Tragické příběhy katolických kněží


Tajemník pražského arcibiskupa viní z terorismu kulturu spojenou s islámem. Násilí přitom patří k moderní evropské společnosti už od jejího zrodu.

Kněží si klekali a modlili se, aby pak padali zkrvavení na zem, sekáni šavlemi a probodáváni dýkami a bodáky. Výjev z Paříže roku 1792. Během tzv. zářijových masakrů vpadl rozvášněný dav hnaný jakobínskou propagandou do vězení a začal zabíjet politické vězně Velké francouzské revoluce, které podezříval ze spiknutí s pruskými vojsky a přípravou kontrarevoluce. Zemřelo až 1 200 lidí a velkou část obětí tvořili katoličtí kněží, kteří skončili ve vězení, protože odmítli přísahat věrnost revoluční ústavě. Někteří historici označují zářijové masakry nejtemnějším momentem Velké francouzské revoluce. Jedna z mnoha chvil temnoty a šílenství, které doprovázely nástup věku svobody a světla rozumu.

Poselství výstupu Milana Badala bylo jasné: hodnoty katolické církve se nachází v kleštích muslimů, jejichž náboženstvím je násilí, a západních vlád, jejichž přikázáním je politická korektnost – tedy lež.

Dokážeme připustit, že brutální dialektika osvícenství patří k porodním bolestem doby, kdy se myšlenky rovnosti, občanských svobod a volby vyznání uváděly do společenské praxe. Když ale v roce 2016 zemře ve Francii katolický kněz, podříznutý skupinou útočníků přímo v kostele, vyděšeně se ptáme, odkud může takové barbarství pocházet. Jsme zvyklí se přesvědčovat, že násilí k západní tradici nepatří – vždyť liberální demokracie už dávno učinila světonázorové spory výhradně věcí diskuse. Jenže dějiny nejsou jen schodištěm stoupajícím vzhůru k lepším zítřkům. O druhé tváři osvíceného Západu by mohly vyprávět statisíce obětí nesmyslné války v Iráku, za kterou dost možná čeká soud Tonyho Blaira a desetitisíce uprchlíků ze stejné oblasti, kteří padli za oběť bezpečnostním opatřením pevnosti Evropa. Desítky civilistů umírají každý měsíc v důsledku koaličního bombardování v rámci války proti teroru.

Projevy postklerofašismu

Když už mluvíme o pokroku, určité posuny vpřed lze jistě přiznat římskokatolické církvi. Její představitelé už nejsou jen vyznavači nerovnosti snící o „ancien regime“, ale také vědci aplikující kritické metody na své vlastní kanonické texty, angažovaní sociální pracovníci a odhodlaní průkopníci mezináboženského dialogu. I dnes ale může katolická církev vypadat jako na antiklerikálních karikaturách jakobínské propagandy. Stačí pohlédnout za zdi pražského arcibiskupství.

Katolický kněz, dominikán a tajemník arcibiskupa Duky Milan Norbert Badal se v reakci na vraždu katolického kněze rozhovořil na ČT24. Kdo čekal od křesťanského teologa slova útěchy, naděje nebo čehokoli útoku ve Francii alespoň částečně přiměřeného, byl zklamán stejně jako ten, kdo by si rád poslechl jakákoli poučená fakta z oblasti náboženství. Místo toho Badal oblažil diváky a divačky litanií nad politickou korektností, vyplněnou největšími klišé o islámu, opepřenou kulturním rasismem a poskládanou dohromady obraty již dávno osvědčenými na poli českého anticiganismu. Poselství výstupu kněze, který se ve volném čase věnuje také humoru, bylo jasné: hodnoty katolické církve se nachází v kleštích muslimů, jejichž náboženstvím je násilí, a západních vlád, jejichž přikázáním je politická korektnost – tedy lež. Pokud se učíme mluvit o postfašismu, je na čase začít mluvit také o postklerofašismu.

Barbarství není doménou druhých

Tragickou smrt francouzského kněze Jacquese Hamela (stejně jako smrt tisíců bezejmenných obětí západní války proti teroru) už neleze odvrátit. Další tragédie, které může tato smrt vyvolat, ale snad ještě odvrátit lze. Jednou z nich by bylo, kdyby lidé jako Dominik Duka nebo Milan Badal formulovali, co jsou západní hodnoty. Proti Badalovi se naštěstí vymezili i někteří katolíci – Tomáš Halík nebo provinciál dominikánského řádu Benedikt Mohelník. Tím spíš bychom Badalovi s Dukou neměli přenechat slovo my, kteří do náruče katolické církve nepatříme. Odpověď na útok ve Francii se totiž týká také našich vlastních hodnot a jejich velká část přitom koření v příběhu Velké francouzské revoluce. Poučení z jejích událostí je dvojí. Měli bychom pamatovat, že barbarství není jen doménou těch druhých, ale že je zakořeněno uvnitř projektu moderní Evropy. Měli bychom ale pamatovat i na to, že si podobu světa, ve kterém žijeme, nemusíme nechat diktovat tmáři.

Autor je teolog a publicista.

 

A2LARM