Málokterému filmu z poslední doby padne označení crowdpleaser tak perfektně jako americkému nezávislému dramatu Tohle je náš svět. Film režiséra Matta Rosse je vysoce efektivní mucholapka na pozitivní divácké reakce. A tahle metafora platí dokonce i v tom smyslu, že někteří čeští kritici přiznávají, že filmu tak trochu sedli na lep a stali se nedobrovolnými vězni svého vlastního dobrého pocitu. „Mělo by mě to srát, ale z nějakého důvodu nesere,“ přiznává Kamil Fila v komentáři na Facebooku.
Tohle je náš svět se tváří bezmála jako ideologický statement, jenže není moc jasné, k jaké ideologii se vlastně hlásí. Lépe řečeno, ve skutečnosti se nehlásí vůbec k ničemu.
Hit festivalu v Sundance a (vzhledem ke svému konvenčnímu stylu dost nepochopitelný) vítěz ceny za režii v sekci Un certain regard na festivalu v Cannes dobyl i diváckou cenu v Karlových Varech a na to, že to je víceméně artové drama, má hodně slušnou návštěvnost i v našich kinech. Na první signální dokáže, jak se zdá, leckoho pobavit a dojmout. Důvod, proč by měl nejen Kamila Filu, ale minimálně i většinu čtenářů A2larmu zároveň alespoň trochu „srát“, se vynoří až ve chvíli, kdy se zamyslíme, čím nás vlastně baví a dojímá.
Ideologický galimatyáš bez ideologického obsahu
Hlavní hrdina filmu Ben je zarytý antikapitalista, který se svými šesti dětmi oslavuje narozeniny Noama Chomského, vychovává je ke kritickému myšlení a dokáže k nim být brutálně upřímný. Kromě toho je to ale pošahaný prepper, který žije v lese, trénuje své potomky k přežití mimo civilizaci a svoji rodinu vede jako sektu odtrženou od okolního světa. Jeho žena, alespoň podle toho, jak ji Ben líčí na jejím pohřbu, byla buddhistka, která si východní náboženství vykládala hodně hippie způsobem. A navíc, když ji rodina nakonec pohřbívá, sborově si u toho zpívá písničku stadionové rockové kapely Guns’n’Roses.
Není divu, že tenhle ideologický galimatyáš zamotal hlavu nejednomu divákovi. Tohle je náš svět se tváří bezmála jako ideologický statement, jenže není moc jasné, k jaké ideologii se vlastně hlásí. Lépe řečeno, ve skutečnosti se nehlásí vůbec k ničemu. Jeho hrdinové jsou blouznivé kombinace vlastností a postojů, které si navzájem dokonale protiřečí. Má-li to být portrét amerických antikapitalistů, pak si tvůrci představují antikapitalisty asi podobně, jako si Miloš Zeman představuje pražskou kavárnu – je to směska různých subkultur a předsudků, která ve skutečnosti nikde reálně neexistuje a kterou skuteční levičáci budou nejspíš vnímat jako hodně lacinou karikaturu. Jinými slovy, Noam Chomsky by si s Benem do lesíka k táboráku zazpívat Sweet Child O’ Mine nejspíš nezašel.
Zajímavé je, že podobně podrážděně na film reagovali i diváci, kterým jako nejsympatičtější postava připadal otec Benovy ženy, bohatý právník v podání Franka Langelly, který chce převzít výchovu Benových dětí. Na ČSFD se třeba dočteme: „Ten psychopat, vychovávající si v lese radikální, potenciálně teroristickou buňku, měl skončit minimálně za mřížema, a ne zpátky v kruhu rodinném ve stylu ‚všichni se máme rádi‘. Když to chvíli vypadá, že vyhraje hlas rozumu, teda Franka Langelly, je to ve výsledku stejně spláchnuto do záchodu. Já jsem na tyhle alternativce alergickej, takže jsem vůči tomu filmu byl nepřátelsky naladěný úplně od začátku“ (J*A*S*M). Tento komentář je vlastně celkem trefný v tom, že slovo „alternativec“ vystihuje Bena úplně nejlépe – je to někdo, kdo je mimo společenské normy, kdo vyznává takzvané jiné hodnoty, ale už nás tak moc nezajímá, v čem tyto hodnoty vlastně spočívají. Důležitější pro nás totiž je, že to je prostě mimoň. Zároveň je ale těžké říct, jak moc je postava právníka, kterého hraje Frank Langella „hlasem rozumu“. Je to autoritativní starší muž využívající společnost ke koncentraci vlastní moci, kterou pak používá proti ostatním. Zároveň se ale v jednu chvíli pro Bena stane tím pravým člověkem, který by měl jeho dětem ukázat, jak to v dnešním světě doopravdy chodí.
Manipulativní mindfuck
Film zkrátka perfektně ovládá umění vytvořit nějaký dojem a pak ho nenápadně obrátit naruby. V tomhle ohledu je to velmi manipulativní dílo, které by se dalo charakterizovat i jedním významem slova mindfuck – je to film, který bere různé existující názory a postoje ke světu a postupně je rozmixuje na kašičku, jež nakonec nejlépe chutná těm, kdo žádný vyhraněný vlastní názor nemají.
Důvod, proč je film tak podmanivý, tkví nejspíše v tom, že pod všemi střety „alternativců“ s „normály“ je vyprávěný tím nejtradičnějším americkým způsobem – skrze příběh o rodinném životě. Rodina je prakticky jediná absolutní hodnota, která se nikdy nezpochybňuje a která stojí na naprostém vrcholu motivací všech postav filmu. Jednotlivé postavy reprezentují různé generace rodinných příslušníků s jejich typickými problémy – otec smiřující se s faktem, že jeho děti nejsou ochotné kráčet v jeho šlépějích, tchán žárlící na muže, který odvedl z domu jeho dceru, dospívající syn vzdorující otcově autoritě, matka, jež zemře, a zbytek rodiny se nedokáže vypořádat s její ztrátou atd. Tohle je náš svět je nakonec v jádru hluboce tradicionalistický film, který prostě sází na to, že na rodinných problémech se normálové a alternativci dokáží shodnout. A vychází mu to až ďábelsky.
Autor je filmový redaktor A2.