Část britské levice, která podpořila Brexit (překřtěný v těchto kruzích na Lexit), se možná zapíše do dějin po boku sociálních demokratů, kteří v roce 1914 v Reichstagu hlasovali pro válečný rozpočet na obranu národní svrchovanosti kvůli rozpínavosti carismu.
Zoufalá jelita
Bohužel, evropské elity po oznámení výsledků referenda předvedly, že se nepoučily. Nejde jen o uštěpačné zprávy na Twitteru nebo vyhrožování podporou separatismu. Na pováženou je především zpochybňování všeobecného volebního práva argumenty z devatenáctého století. Faleš obranných příběhů o důchodcích z vidlákova zrazujících mladé a dynamické (kteří se ovšem nenamáhali k volbám dojít) vyplula brzy na povrch. Důkladná reflexe nedostatků v kampani za setrvání v EU nás ale ještě čeká.
Část levice tak podléhá stejnému mechanismu, který v kapitalismu marginalizované složky populace učí bojovat spíše proti snáze porazitelným přistěhovalcům než proti kapitalistům.
Kampaň za udržení Británie v EU byla bohužel vedena v duchu přezíravém ke vnímání těch, na které měla účinkovat, a často se dopouštěla podobných faulů, jaké vyčítala propagátorům Brexitu. Za příklad si vezměme široce sdílený text, který sice správně vyvrací některé nesmyslné argumenty stoupenců Brexitu, sám však sklouzává k polopravdám. Autor novinového článku si totiž z citované studie akademiků z London School of Economics vybírá jen to, co se mu hodí: ignoruje ve studii konstatovaný mírný negativní efekt imigrace na mzdy méně kvalifikovaných zaměstnanců a konstatuje pouze celkový (tedy za všechny domácí zaměstnance) nulový nebo pozitivní efekt. Zjištění celkově zanedbatelného nebo pozitivního mzdového efektu imigrace, spolu s mírně negativním mzdovým efektem v segmentu nejméně kvalifikovaných pracovníků, bylo konstatováno i ve studiích s daty z USA. Přinejmenším v tomto bodě panuje mezi odborníky konsensus, který kampaň za setrvání v EU zastírala.
Celkový pozitivní mzdový efekt sice umožňuje kompenzovat domácí zaměstnance, kteří na imigraci prodělali, jenže taková kompenzace nebyla realizována. Její zavedení navrhuje až nyní Jeremy Corbyn. Na druhou stranu je třeba mít na paměti, že se jedná o negativní efekt odhadovaný v řádu jednotek procent mzdy, který tedy stěží mohl být sám o sobě racionální motivací k opuštění EU.
Problémem je spíše to, že drobné chybičky, překrucování a polopravdy proevropské kampaně nejsou náhodným šumem, ale systematickou slepou skvrnou privilegovaných vrstev vůči často odlišným zájmům neprivilegovaných, jejichž volba je pak motivována obecnou nedůvěrou k politikám prosazovaných elitami.
Argumenty levicových stoupenců Brexitu
Mnohé „levicové“ argumenty k Brexitu jsou totožné s těmi „pravicovými“, s tím rozdílem, že vhodnost omezení imigrace polských instalatérů je zdůvodňována citáty vytrženými z Marxe. Ryze ekonomická složka těchto argumentů však nemůže být hlavním důvodem preference Brexitu – pak by totiž bylo nejlepším řešením prosadit pro „ekonomické oběti imigrace“ corbynovské kompenzace.
Podívejme se tedy na specificky levicové argumenty k Brexitu. Je sice pravda, že aktuální legislativa EU explicitně znemožňuje provádění určitých industriálních politik, v minulosti oblíbených levicí, ale ani tato argumentace není přesvědčivý motiv. V současnosti se totiž tyto politiky těší jen malé podpoře, a legislativa EU tak v dohledné době nemůže být jejich limitujícím faktorem. Lexiterům členství v EU nijak nebrání v tom, aby se o výhodách takových politik nejprve pokusili přesvědčit domácí publikum a pak se teprve rozhodli, jestli je vhodnější opustit EU, vyjednat výjimku nebo se pokusit o reformu celé EU, která je ostatně jenom tak „neoliberální“ nebo „socialistická“ jako státy, ze kterých se skládá. Naopak nacionalistická pravice, která představuje hlavní sílu kampaně pro Brexit a která především vzešla z referenda posílena, se nijak netají tím, že bude prosazovat ještě restriktivnější fiskální politiku, než jakou uskutečňovaly proevropské elity.
Syndrom zástupného nepřítele
Pochybnosti o motivační síle explicitně uváděných důvodů Lexitu mne vedou k úvaze, že démonizace neoliberální EU, včetně mýtů o její přeregulovanosti a demokratickém deficitu (ve srovnání s národní úrovní vlády), a s ní související vystoupení umožňuje části levice udržovat fantazii o tom, že za její politické a intelektuální prohry nemohou vlastní nedostatky a strukturální problémy, ale vnější politické faktory, z jejichž okovů se ve spolupráci s xenofobní pravicí lze snáze vyvléknout. (V této souvislosti jsem již dříve polemizoval s lexiterskou interpretací řecké krize.) Oč sladší je zakoušet malá vítězství než snášet věčnou prohru? Část levice tak podléhá stejnému mechanismu, který v kapitalismu marginalizované složky populace učí bojovat spíše proti snáze porazitelným přistěhovalcům než proti kapitalistům.
Stalo se již zvykem snažit se z Brexitu vyvodit nějaké poučení pro reformu EU. Stálo by tedy za zvážení, zda by EU neměla posílit svůj imperiální charakter a nahradit marketingově neúspěšný systém eurodotací, administrovaný vrstvičkou politicky lavírujících lokálních přikradačů, bezprostředním přerozdělováním, například formou evropského základního příjmu.
Autor je ekonom a politolog.