Tak jako jazyk stále naráží na vylomený zub, vrací se mi v posledních dnech neodbytná myšlenka, že švédskou Stranu zelených vedou alibističtí pokrytci. Nemůžu se jí zbavit. Je to osobní. Skandinávie pro mě vždy byla vzorem civilizované, liberální levicové politiky. Pokud bych chtěl, aby se čeští politici někomu podobali, hledal bych vzor patrně na severní straně Baltského moře – a to nejlépe v tamní Straně zelených a sociální demokracii. Tyto dvě strany v současnosti ve Švédsku vládnou. Jenže nedávno učinily rozhodnutí, které naprosto popřelo to, kvůli čemu jsem si jich vážil. Rezignovaly na nematerialistické pojetí veřejného zájmu (neredukovaného pouze na ekonomické faktory), na pravidla nejen právní, ale i etická, a konkrétně na ochranu životního prostředí a klimatu. Ano, jde o Vattenfall.
Zavírat, ne prodávat!
Švédská státní firma vlastní v německé Dolní Lužici jedno z největších hnědouhelných impérií na světě. V tamních dolech se každoročně vytěží o polovinu více uhlí než v celé České republice a znečištění z tamních tepelných elektráren je výrazně větší, než jaké způsobuje celý švédský průmysl. Plánované rozšiřování dolů ohrožuje domovy lidí v deseti dolnolužických obcích (zkuste si představit deset Horních Jiřetínů, byť menších). Současné švédské vládní strany před volbami slibovaly, že Švédsko v devastující těžbě uhlí v zahraničí pokračovat nebude. Svůj slib teď splnily vskutku vynalézavým způsobem – firmu prodaly českým miliardářům Danielu Křetínskému a Patriku Tkáčovi.
Jde o ukázku greenwashingu – symbolického jednání, které má veřejnosti demonstrovat ekologickou uvědomělost a odpovědnost, přestože skutečné činy jsou právě opačné.
Ohrožené obce, místní ovzduší a globální klima se však chrání tak, že se uhelné doly a elektrárny zavřou – ne tím, že se prodají někomu, kdo má méně skrupulí. Otroctví také nezastavíte tím, že své otroky prodáte někomu jinému, ale tím, že je propustíte na svobodu. Nemluvě ani o příkladu, kdy si otroci v důsledku vašeho pokrytectví pohorší a z celkem laskavé domácnosti se dostanou ke známému grobiánovi. Čeští oligarchové si totiž, na rozdíl od švédské vlády, nemusejí dělat se švédským veřejným míněním hlavu. Vlastně s veřejným míněním vůbec – akcie jejich firem, které pro jistotu sídlí na Kypru či v Lucembursku, nejsou veřejně obchodovatelné. Určitá pojistka, kterou pro obyvatele ohrožených obcí představovalo státní vlastnictví Vattenfallu, tak zmizela. Nyní jsou chytrým, charismatickým, ale nepochybně tvrdým obchodníkům z pražské Pařížské ulice vydáni na milost. Nebo také nemilost.
Kreativní greenwashing
Jde ale i o vliv na změny klimatu, a to nemalý. Komíny Vattenfallu v Lužici vychrlí každoročně do atmosféry 70 milionů tun oxidu uhličitého. Švédská vláda minulý týden oznámila, že bude až do roku 2040 ročně investovat 30 milionů eur do nákupu evropských emisních povolenek, které následně vyřadí, a pomůže tak snížit emise skleníkových plynů. To je jistě chvályhodný nápad – jenže má drobný háček. Za uvedenou částku lze při současných (extrémně nízkých cenách) koupit asi sedm milionů povolenek. Jedna povolenka přitom odpovídá jedné tuně oxidu uhličitého. Aby švédská vláda napravila škody, které svým rozhodnutím způsobila, musela by povolenek koupit alespoň desetinásobek. To by ovšem nakonec stálo mnohem víc peněz, než kolik švédský státní podnik za prodej získal. Jde tedy o ukázku greenwashingu – symbolického jednání, které má veřejnosti demonstrovat ekologickou uvědomělost a odpovědnost, přestože skutečné činy jsou právě opačné.
Odkládání iluzí je jedním z projevů dospělosti. Je ovšem třeba dávat si pozor, aby přitom člověk nezahodil i ideály, jinak riskuje, že se z něj stane zahořklý a bezskrupulózní cynik. Já o jednu důležitou iluzi přišel právě teď, nedlouho po čtyřicítce – ale ideály, které pro mě skandinávská zelená a sociální politika představovala, samozřejmě zahazovat nebudu. Naopak.
Autor pracuje jako vedoucí energetické kampaně Greenpeace ČR. Politické sympatie vyjádřené v tomto komentáři odrážejí toliko soukromé názory autora, nikoli celé organizace.