Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Ne, nemůžeme?

Alternativy na levici se rodí, žijí a inspirují. Ale skepse je na místě i s ohledem na volební debakl Podemos ve Španělsku.

Brexit po 23. červnu zaplnil analytické hlavy natolik, že mnohé z nich ani nezaznamenaly španělské parlamentní volby o tři dny později. Přitom se dlouho před jejich konáním předpokládalo, že Evropu může postihnout v jediném červnovém týdnu otřes dvojitý. Tím druhým otřesem zavedených pořádků se měla stát skutečnost, že Podemos – nejnověji v podobě koalice Unidos Podemos (UP), zahrnující Podemos a Sjednocenou levici (IU) – se stane lídrem španělské levice, usedne jako hlavní pořádací faktor ve vládním paláci Moncloya a zahájí ve Španělsku i v Evropě novou éru.

Je evidentní, že Unidos Podemos narazilo na svůj strop podpory, jejž zaklenuly vnitřní rozpory, obtížná čitelnost povahy hnutí a voličská nezbadatelnost jeho dalšího směřování.

Otřes to tedy byl, ale pro Unidos Podemos, pro projekt Pabla Iglesiase a Alberta Garzóna. Od prosincových voleb strana nezískala ani jedno křeslo navíc (což bylo po poklesu o více než tři procentní body, odrážejícím ztrátu jednoho sta tisíce voličů během pouhého půl roku, vlastně z pekla štěstí). Zkorumpovaná politická „kasta“, stvořená postfrankistickou ústavou z roku 1978, nejenže se vahou Podemos neocitla na smetišti dějin, ale její základní pilíře – konzervativní Lidová strana (PP) Manuela Rajoye a Socialistická dělnická strana Španělska (PSOE) Pedra Sáncheze – zůstaly na špici partajní hitparády; PSOE obhájila druhé místo na politické scéně a první na levici. PP jako mix idejí z frankistických časů a moderních škrtpolitik dokonce posílila o čtrnáct křesel a dostala silný mandát k případnému pokračování svého vládnutí. Těžko si lze představit větší ponížení Podemos, než jaké předvedl dav konzervativců před sídlem Lidové strany v Madridu, když během rozjásaného volebního večera ironicky skandoval mobilizační heslo Iglesiasovy fialové strany: „Sí se puede!“ (Ano, můžeme!)

„Asi nemusí do práce“

Výkladů této porážky je mnoho. Brexit prý odradil španělské voliče od dalšího politického experimentu ve vlastní zemi kvůli nejistým časům zjevné dekonstrukce Evropy. Unidos Podemos byla také jedinou politickou formací, která připouštěla referendum o nezávislosti Katalánska, takže kdejaký levý vlastenec trnul nad jednotou vlastní země. K záchvatům voličského konzervatismu napomohly vazby řady představitelů Podemos na latinskoamerické progresivistické vlády, které v případě Madurova režimu ve Venezuele mezitím dospěly k nevábné karikatuře diskreditující každý revoluční proces. Včetně té participativní demokracie, která – za neustálého proklínání buržoazie a imperialismu – nechává třídní základy státu a jeho monoprodukční závislost na globálním trhu zcela bez povšimnutí; darmo se akademicky vyfutrované prostředí kolem Iglesiase od peripetií a konců bolívarské revoluce distancovalo.

Teoreticky se programátoři strany stále opírají o již zesnulého argentinského politologa Ernesta Laclaua a Belgičanku Chantal Mouffeovou, jejichž vágní „socialistická strategie“ horizontálních mobilizací jsou obecnému lidu nesrozumitelné a o to více jsou – a naopak dosti srozumitelně – nefunkční.  Je to všem na očích. Praxe a spektakulárnost (staro)nových sociálních hnutí se často „dělňasům“ jeví jen jako revolta mládeže, intelektuálů a střední třídy. Mají sklon pohrdat vytrvalým bivakováním těchto lidí na náměstích se slovy: „Asi nemusí ráno do práce.“

Komunistický establishment

Spojení Podemos s bývalými eurokomunisty a příslušníky „nové neolevice“ sdruženými v IU vyvolalo na jedné straně antikomunistické atavismy, na druhé straně silný pocit ztráty nevinnosti „protikastovního“ a vůbec „protistranického“ hnutí. Jádrem IU byli a jsou totiž španělští komunisté, kteří – a zejména jejich zesnulý legendární předák Santiago Carillo – po smrti Franciska Franka vyjednali v paláci Moncloya s křesťanskými demokraty Adolfa Suáreze co nejpokojnější předchod od diktatury k demokracii, zachování s frankismem kolaborující monarchie a vytvoření celého toho „kastovního systému“, jenž je dnes v tak velké krizi a který současně této své krizi tak bravurně odolává.

Sebevražda eurokomunistů jejich státotvorným oportunismem vedla v sedmdesátých letech k tomu, že první místo na levici ve Španělsku v průběhu transformační éry zaujal – německou SPD vyškolený – socialista Felipe Gonzales, který si v pravý čas osvojil revoluční fráze, radikalismem daleko převyšující komunistickou rétoriku. Gonzales dnes naopak patří k nejpravicovějším socialistům a k čelným vymítačům Podemos z politické scény; navrhuje dokonce – s podporou vlivného „levicového“ deníku El País – velkou koalici PSOE a lidovců (PP), která je – na rozdíl od Německa – v hlubokém rozporu se španělskou politickou tradicí.

Debakl bez kravaty

Je evidentní, že Unidos Podemos narazilo na svůj strop podpory (zhruba mezi 20 až 25 procenty hlasů), na strop, jejž zaklenuly vnitřní rozpory, obtížná čitelnost povahy hnutí a voličská nezbadatelnost jeho dalšího směřování. Spojení „rozhořčených“ voličů z Movimiento 15M odmítajících „vysokou politiku“, reformistických akademiků z madridské Universidad Complutense odmítajících marxismus a stále ještě verbálně marxistických eurokomunistů, vnímaných však jako součást establishmentu, logicky nedokázalo za zády spojených lídrů rozhořet zetlelou trávu španělské politiky dostatečně vysokými plameny.

Program, byť vtipně prodávaný voličům konzumního světa jako imitace návodů firmy IKEA, se navíc příliš podobal reformátorským postulátům a euroiluzím řecké „radikální levice“ Syriza, kterou před rokem vedení Podemos plně podpořilo i po její totální kapitulaci. Větší voličská abstence, která sama o sobě Unidos Podemos poškodila, může mít svůj zdroj v neochotě rozhořčených Španělů vstoupit do demoralizujících řeckých vod ve vlastní zemi. Asi obsedantní byla voličská projekce poníženého Alexise Tsiprase, který vzdoroval měšťákům nakonec pouze absencí kravaty, do budoucího obrazu stejně poníženého Pabla Iglesiase s nonkonformním ohonem. Volby 26. června byly již ostatně ponižující dost. Je to obrovský debakl.

Nové, malé a slabé

Susane Watkinsová, editorka britské New Left Review, si za svoji skepsi vysloužila již před lety výtky zleva. Když se svěřila s údivem, že Velká recese 2008–2009 neplní ulice rozhořčenými pracujícími, vysvětlili jí, že nezná dějiny: i Velká hospodářská krize 1929 vehnala námezdný lid do bojů s několikaletým zpožděním. V posledním čísle NLR  (č. 98/2016) se tedy k tématu vrátila, aby reakce mas postižených krizí a politické projekty, které mezitím z lidových mobilizací vzešly, vystavila dalšímu průběžnému hodnocení. Konstatuje vlnu obsazování náměstí (hnutí Occupy), masové demonstrace, generální stávky. A provádí analytický průřez levicovými hnutími od řecké Syrizy přes francouzskou Levicovou frontu až po španělské Podemos s důrazem na jejich čelné osobnosti, programy a výsledky. Věnuje se i „politické revoluci“ Bernieho Sanderse v USA a fenoménu Jeremy Corbyn v blairistické Labour Party.

Její závěr? Tyto strany, hnutí a lídři respektují NATO. Jsou proti úsporným opatřením a pro veřejné investice. Zásadně nezpochybňují soukromé vlastnictví. Jsou skeptické k volnému obchodu. Hájí zájmy lidí práce v rámci systému. Jsou to – konstatuje Watkinsová jako „předběžný soud“ – „nové, malé a slabé sociální demokracie“.

Nějak neumím té paní vysvětlit, v čem se tentokrát zase mýlí. Ale nevěřím, že nemůžeme.

Autor je politický komentátor.

 

Podpořte nás

Společně tvoříme mainstream! Podpořte Alarm.

 
Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image