Fantazie volného trhu

Dokáže udržitelný kapitalismus spasit naši planetu? Není na místě si dělat přílišné naděje.

John Mackey strávil většinu dospívání hledáním smyslu svého života. Po dlouhém bloudění a množství přečtených knih dospěl k rozhodnutí, že ať už přijde potopa, nebo konec světa, „bude své srdce následovat kamkoli ho zavede“. Od roku 1980 ho tak jeho srdce vede k budování Whole Foods Market – „obchodu, který prodává zdravé jídlo a poskytuje dobré zaměstnání“. A v poslední době se Mackey vydal vstříc ještě vznešenějšímu cíli: „osvobodit výjimečnou sílu kapitalismu a vytvořit svět, ve kterém budou všichni lidi žít obklopeni prosperitou, láskou a kreativitou.“

Říkat, že trh je přirozený a stát nepřirozený, je jenom pohodlná fikce pro ty, kteří jsou zavázáni statu quo.

Mackey není typický korporátní šéf. Výplatu si nevzal již přes šest lest a k tomu daroval všechny své akcie neziskové organizaci Whole Planet, která poskytuje startovací půjčky hlavně chudým ženám ve více než padesáti rozvíjejících se zemích. Každé ráno přichází do práce ve svém ojetém Priusu za jediným účelem: chce, aby svět jedl zdravěji a aby se i ostatní podnikatelé naučili tajemství „uvědomělého kapitalismu“. Věří, že pokud byznysmeni spolu se širší společností dokážou využít ohromnou sílu „uvědomělého“ byznysu pro vytvoření skutečných hodnot a ozdravení planety, pak můžeme všichni společně zvrátit přešlapy minulých dekád. Whole Foods navíc ctí všechny zaměstnance a zaměstnankyně nebo akcionáře a akcionářky a buduje „operační systém v souladu s nejniternější lidskou přirozeností“ a celou planetou.

Posledních čtyřicet let se firmám po celém světě vtloukalo do hlavy, že jejich jedinou společenskou odpovědností je generovat zisk. Ve světle takovéhoto ideologického narativu je proto překvapující, jak rychle si v poslední době vzaly za své principy udržitelné produkce a distribuce korporace jako Nestlé, Kraft, McDonald’s, Walmart nebo IKEA. Takový posun nám napovídá, že obavy o světový systém extrakce, produkce, distribuce a spotřeby zdrojů obecně vzrůstají. Konec konců, od časů vydání zprávy Římského klubu Limity růstu se poznatek, že lidé ničí planetu, stal široce sdíleným přesvědčením.

Uvědomělý kapitalismus

Mackey by na jedné straně souhlasil s názorem, že životní prostředí svou činností poškodily velké korporace posedlé účetními rozvahami. Hned na to by ale odmítl argument, že by jádrem problému mohl být kapitalismus. Dle Mackeyho je skutečný, správně pojatý kapitalismus („free-enterprise capitalism“ – volný trh plus svobodní jednotlivci) jedinečným a ušlechtilým systémem, který dokáže naši planetu vyléčit. Jistěže, firmy se až doteď chovaly k přírodě hrozně, ale dřív než vylijeme s vaničkou i dítě, bychom si prý měli uvědomit, že všechny úžasné vynálezy od aut přes počítače a antibiotika až po internet nám daroval volný trh, ne nějaké vládní nařízení. Nové technologie nás osvobodily od urputné dřiny předcházejících epoch, za což dle Mackeyho vděčíme volnotržnímu kapitalismu – tedy „nesporně nejlepšímu systému inovace a kooperace, jaký kdy existoval“.

Za existující nespravedlnosti a environmentální degradaci prý nemáme vinit kapitalismus, ale naše vlády. V posledních dekádách podle Mackeyho vlády zasahují do chování trhů ještě víc, než kdykoli předtím, a zplodily tak mutantní „kamarádíčkovský kapitalismus“, který může za neduhy naší doby. Ten však není oním „pravým“ kapitalismem, nýbrž pouhým výsledkem práce nabobtnalých vlád plných politiků a političek, kterým jde akorát tak o udržení svého teplého místečka. Za tím účelem si vybudovaly symbiotické, potažmo parazitické formy spolupráce s těmi sektory velkého byznysu, které jsou příliš líné a nekreativní na to, aby ve volnotržní soutěži mohly slavit úspěch.

Trh jako politický vynález

Mackeyho průpovídka tak hezky zapadá do neoliberálního schématu, ve kterém je ekonomická sféra chápána jako „autonomní, samorozvíjející a samoregulující systém, který spontánně spěje k přirozené rovnováze a produkuje bohatství“. Takovýto narativ ovšem postrádá empirickou váhu. Jak již dávno upozorňoval historik ekonomie Karl Polányi, kapitalistické trhy jsou výsledkem státního plánování, nikoli přírody. Jejich podstata je politická, o čemž svědčí třeba historie průmyslového rozvoje ve Spojených státech, jež jsou tradičně považovány za epicentrum rozmachu volného trhu. Vznik trhů byl v USA podmíněn přísunem zboží a kapitálu extrahovaných z otrocké práce a zprostředkován genocidním zabíráním půdy s požehnáním státu. Vládní legislativa masivně protežovala domácí trhy a začínající průmyslová odvětví chránila před zahraniční konkurencí. Hrála také ústřední roli u rozvoje fyzické infrastruktury (kanály, železnice, telegrafické sítě) nebo při akumulaci zemědělských a průmyslových dovedností – tedy všech podstatných ingrediencí amerického industriálního kapitalismu.

Zároveň nesmíme zapomenout, že největší vynálezy posledních dvou staletí – jako vesmírné rakety, penicilin, počítače nebo internet – nám nedopřáli podnikatelé a firmy zdravě si konkurující na volném trhu. Naopak, byla to díla státních a veřejných institucí: CERN a americké ministerstvo obrany stvořily internet, zatímco Bell Labs – tedy subdivize AT&T, jež byla díky vládou garantovanému monopolu zbavena nutnosti zápasit na volném trhu – daly světu tranzistory, radary a tucty dalších klíčových inovací naší doby. Téměř všechen pokrok ve vědě, technologii nebo matematice vzešel od lidí spolupracujících na státem financovaných univerzitách. Z toho plyne, že kreativita a inovace přichází z mnoha míst. Firmy sice dokážou vytvořit vlivné inovace, ale rovněž jsou toho schopny jiné instituce, jež operují mimo rámec kompetitivního tržního prostředí a motivace ziskem.

Říkat, že trh je přirozený a stát nepřirozený, je jenom pohodlná fikce pro ty, kteří jsou zavázáni statu quo. Distribuce moci, bohatství a zdrojů se nám pak zdá být přirozená, a tudíž nevyhnutelná a nezpochybnitelná. Samozřejmě, že to tak není. Státy formují, udržují, a dokonce někdy i tvoří trhy, včetně těch neoliberálních. Jejich ráz závisí na rovnováze třídních sil v daném historickém momentu. Kapitalistické trhy se všemi svými nerovnostmi a environmentální degradací jsou tedy politickým vynálezem, nikoli produktem přirozeného řádu věcí. Přírodu a společnost (spolu se státy a trhy) vytvářejí v ideologických, politických a ekonomických procesech samotní lidé.

Korporace nás mohou zachránit, ale…

Dobře tedy. Volné trhy neexistují a na ostatních institucích (jako jsou státy) rozhodně záleží. Jenomže jak mají tyto instituce zastavit globální oteplování, ničení deštných pralesů nebo úbytek biodiverzity? Státy se dnes zdají být křehčí než kdykoli dříve a nadnárodní korporace zase podstatně silnější. Rozhodnutí jedné gigantické společnosti – jako Unilever nebo Walmart – ovlivňují přes své dodavatelské řetězce miliony lidí. Mají dosah, vliv a dokážou reagovat bezkonkurenčně rychle, takže i když volné trhy neexistují, korporace se zdají být nejrozumnějším prostředníkem ozdravení planety. Podle Mackeyho třeba dokážou vytvořit ušlechtilý kruh nabídky a poptávky, jenž se v průběhu času osvědčí, jestliže si umí vážit svých dodavatelů, dělníků a dělnic, komunity a environmentálních práv.

Filosofie uvědomělého byznysu však bude slavit úspěch vždy jen krátkodobě, protože kapitalismus se nedokáže oprostit od železných zákonů ekonomické soutěže. Dokonce i udržitelná produkce v systému zaměřeném na růst by eventuálně vyčerpala a zničila planetární zdroje. Praktiky udržitelného byznysu dělají systém globální produkce jenom čím dál ziskovější pro firmy, které se nacházejí v čím dál ostřejší globální konkurenci. I když na jedné úrovni zvyšují efektivitu nebo recyklaci a nabízejí spotřebitelům vykoupení jejich svědomí, nesnižují produkci systematicky. Místo toho urychlují pohlcování přírodních zdrojů.

Popularita etické spotřeby a životního stylu na jedné straně svědčí o tom, že lidi svou planetu zničit nechtějí. Na druhé straně však firmy nemohou být nositeli změny, která povede k radikálnímu snížení ekologické stopy lidstva. Nejsou totiž demokratickými institucemi a nikdy neuniknou kapitalistickým imperativům. Společnost se musí sama demokraticky rozhodnout, jaký svět si přeje. Nákup ekologicky šetrného zboží a služeb nemůže nikdy nahradit všechna těžká politická rozhodnutí týkající se omezení spotřeby a těžby neobnovitelných zdrojů nebo hledání náhrady za psychologickou berličku konzumerismu. Státy se nám teď zdají být bezzubé tváří v tvář environmentální degradaci, ale nikdy nejsou inherentně slabé. Jejich kondice jenom zrcadlí momentální rozložení třídních sil. Jestliže nechceme žít v environmentální pustině, je nutno vybudovat takové demokratické instituce, jež budou organizovat naši produkci a spotřebu v zájmu lidí, nikoli kapitálu.

Autorka je redaktorka časopisu Jacobin.

Z anglického originálu The Free-Market Fantasy, publikovaného na stránkách amerického časopisu Jacobin, přeložil Lukáš Likavčan. Redakčně kráceno.

 

Podpořte nás

Budoucnost je teď! Podpořte Alarm.

 
Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image