Foto Piqsels
Moje kamarádka prožila milostné vzplanutí s jedním klukem. Jeden druhému se líbili už léta, od střední školy, jenže tehdy to zkrátka nešlo, ale najednou ouha: zasáhly rozmary osudu, karma, druhá příležitost… Zkrátka, naplánovali si romantickou cestu s bláznivým cílem: aby mohli být jeden s druhým. Odjeli, a byla to idylka – až do chvíle, kdy se spolu poprvé vyspali, protože když se kluk udělal, obrátil se a usnul jako špalek. Příští den to samé. A další den tentýž postup. Kamarádka se z cesty vrátila rozčarovaná. Pro toho týpka bylo naprosto přirozené prohlásit sexuální styk za ukončený výbuchem svého chrápání. Myšlenka, že by měl po souloži poskytnout orgasmus své partnerce, mu byla absolutně cizí. Jakože „takhle to prostě je, holčičko, tak se s tím smiř“.
Jistěže se jí tahle věc nestala poprvé v životě – a právě v tom, že je to normální, spočívá problém. Dovedete si představit opačnou situaci? Žena dosáhne orgasmu uprostřed soulože, takže se okamžitě sebere a jde spát, a muže nechá napospas osudu, ať si dělá, co chce. Šílenství, no ne? Takové věci se ale nestávají, každý přece ví, jak to chodí: muž se vzruší, začne koitus, ejakuluje a styk je u konce. Plain and simple. 100% reproduction friendly™. Proč by to mělo být divné a proč by to měl být problém? Pravda, divné to naneštěstí není, ale problém je to každopádně. Jenže co za tím vším vězí? Kdo za to může? Nebo, lépe řečeno, může za to někdo? Že by už „feminacistky“ obviňovaly muže naprosto ze všeho, potvory jedny zahořklé? Podívejme se tomu na zoubek.
Co znamená orgasmická nerovnost?
Začněme od začátku: co je to nerovnost orgasmů? Především to, že v heterosexuálních milostných vztazích mají muži větší počet orgasmů oproti ženám. Ale proč tomu tak je? V první řadě se musíme ptát, co nazýváme slovem „sex“. Už při letmém pohledu na to, co vidíme ve filmech, v médiích nebo v pornu, je nám totiž dostatečně jasné, co se tu považuje za sex: muž a žena provozující soulož, dokud alfa samec nevyvrcholí. Požitek muže je středem celé akce a muž je navíc aktivním subjektem. Je to on, kdo usiluje o sex, a žena je nanejvýš objektem, který mu ho poskytne. Není snadné najít pornografické snímky, kde bychom viděli, jak několik mužů uspokojuje ženu, zatímco opak je něčím tak běžným jako vyhledávání klíčového slova „orgie“.
Rozkoš ženy byla odstrčena mezi „hračičky“, které se dají klidně vynechat, zatímco rozkoš muže se stala středobodem.
Když si uvědomíme celý tento kontext, všimneme si, že ženský orgasmus se zdá být neviditelný. Nikdy není středem pornografické scény, neukazuje se nám ve filmech, skoro nikdy ho nevidíme. Jako bychom ho považovali za jakýsi stěží ovladatelný biologický jev. Jak typické: je přece taaaaak těžké uspokojit ženu! Kdo ví, co se jí tam dole děje! A pokud ženy provozují sex pouze na úrovni mazlení a něžností, nevadí jim přece, že ne vždycky dosáhnou orgasmu. Nejsou přece jako ti muži, kteří neustále podstupují smrtelné riziko, že jim rupnou pohlavní žlázy, když nebudou mít sexuální styk. Ale ženy? To je přece jiná věc.
Ano, my ženy jsme jiná „věc“: taková, kterou neustále vychovávali k úslužnosti a k tomu, aby v tom našla zalíbení – ale především k tomu, aby si moc nestěžovala. Nejhorší milenci, na jaké můžeš narazit, ti řeknou, že „na ně nikdy nebyly žádné stížnosti“. A nepochybuj o tom, že je to pravda. My ženy si nestěžujeme. Nic nepožadujeme. Usmíváme se, říkáme, že se nic neděje, ale pak se sbalíme a už s ním nechceme nic mít. Říká se tomu patriarchát a nutí nás to myslet si, že to všechno bude skoro určitě naše vina. Ale ne: není to biologie, co nám brání mít častější orgasmy. Je to kultura.
Před chvílí jsme se ptali, co vlastně považujeme za „sex“. Teď můžeme snadno odpovědět, že jediný akt, který je za něj skutečně považován, je koitus, soulož, čili praktika, která poskytuje víc rozkoše mužům. Naopak ty praktiky, u nichž je větší možnost, že u nich dosáhne orgasmu žena, jako stimulace klitorisu, jsou považovány spíše za „předehru“, tedy za něco, co je dobrovolnou, ale nikoli povinnou součástí. Tím je vše vysvětleno: orgasmus ženy je nepovinný, zatímco orgasmus muže je konečným účelem styku. Právě tato nerovnost dělá z tolika žen v posteli nešťastnice, a vy se zatím zabýváte přeměřováním svých údů, ještě dnes, v téhle době!
Další vlivné faktory
Máme tu tedy společnost, která považuje za normální, že se sex redukuje na koitus a na penetraci, stejně jako to, že uspokojit ženu není snadné, takže to vlastně ani nestojí za přílišnou námahu. Anebo tu dosud působí zaprášené freudovské tvrzení, že by si ženy měly koitus užívat, a pokud tak nečiní, je s nimi něco špatně. Jenže čísla nám říkají, že orgasmu při penetraci dosahuje pouze tři až deset procent žen. Znamená to, že je skoro s každou z nás něco špatně? Leccos se vysvětlí, pokud prozkoumáme druhý orgasmický rozdíl, totiž mezi heterosexuálními a homosexuálními ženami. Vypadá to, že ženy, které spí s ženami, mají podobně časté orgasmy jako muži v heterosexuálních svazcích. Což je nejlepším důkazem toho, že pokud jde o vyvrcholení, nerodí se ženské tělo s naprosto žádnou zbytečností; právě naopak. Ve vztazích, kde nejsou muži, zůstává víc orgasmů pro ženy, což nám napovídá, že nejde o problém klitorisu, ale spíš toho, co se s ním dělá.
Jaké další faktory nás ovlivňují tím, že prohlubují tuto orgasmickou nerovnost? Jedním z nich je sociální tlak vyvíjený na ženské tělo, který vede k tomu, že se mnoho žen soustředí spíše na to, jak je vidí jejich partneři, než na sexuální vztah samotný.
Takže kdo za to může? A co s tím provedeme? Ne, nebudeme tu tvrdit, že muži mají vinu za všechno a že by nás měli prosit za odpuštění své existence (přestože mě z toho budou tak jako tak obviňovat v komentářích), určitě existují případy, kdy je situace opačná. Jedna věc je ale zřejmá: pokud bude v heterosexuálním sexu vládnout koitocentrismus, stoprocentně to nepomůže tomu, aby byla tahle nerovnost překonána. Takže nejspíš přichází vhodná chvíle, abychom začali některé věci přehodnocovat a měnit. Třeba to, že rozkoš ženy byla odstrčena mezi „hračičky“, které se dají klidně vynechat, zatímco rozkoš muže se stala středobodem.
Snažit se tuhle nerovnost odstranit není o nic méně revoluční než vyjít na ulici s transparentem „Ženo, na svůj orgasmus máš právo, dožaduj se ho“. A jestli se někomu bude zdát, že takhle se chová jen coura s přehnanými nároky, anebo jestli někdo bere tvé orgasmy jen jako druhý chod nebo nutné zlo, pošli ho co nejdál, přinejmenším na druhou stranu téhle nerovnosti. Protože pokud jsou osobní záležitosti politické, co teprve ty sexuální!
Autorka je feministka.
Ze španělského originálu La brecha del orgasmo publikovaného na webu Grazia España přeložil Michal Špína.