Halíkův prorocký hlas


Podoba církve se netýká jen věřících, ale celé společnosti. Tomáš Halík ovšem představuje jen značně omezenou alternativu.

Tomáš Halík v rozhovoru s Danielou Drtinovou obdařil sám sebe prorockým posláním. „Prorocká role znamená snažit se číst znamení doby a provádět interpretaci těchto událostí z teologického hlediska. A já si myslím, že tohle je skutečně moje práce,“ pronesl s vážnou tváří český katolický kněz, teolog, sociolog a filosof.

V době kdy se v českém parlamentu šermuje tradičními křesťanskými hodnotami a stránky novin zároveň plní překvapivá gesta papeže Františka, se římskokatolická církev stává důležitým politickým tématem i aktérem. Vedle stále konzervativnějšího kardinála Dominika Duky se z Tomáše Halíka stal přirozený protipól symbolizující v českém mediálním prostoru křesťanství otevřené ekumeně, mezináboženskému dialogu a liberálním hodnotám.  Je příjemné vidět v českém prostředí zástupce katolické církve, který nemá potřebu projíždět se ve zlatém kočáře, upínat zrak kamsi před druhý vatikánský koncil a hlásat apokalyptický střet civilizací. To ale – při vší úctě k Halíkovi – na prorocký titul nestačí. Jeho největším problémem ovšem není neskrývaný obdiv k sobě samému, ale jiný hendikep, který je při prorocké práci značně limitující: nedostatek vnímavosti k otázkám moci.

Zrůdnost lidu

V Oxfordu si Halík udělal malý sociologický průzkum. Zjistil, že zatímco univerzitní učitelé a učitelky hlasovali pro setrvání Británie v Evropské unii, uklízečka a taxikář hlasovali pro odchod – o EU přitom nevěděli nic. Z toho vyvodil závěr, že referendum je zrůdnost, protože nevzdělaní lidé by neměli přímo rozhodovat o osudu společnosti. V zastupitelské demokracii má ležet zodpovědnost na zvolených politicích, kteří jsou prý kvalifikovanější rozhodovat o zásadních tématech.

Vztah náboženství a moci je jednou z klíčových otázek naší doby a křesťanství se týká stejně jako islámu – římskokatolická církev je toho křiklavým příkladem.

Patří k dobré tradici starozákonních proroků, že jejich vize a apely jsou spojeny s podporou chudých a slabších a s kritikou silných a mocných. Nemůžu se ubránit pocitu, že poměr mezi tvrdostí prorocké kritiky a společenskou pozicí těch, na které míří, je u Halíka spíše opačný. Není jistě radno romantizovat si prostý lid, když už ale Halík promlouval s uklízečkou a taxikářem, mohl se jich také zeptat třeba na jejich plat. Co člověka opravdu zarazí, je jeho důvěra v kvalifikovanost parlamentních politiků. Nebylo snad britské referendum jejich nápadem? Nebyli to snad oni, kdo tuto kartu vytáhli a kdo pak, když jim nacionalistické nálady, které sami podnítili, přerostly přes hlavu, s ní odmítli hrát?

Halík se hlásí k papeži Františkovi. Prý mu imponuje jeho moudrý a energický styl, zásadním tématům papežových vystoupení se přitom vyhýbá. František kritizuje kapitalismus jako zdroj nerovnosti a vykořisťování, Halík nemluví ani o chudobě. František vyzývá církev k pokání za žehnání zbraním, Halík promlouvá na demonstracích na podporu NATO. Když má Halík promluvit o skutečných příčinách krize evropské společností, vyplouvají napovrch typické konzervativní argumenty. Příčina strachu z migrantů prý souvisí „s krizí rodiny“ a úpadkem kultury „nahrazované průmyslem zábavy“.

Terorismus a islamofobie

Halík je dlouholetým popularizátorem mezináboženského dialogu a v posledních letech se snaží zužitkovat své zkušenosti, aby bránil vzrůstající islamofobii. Oponuje teoriím o střetu civilizací a pomýlené veřejnosti stále znovu trpělivě vysvětluje, že Islámský stát nemá s islámem nic společného. Ani zde ovšem není schopen vnést do hry otázku moci a interpetovat jak terorismus, tak islamofobii v politických a sociálních kontextech. Arun Kundnani, autor knihy The Muslims Are Coming, ukazuje, jak nebezpečné je interpretovat jak terorismus, tak islamofobii pouze v kulturních souvislostech a přehlížet jejich politický a sociální kontext. Islamofobie není jen důsledkem individuálních předsudků. Je součástí institucionalizovaného protimuslimského rasismu, který je živený celou bezpečnostní, ekonomickou a politickou mašinérií spojenou s takzvanou válkou proti teroru. Ta činí potenciální hrozbu z každého muslima, zatímco sta tisíce životů, které padly za oběť jí samotné, zneviditelňuje.

Islamofobie není jen problémem nevzdělanosti a předsudků mas. Je to ideologie, která má svůj jasný mocenský kontext. Dokud ho nebudeme schopni rozkrýt a pojmenovat, nepomůže nám ani přátelské potřásaní rukou s představiteli jiných náboženství, ani osvětové snahy o rozbíjení předsudků ohledně povahy islámu.

Nerovnosti v církvi

Je tradiční úlohou proroka tepat nejen světský, ale i náboženský provoz. Halík žel trpí typickou nemocí křesťanů v postkomunistické české společnosti a má stále pocit, že církev je třeba spíše hájit. Nucená sekularizace české společnosti za minulého režimu tak přinesla ty nejtrpčí plody až po roce 1989. Jakákoli kritika církve je odbyta poukazem na nevzdělanost a komunistickou indoktrinaci.

Halík v tomto ohledu není výjimkou. Sexuální zneužívání dětí v katolické církvi bagatelizuje slovy, že jde o „promile kněží“. Ignoruje přitom fakt, že tento rozsáhlý a bolestivý problém je pro katolickou církev v lecčems symptomatický. Tato pyramidovitá instituce je založená jak na mocenské manipulaci silnějšího slabším, tak na kultuře mlčení, pokud se jedná o opravdu podstatné problémy. Stačí se podívat do sousedního Německa a praxe církevního azylu nebo podpůrná vyjádření na adresu LGBTQ z úst kardinála Marxe nám ukážou, že skutečným problémem české římskokatolické církve opravdu nejsou antiklerikální postoje zbytku společnosti. Hlasy, které ji přestanou hájit jako nevinnou oběť minulého režimu a začnou se veřejně vypořádávat s její teologickou opožděností a politickým konzervatismem, jsou zoufale potřeba.

Sbor prorockých hlasů zdola

Může se katolická církev stát strážkyní humanismu v našem stále silněji dehumanizovám světě, jak se odvážil na A2larmu doufat Adam Borzič? Dějiny už několikrát ukázaly, že to možné je. To však nic nemění na tom, že je římskokatolická církev stále antidemokratickou institucí, která odmítá spravedlivě distribuovat moc, systematicky diskriminuje většinu svých členů a má sklony se spojovat s těmi nejhoršími politickými proudy ve společnosti.

Vztah náboženství a moci je jednou z klíčových otázek naší doby a křesťanství se týká stejně jako islámu – římskokatolická církev je toho křiklavým příkladem. Tento problém však nepůjde vyřešit čistě teoreticky, ale pouze praktickým zápasem o svobodnější a spravedlivější podobu náboženských společenství, praxe i představ. K tomu je ovšem potřeba prorockých hlasů v samotné církvi. Ten Halíkův k tomu není uzpůsobený hned z několika důvodů. Necitlivost k otázce moci se projevuje nejen v jeho názorech, ale probublává i jeho politickými ambicemi a spojenectvím s developerem Sekyrou. Kde tedy hledat?

I mnozí sekulární levičáci už si zvykli se sympatiemi hledět úplně nahoru – k papeži Františkovi, vyplatí se ale také hledět úplně dolů – k těm, které přehlíží samotná církev a kteří jsou vděční za každého spojence: laici, ženy nebo příslušníci sexuálních minorit. I v českém prostředí jsou tací, kteří stále rozhodněji odmítají nechat církev napospas konzervativní hierarchii a vědomě či nevědomě kreativně navazují na dědictví druhého vatikánského koncilu nebo teologie osvobození. Za pozornost stojí třeba prohlášení křesťanek k Národnímu pochodu za život nebo statečný coming out katolického jáhna a teologického etika Jaroslava Lormana.

Sekulární aktivistky a aktivisté by neměli podlehnout představě, že se jich „středověké“ problémy katolické církve netýkají. Zápas o její podobu bude mít vliv na celou globální společnost. Ti, kteří usilují o rovnostářštější církev, přitom často zápasí také o spravedlivější svět a pro své společenské úsilí čerpají naději a fantazii i v náboženských tradicích. Akční koalice lidí různých náboženských i sekulárních vyznání v zápase proti nespravedlivým mocenským strukturám trhu, státu i církve mohou být nejen efektivní, ale i vzájemně obohacující.

Autor je publicista.

 

A2LARM