Nabízí se analogie s knihou Náměsíčníci od Christophera Clarka, jejíž název dobře shrnuje – ovšemže kontroverzní – teorii o údajně pravých příčinách rozpoutání první světové války. Pravé příčiny současného úpadku „sjednocené“ Evropy se naproti tomu zdají být takříkajíc jasné jako facka.
Pokud jde o Brexit z 23. června, ukazuje se, že evropský somnambulismus platí dnes stoprocentně. A nejen u britských lídrů, kteří politicky hynou jako mouchy nebo jim úhyn hrozí. Takzvaná Euroskupina devatenácti ministrů financí eurozóny už 11. července svoji náměsíčnost manifestačně potvrdila. Její jedinou reakcí na hrozbu pobrexitního dominového efektu, na vzestup lidové nespokojenosti s Evropskou unií a na z toho plynoucí extrémní a autoritářské tendence se stal nový důraz na hlavní zdroje těchto temných jevů – tedy důraz na pokračování v politice snižování deficitů a strukturálních reforem. Zkrátka, na dření lidí bez nože, které bylo explicitně vytýčeno v roce 2010 jako reakce na zadlužení, jež vzešlo z dlouhodobé i akutní systémové krize. Není vůbec náhoda, že právě v roce 2010 u nás nastoupila Nečasova „škrtvláda“ přes Kalouskovy fiktivní dlužné složenky a neméně fiktivní přímou demokracii Bártových bezpečáků. Čím více je systém v krizi, tím více systému! Všechny „ismy“ světa už si tímto sebevražedným bludem prošly. Nemohly jinak. Bludný kruh byl, je a bude jejich osudem.
Proč se dal Jean-Claude Juncker na pití?
Bruselská exekutiva rozjela takřka ihned po Brexitu sankční proces proti Portugalsku a Španělsku. Neboť tamní vlády (v Lisabonu socialistická, podporovaná radikální levicí, v Madridu pravicová, která utrpěla vítězství v posledních předčasných volbách a s bídou vyjednává o novém exekutivním mandátu) nedodržely svatou europovinnost, totiž tříprocentní rozpočtový schodek. Je bezmála legrační, že portugalský socialista Antonio Costa se proti nejnovějšímu použití bruselské stupidity ohrazuje téměř týmiž slovy jako španělský konzervativec Mariano Rajoy. To se pak v Evropě těžko vytlačuje národovectví z hlav lidí, jestliže se národní státy bez ohledu na politické barvy svých vlád spontánně a nevyhnutelně spojují proti nadnárodní bruselské byrokracii, která jako by se minula s rozumem.
Rozpad Evropské unie a poválečných geopolitických kót a silokřivek je jen přesunem rozpadu z periferie do centra, prostým pokračováním všech předchozích rozpadů, v jejichž podloží je rostoucí neudržitelnost dosavadních způsobů produkce, vládnutí a života.
Opravdu proti nadnárodní byrokracii? Vždyť i to je vlastně jen fikce. Všem je jasné, že Evropa, která měla být psí boudou s řetězem pro Německo, byla vždycky spíš – a po Brexitu se vší určitostí je – tankem německých konzervativců, jejž dnes s přehledem a pevnou rukou řídí Wolfgang Schäuble. Německý vrchní financ odmítl vizi Evropy solidárnější a pružnější, s jakou se vytasili ministr zahraničí SRN Frank-Walter Steinmeier a jeho francouzský protějšek Jean-Marc Ayrault. Toto je skutečné pozadí kampaně, jejímž vymrskávaným objektem se stal předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker, snažící se budit alespoň zdání kompromisu mezi německým ordoliberalismem a naléhavou potřebou stimulačního plánu pro Evropu. Pokud by tento plán nebyl jen stínem politiky, kterou v Japonsku provozuje premiér Šinzo Abe, mohl by nahradit politiku málo účinných finančních kouzel všech těch minulých (Mario Draghi) i budoucích (José Manuel Barroso) poskoků investiční korporace Goldman Sachs a parazitního kapitálů vůbec. Jestliže Jean-Claude Juncker skutečně pije jako duha, má pro to celkem dobré zdůvodnění. Myslím si dnes, že mu bylo vloni Alexise Tsiprase upřímně líto.
Pravda o spekulaci
Schäuble vidí záchranu Evropy jinak. Spasitelné jsou podle něj jedině „fiskální konsolidace“ (rozvrat veřejného sektoru) a „reformy“ (protireformy). A pokud Evropská komise nenahlédne blaho (ničivost) německého ordoliberalismu, měla by garantovat vzestup (úpadek) Evropy úplně jiná komise, která by byla – podobně jako centrální Eurobanka – dostatečně nezávislá (čili závislá na klice panské, v Berlíně vládnoucí). V Euroskupině financů, jejíž nizozemský předseda Jeroen Dijsselbloem se vyznamenal (obnažil) v konfrontaci s Tsiprasovým Řeckem, má ovšem Schäuble podobnou neústavní komisi již k dispozici. Vzpomeňme, jak se loni Janis Varufakis udiveně ptal, na jakém právním základě byl vykázán z jednání Euroskupiny – coby řecký ministr financí – za dveře jako uličník. A dozvěděl se od Dijsselbloema, že žádný takový právní základ zcela reálné absolutní moci tohoto neoliberálního gangu neexistuje a že je to tak vlastně nejlepší. Tím víc je pozoruhodné, že Varufakis stále věří v reformovatelnost Evropy shora, víceméně v rámci dosavadních struktur.
O náměsíčnosti a orwellovských důkazech z opaku, které předvádějí klíčoví pobrexitní eurolídři, svědčí slepota, s jakou dnes eurolídři přistupují k Itálii, přesněji řečeno ke stavu italských bank. Tyto banky ztratily od britského referenda třetinu své hodnoty a jejich rekapitalizace na finančních trzích je nemožná. Poskytly asi 360 miliard eur výsostně riskantních úvěrů, z nichž polovinu obsluhují italské domácnosti přidušené stále velmi nízkým růstem, dobrých 40 miliard už je nedobytných a tato suma roste každým dnem. Politicky je to ještě horší: liberálně levicová vláda Mattea Renziho, která likviduje sociální standardy italského pracovního práva snad ještě úspěšněji než socialista Manuel Valls ve Francii, dostala v nedávných regionálních volbách pořádnou „nakládačku“ od populistického Hnutí pěti hvězd. V říjnu lze očekávat další Renziho porážku v referendu o ústavních reformách omezujících demokracii. Jestli někde dříme nový Lehman Brothers a hoří zápalná šňůra k náloži další světové krize, pak je to italská bota. Reakce reálných evropských šafářů? Jeroen Dijsselbloem „vážnou krizi“ v italském bankovním sektoru neshledává. Wolfgang Schäuble si prý počká na výsledky podzimních zátěžových testů („stress tests“) a dnes o tom odmítá „spekulovat“. Odmítají-li spekulovat služebníci spekulantů, zachraň se, kdo můžeš.
Červená nit rozpadu
Máme sklon vytrhávat trsy událostí z širokého toku dějin. Rozpadání Evropy zde však přece netrčí jako samostatný drolící se drn uschlé trávy na zelené louce. Nejprve se začalo rozpadat vnitřní uspořádání jádra světového systému postiženého krizí ziskovosti, tedy západní sociální stát, převrstvený hned nato neoliberalismem, financializací i tandemem konzervativní a libertariánské ideologie. Pak se stagnující maoistická Čína totalitními „čtyřmi modernizacemi“ vmáčkla do světového trhu, rozpadlo se nereformovatelné sovětské impérium, samotný Sovětský svaz, potom krvavě Jugoslávie a také ovšem – sametově – Československo. Rozpadla se celá ta periférie globálního systému, která na jeho západní jádro byla finančně, technologicky, surovinově i kulturně napojena dávno před pádem Berlínské zdi a po svém kopírovala jeho vývojovou křivku. Rozpad Evropské unie a poválečných geopolitických kót a silokřivek je jen přesunem rozpadu z periferie do centra, prostým pokračováním všech předchozích rozpadů, v jejichž podloží je rostoucí neudržitelnost dosavadních způsobů produkce, vládnutí a života.
Bez téhle ptačí perspektivy asi nelze zahlédnout červenou nit, která se událostmi, režimy a ideologiemi dlouhodobě vine. „Jiný svět je možný,“ hlásala různá sociální hnutí už od konce devadesátých let. Můžeme střízlivě uznat, že jiný svět zatím možný není. Ale už aspoň tušíme, že je nutný.
Autor je politický komentátor.