Nejasná tvář karlovarského festivalu


Kritické ohlédnutí za největším tuzemským filmovým festivalem.

Pravidelní návštěvníci už to vědí a nikoho to nepřekvapuje: existuje velký rozdíl mezi filmovým festivalem, který tu je pro bulvární média, celebrity a červené koberce, a festivalem, který tu je pro návštěvníky, filmové nadšence, kulturní novináře a filmové profesionály. Tato dvojakost je jednou z podmínek existence festivalu. Občas jako by se ale zdálo, že ani samotní organizátoři netuší, jaký festival vlastně připravují a dopouštějí se někdy více, někdy méně roztomilých faux pas.

Festival v Karlových Varech rozhodně v konkurenci zahraničních festivalů nemá jednoduchou pozici. Možná i proto se občas trochu omluvně prezentuje, jako festival kategorie A, který je ale otevřený různým typům návštěvníků, jako jakýsi filmový svátek, který tu není na rozdíl od festivalů zahraničních jen pro hrstku vyvolených. Je otázka, jestli tuto vizi sdílejí i obyčejní návštěvníci, pro které je celá událost nekončícím vysilujícím zápasem o místa na vybraných projekcích.

Pořadatelé by se měli rozhodnout, jestli chtějí být světovým festivalem, který je klíčový pro východoevropskou kinematografii, nebo festivalem, který je východoevropský především svým myšlením.

Přesto se dá říct, že minimálně letošní ročník byl co do programu velice úspěšný. Podařilo se sehnat mnoho snímků věhlasných světových tvůrců z celého světa, především nesoutěžních filmů, které si svou premiéru již odbyly na některém ze zahraničních festivalů. Festival určitě nelze podezírat z toho, že by se co do výběru filmů nějak podbízel nejširšímu diváckému vkusu a festivaloví dramaturgové se nám nebojí často přinášet i velice silně vyhraněné či radikální snímky. Největším překvapením ovšem bylo, že se i při pouhé troše štěstí dalo letos v Karlových Varech zhlédnout poměrně dost osobitých, a přitom vynikajících současných světových filmů. Tady je výběr sedmi z nich.

Filmy o všednosti, dospívání a prohře

Od Jima Jarmusche by jistě nikdo nečekal nic jiného než minimalistický přístup k filmové naraci. A jeho nejnovější snímek Paterson je jarmuschovský v tom nejlepším slova smyslu. Přesto se ale zdá, že se slavný filmař vydává novou cestou a tento film se tak v něčem výrazně odlišuje od jeho dosavadní tvorby. Snímek Paterson nám připomíná, jak nesmyslné je chtít vyjádřit kvalitu filmu na nějaké číselné škále. Příběh řidiče autobusu, který ve volném čase skládá poezii, je nenápadný, nevtíravý a nepokouší se nás strhnout něčím bombastickým. Je zkrátka velice příjemné se v tomto světě na dvě hodiny ocitnout a nechat se jím unášet, plynout a těšit se z náhodných srážek. První minuty snímku by přitom mohly leckoho odradit. Podivná poezie, jejíž text se objevuje v obraze přes prolínačky silnice a vodopádu, skoro evokuje první krůčky příliš horlivých amatérských střihačů nad domácím videem. Film je přitom krásný právě ve své obyčejnosti, nahodilých setkáních, pozoruhodných podobnostech a opakujících se motivech. Právě neobvyklé podobnosti či shody, které okouzlují dumavého řidiče autobusu v podání geniálního Adama Drivera, jsou klíčem ke struktuře celého filmu. Hrdina toho o mnoho víc od světa nechce, nehoní se za žádným snem, nepíše, aby básně publikoval, píše jen pro psaní a pro sebe a žije pro přítomný okamžik. V tom si jsou film i hlavní postava podobní.

Neméně silné bylo setkání s filmem debutujícího kanadského režiséra Phillippa Lesage. Jeho Démoni bezesporu patřili nejuhrančivějším okamžikům festivalu. I v tomto případě bychom marně hledali konvenční uchopení filmového příběhu. Drama zde vychází z napětí mezi všedním vyrůstáním v kanadském městě a světem dětských úzkostí a strachů. Lesagovi se podařilo přiblížit perspektivu i vnitřní svět desetiletého citlivého chlapce Felixe naprosto nevídaným způsobem. Lesage často pracuje s dlouhými záběry i statickými celky, ve kterých nechává rozehrávat náročnou choreografii pohybů mnoha desítek postav. Neúprosným chladným záběrováním možná styl připomene některé z filmů Michala Hanekeho. Jednotliví neherci jsou nejenom naprosto přesní a fungují jako součást působivých obrazových a pohybových kompozic, ale zároveň jsou naprosto autentičtí. Perspektivou malého Felixe mnohdy pozorujeme až s antropologickou distancí počínání dospělých, kteří působí nevídaně přirozeným a nenuceným dojmem. Démoni jsou natolik silným a působivým snímkem, že je snadné jim odpustit i trochu problematickou dramaturgii. Film jako by nevěděl, kdy má končit. Ve vztahu k celku je nešťastně pojatý i vedlejší příběh pedofilního vraha, který má zřejmě představovat zhmotnění Felixových strachů, ale vyznívá příliš doslovně a nuceně šokujícím dojmem.

Karlovarský festival uvedl i vítěze v canneské sekci Un Certain Regard, film Nejšťastnější den v životě Olliho Makiho. Velký úspěch měl mladý finský debutant Juho Kuosmanen již se svým krátkým snímkem, s nímž zvítězil v prestižní sekci pro krátkometrážní filmy Cinéfondation v roce 2010. S vítězstvím v této sekci se pojí garance uvedení budoucího celovečerního debutu v jedné ze sekcí na festivalu v Cannes. Kuosmanen říká, že si příběh Olliho Makiho vybral proto, že se cítil pod podobným tlakem jako kdysi finský boxer. Po krátkém filmu od něj všichni čekali mistrovské dílo, a tak pro svůj celovečerní film zvolil příběh slavného boxera, který navzdory všem očekáváním prohrál. Juho Kuosmanen ovšem neumí prohrávat zdaleka tak dobře jako Olli Maki. Samotné uvedení v sekci Un Certain Regard bylo velkým úspěchem a film v sekci nakonec vyhrál i hlavní cenu.

Suverénní dobový černobílý snímek točený na 16mm filmový materiál rozhodně nepřipomíná práci začínajícího tvůrce. To, jakým si kamera všímá detailů, jak jsou velké scény založené na množství komparzistů často pojaté jakoby mimochodem, jak elegantně střihem opouštíme některé scény a jak se ve velkém příběhu daří postihnout ty nejvšednější a nejjemnější okamžiky ze života, představuje to nejlepší, o co se filmová režie může vůbec pokoušet. Snímek je antitezí klasického boxerského filmu, naopak se jedná o civilní příběh o životě a té nejobyčejnější lásce vzdálené bleskům fotoaparátů a vyumělkovanému mediálnímu divadlu, do nějž byl Olli Maki vržen. Nejšťastnější den v životě Olliho Makiho je tak jeden z nejpůsobivějších filmů o prohrávání.

Demaskovaná nelidskost a kamera žijící vlastním životem

Mezi divácky nejvděčnější snímky patří nepochybně film Toni Erdmann německé režisérky a producentky Maren Ade. Stárnoucí muž navštíví svou dceru, která pracuje na vysoké pozici v Bukurešti. Když začne mít pochybnosti o tom, že je šťastná, nasadí umělé zuby, nemožnou paruku a začne se vydávat za velvyslance jménem Toni Erdmann. Poťouchlý a věčně žertující Toni Erdmann uvádí svou dceru Ines neustále do rozpaků, ale zároveň i demaskuje nelidskost a těžkopádnost světa velkého byznysu. Film ovšem lacině nemoralizuje ani nenabízí jednoduchá řešení, jen jemně a velice zábavně nahlodává limity světa svých hrdinů. Velice silná je pak konfigurace jednotlivých postav. Všichni to jsou dospělí, zralí, inteligentní lidé s jasnými cíli, světonázorem i životními zklamáními. Cesta, kterou si Ines se svým otcem k sobě hledají, nedává žádná jednoznačná východiska, a tak film, který se vyznačuje naprosto geniální prací s komediální složkou, zanechá v divácích podivný melancholický smutek. Toni Erdmann není snímkem, který by byl zajímavý pro nějaké radikální nebo inovátorské uchopení filmového jazyka, jde ale o neuvěřitelně vtipné dílo, které nečekaně smazává propast mezi diváky a filmovými kritiky. Vypráví totiž o velkých a vážných tématech s ohromnou lehkostí a humorem.

Oproti tomu jeden z nepozoruhodnějších úkazů festivalu, snímek Kaili Blues, který natočil teprve šestadvacetiletý Gan Bi, pracuje s velmi výraznou formou. V pomalých lyrických záběrech sledujeme příběh jednoho čínského lékaře, který opouští malé město a vydává se na cestu. Meditativní vyprávění a neobvyklý filmový jazyk spjatý s dalekou kulturou může film vzdalovat běžnému evropskému divákovi. V úvodu snímku můžeme mezi záběry na projíždějící vlaky tápat, hůře se orientovat v příběhu, který nám je vyprávěn. Momentem vytržení a zároveň okamžikem, který je zcela komunikativní, je chvíle, kdy se propadneme do jedenačtyřicetiminutového záběru. Kamera sleduje našeho lékaře na motorce, jak se zastavuje v půli cesty, pomáhá jiným a pak jede dál. Doputuje až do malého města, kde si nechává přišít knoflíky u košile. Kamera se přestává zabývat jenom protagonistou, v dlouhých minutách setrváváme u dalších náhodných postav, které mu zkříží cestu. Kamera žije vlastním životem a na ploše několika minut nám přibližuje různé obyvatele s jejich přáními i drobnými útrapami. Vůbec nevadí, že záběr místy prozrazuje sám sebe, že v různých zaškobrtnutích cítíme bezradnost kameramana, který musí čelit různým fyzickým překážkám.

Cristian Mungiu ve svém nejnovějším snímku Zkouška dospělosti naopak nezůstává u pozorování všednodennosti postav a zkoumá velice konkrétní problémy sužující současnou rumunskou společnost. Shodou okolností se film tematicky dotýká podobných problémů jako nejnovější snímek Jana Hřebejka Učitelka. Právě v tomto kontrastu pak vynikají všechny kvality Mungiuova filmu. Učitelka je jakýmsi opožděným vyrovnáním se s minulým režimem. Manipulativní kantorka zneužívá své postavení a vymáhá na rodičích svých žáků různé protislužby za vstřícné zacházení. Z ideologického hlediska se Jarchovský s Hřebejkem vyrovnávají s minulým režimem příliš snadno. Někteří lidé jsou zlí, jiní hodní a jiní se trochu bojí, a mlčenlivě tak udržují status quo, ale to doopravdy zvrácené je samotný systém ztělesněný bezskrupulózní učitelkou. Mungiu se tématu soudobé korupce věnuje s mnohem větší empatií. Úspěšný doktor s pověstí bezúhonného člověka se dozví, že jeho dcera byla napadena a téměř znásilněna kousek od školy den před jednou z částí maturitní zkoušky. Špatný výsledek u maturity by mohl znamenat, že dcera nakonec nedostane stipendium na prestižní britské univerzitě. Lékař si moc dobře uvědomuje zkaženost současné rumunské společnosti a pro budoucnost své dcery v jiné zemi je ochotný se zkorumpovanému systému služeb a protislužeb poddat. Film téměř esejistickou formou zkoumá křehké hranice morálky jednotlivce i společnosti. Christian Mungiu je dalek toho rozdělovat lidi na ty dobré a špatné, naopak velice citlivě nám přibližuje motivace těch, kteří sami nakonec neobstojí před vlastními morálními nároky. Současné Rumunsko se v Mungiuově portrétu podobá množině individuálních pochybení či slabostí, které vytváří spirálu korupce a upadající společnosti. Zkouška dospělosti patří pro schopnost zachytit svět ve své složitosti, a přitom citlivě, právem mezi to nejlepší, co bylo letos v Karlových Varech k vidění.

Z tradičně slabé hlavní soutěže, na kterou pro jiné lákavější festivaly kategorie A často nezbývají dobré filmy, a mnohdy se tak stává spíše útočištěm snímků vyloženě špatných či naprosto obskurních, vyčníval letos o několik tříd jeden titul. Szabolcs Hajdu patří mezi nejvýraznější tváře mladého progresivního maďarského filmu – pamatovat si ho můžeme třeba i díky zdařilému snímku Bílé dlaně. Jeho nejnovější film Rodinné štěstí nakonec v soutěži vyhrál hlavní cenu a režisér si mimo to odnesl i cenu za nejlepší mužský herecký výkon. Nelze než festivalové porotě pogratulovat ke šťastnému rozhodnutí, protože film Rodinné štěstí byl nejenom nejsilnějším snímkem soutěže, ale i jedním z nejvýraznějších filmů celého festivalu. Jedná se přitom vlastně pouze o adaptaci divadelní hry, kterou režisér Szabolcs Hajdu s velkým úspěchem hraje se svojí rodinou. Příběh filmu se odehrává v režisérově vlastním bytě a společně s ním ve filmu hraje celá jeho rodina včetně dětí a blízkých přátel. U kamery se vystřídalo třináct Hajduových studentů z filmové školy. Každý z nich natočil dva obrazy. Navzdory tomu jde o bytostně filmový zážitek s až pozoruhodně soudržným výrazem a naprosto strhujícími hereckými výkony. To ocenili i diváci festivalu, kteří ve velkém sále aplaudovali ve stoje, a sám režisér reakce i ocenění komentoval jako důkaz, že film vypovídá o něčem, co je velice blízké všem lidem ve střední Evropě.

Do bytu rodiny se na dobu neurčitou nastěhuje sestra manželky se svojí rodinou. Příběh sleduje jeden den společného soužití dvou rodin, vzájemné konflikty, rozhovory i intimní momenty. Snímek bývá často trochu hanlivě označován za „příjemné festivalové indie“. Autoři těchto přívlastků jako by snad chtěli říct, že jde sice o hezký a milý počin, ale nejedná se o opravdický film, o skutečně vážně míněný „art“. Dopouštějí se však velké křivdy. Rodinné štěstí je přes veškerou svou lehkost a zdánlivou prostotu extrémně silný autorský počin, který důkladně analyzuje rodinné vztahy a ve svém vyznění je zcela nebývalý. Szabolcs Hajdu postihuje naprosto dokonale jazyk, kterým jsou vedeny spory uvnitř rodiny, metody manipulace, které vůči sobě jednotlivci uplatňují, iracionální a demagogické jednání, kterým jsou vinni všichni členové rodiny. Rodinné štěstí ukazuje soužití rodiny autenticky a bez přikrášlení. Chvílemi se zdá, že sledujeme příběh rozpadu rodiny. Hajdu je ale radikální v tom, jak vše interpretuje. Rodinné štěstí není film o konfliktu, ale opravdu o rodinném štěstí. Titul není ironický, film pouze ukazuje i odvrácené okamžiky soužití a přijímá je jako součást určité přirozenosti. Hajdu boří mýtus dokonalosti. Hledá krásu i v ošklivosti a štěstí v rodinných vztazích v takové podobě, v jaké doopravdy jsou. Protože to je součástí onoho štěstí. Právě v tom je snímek velice silný, pravdivý a radikální. Působivé je i to, že film byl natočen s naprosto minimálním rozpočtem a ve zcela improvizovaných podmínkách.

Nesebevědomý festival?

Právě i v kontextu náročného a pestrého programu bohatého na kvalitní odvážné tituly, které se nepodbízí a diváka nijak nepodceňují, se těžko rozumí některým dalším polohám festivalu. Chvílemi se zdá, jako by festival stále operoval s jakousi bizarní představou mainstreamového diváka, kterému se musí za všechny ty náročné filmy nějak omluvit. Snad nejsmutnějším projevem nevyzrálosti festivalu byla festivalová znělka. Zdeněk Svěrák přikládá vatičku k ženským hýždím sošky festivalové ceny. Vatička poté – zřejmě magickou silou ženského klína – vzplane. Po Jiřím Menzelovi tak jde o další příspěvek festivalu k obrazu „roztomilých“ pánů v letech, kteří si stále nedají pokoj se svým chtíčem po krásných mladých ženských tělech. Tento trend působí zvlášť fascinujícím dojmem v kontextu zahraničních hostů, kteří v sekcích určených filmovým profesionálům často dbají na to, aby jednotlivé přednáškové panely byly genderově vyvážené, a v diskusích opakovaně otevírají téma postavení žen ve filmovém průmyslu.

Mezinárodní filmový festival v Karlových Varech jako by stále neuměl najít silný a sebevědomý výraz. Pořadatelé rok od roku rozšiřují program pro filmové profesionály, pokoušejí se udržet a upevnit svoji pozici v kontextu střední a východní Evropy a přinášejí program, který i s veškerými výhradami, které bychom k němu mohli mít, je stále tou nejlepší přehlídkou současného uměleckého filmu, jaká se u nás koná. Přitom všem ale festival nepřestává být v něčem strašně laciný. Jako by se pořadatelé báli, že by se návštěvník mohl nakonec výběru filmů polekat, a tak se raději podbízejí na dalších frontách. Na Karlových Varech tak ulpívá lepkavý nános estrádnosti a akce působí jako nesebevědomý festival, který má zapotřebí se prodávat rádoby bombastickou show s armádou spoře oděných ženských těl, jež v zakončovacím ceremoniálu bratří Cabanů tančí v obskurních reminiscencích na Muybridgeovy chronofotografie. Pořadatelé by se měli rozhodnout, jestli chtějí být světovým festivalem, který je klíčový pro východoevropskou kinematografii, nebo festivalem, který je východoevropský především svým myšlením.

Autor studuje filmovou režii.

 

A2LARM