatelů Donalda Trumpa ve Spojených státech. Ty sice dál zůstávají velmocí, ale už nejsou tak mocné jako kdysi. I ony začínají pociťovat tlak onoho globálního momentu, kdy se ony samy i jejich lokální spojenci stále domnívají, že mají dost sil na odstraňování režimů, které se jim nelíbí, ale ve skutečnosti se jim to buď nedaří, jako v Sýrii, anebo se jim to podaří, ale nedovedou poskytnout náhradu za to, co zničily, jako v Libyi. Jeden irácký politik jednou popsal problém své země tak, že tamní strany a hnutí „jsou příliš slabé na vítězství, ale příliš silná na prohru“. Tento vzorec je v regionu Středního východu čím dál patrnější a šíří se i jinam. Nese s sebou riziko nekonečného cyklu nerozhodnutých válek a přináší éru nestability – která už vlastně začala.

Autor je novinář a odborník na Blízký východ.

Z anglického originálu The age of disintegration publikovaného na stránkách Le Monde dilomatique přeložil Pavel Černovský.

 

Podpořte nás

Budoucnost je teď! Podpořte Alarm.

 
Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image