Válka v Iráku nebyla selháním ani chybou, ale zločinem


Tony Blair prý netušil, jak katastrofálně může vojenská intervence v Iráku dopadnout. Ve skutečnosti byl ale mnohokrát varován.

Tony Blair je v háji. Viděli jsme v minulosti, jak establishment dokáže zamést věci pod koberec: od Bloody Sunday po Hillsborough dokázala byrokracie ututlat pravdu v zájmu mocných. Tentokrát už ale ne. Ze sousloví „Chilcotovo vyšetřování“ se stalo ironické označení pro to, když vám trvá splnění svěřeného úkolu až trapně dlouho. Nakonec se ale sir John zapíše do historie nejničivějším verdiktem na adresu kteréhokoliv z moderních předsedů vlád.

Dokumenty plné lží

Ti z nás, kdo protestovali proti oné irácké kalamitě, stěží mohou cítit zadostiučinění, cítíme pouze lítost, že jsme nedokázali zabránit pohromě, která připravila stovky tisíc lidí o život – včetně 179 britských vojáků – a která poranila, traumatizovala nebo vyhostila miliony lidí: pohromě, která se stala živnou půdou pro extremismus neuvěřitelných rozměrů.

Nešlo o chybu, ani o omyl: ať už zákon řekne cokoli, byl to – z jakéhokoliv morálního hlediska – jeden z nejhorších zločinů naší doby.

Chilcotovo poselství by nám mělo dodat odvahu být smělejší ve vyzývání autorit k odpovědnosti, skeptičtější k jejich oficiálním výrokům a odolnější proti agresivní agendě, kterou spřádají média. Podporovatelé války teď budou tvrdit, že je potřeba se z chyb poučit. Nedovolme, aby jim to takhle snadno prošlo. Mnohým z nás bylo jasné, jaké chyby byly spáchány ještě předtím, než dopadla první bomba. Chilcot ukázal, že tvrzení protiválečného hnutí nebyly žádné konspirační teorie, ani hysterická tvrzení přitažená za vlasy. „Stále více se ukazuje, že máme vládu, která hledá záminky pro válku, místo aby hledala způsob, jak se válce vyhnout,“ prohlásil poslanec za labouristy Alan Simpson několik týdnů před invazí. A skutečně, jak ukázal Chilcot, Blair v červenci 2002 Georgi W. Bushovi řekl: „Budu stát při tobě, ať se stane cokoliv.“

Nešlo, jak tvrdí Chilcot, o válku jakožto „poslední možnost“. Byla to válka vědomě zvolená a rozpoutaná dříve, než „byly vyčerpány všechny mírové možnosti odzbrojení“. Jak řekl Simpson: „Vypadá to, že sepisujeme dokumenty plné naprostých lží, a naše tvrzení jsou odmítána jako směšná, sotva jsme s nimi vyšli na denní světlo.“ A Chilcot teď potvrzuje, že válka byla skutečně postavena na „špatných informacích zpravodajských služeb a stejně špatných posudcích“, které „nebyly podrobeny potřebné kritice“. Nelson Mandela byl mezi těmi, kteří uprostřed válečného štvaní obvinili Blaira a Bushe z podkopávání Spojených národů. Ukázalo se, že měl pravdu. Jak tvrdí Chilcot: „Shledáváme, že Spojené království (…) podkopávalo autoritu Rady bezpečnosti OSN.“

Množství varovných hlasů

A varování přitom bylo tolik. Měsíc před invazí řekl americký senátor Gary Hart, že tato válka může zvýšit riziko terorismu. Varoval, že „se chystáme kopnout do sršního hnízda a nejsme na to vůbec připraveni“. Podívejme se na tento dokument na protiválečné webové stránce Dissident Voice, kde byl publikován měsíc před válečným konfliktem: „Útok Spojených států a následná okupace Iráku poskytnou novou inspiraci – a nové rekruty – pro al-Kájdu a další teroristické skupiny. Podnítí dlouhodobý nárůst rizika terorismu, ať už na americké půdě nebo proti americkým občanům v zahraničí.“ Aniž bychom chtěli znevažovat práci autorů, neříkali nic, co by nebylo evidentní. Bohužel to nebylo evidentní pro ty, kteří za válku nesou zodpovědnost, ani pro jejich hlásné trouby. V Chilcotově zprávě se tak můžeme dočíst: „Blair byl varován, že invaze by zvýšila hrozbu teroru ze strany al-Kájdy a dalších skupin.“

Bývalý předseda vlády tvrdí, že strašlivé důsledky vojenského angažmá jsou zjevné až ze zpětného pohledu, ačkoliv nezisková organizace Christian Aid varovala před „značným chaosem a utrpením v Iráku ještě dlouho poté, co vojenské údery utichnou“. Humanitární agentura tedy přišla s lepší předpovědí než nejvyšší generál, který mně osobně na univerzitě mimo záznam tvrdil, že 99 procent Iráčanů naši armádu zasype květinami. Jak tvrdí Chilcot, vláda „nebyla schopna rozpoznat skutečný rozsah úkolu stabilizace, vedení a rekonstrukce Iráku“.

Blairova směšná tvrzení jsou úplně mimo. Jak tvrdí Chilcot, „závěry, ke kterým došel Blair po invazi, nepotřebovaly žádnou výhodu zpětného pohledu“. Všechny hrozby od íránského vměšování až po aktivitu al-Kájdy „byly zcela explicitně pojmenovány už před invazí“. Když Robin Cook před invazí rezignoval na svůj ministerský post, řekl: „Irák pravděpodobně zbraně hromadného ničení v obvykle užívaném smyslu tohoto slova nemá.“ Chilcot teď vyčítá zpravodajským službám, že byly přesvědčeny o opaku.

Teď rozhodne soud

Kampaň za jaderné odzbrojení v roce 2002 hrozila vládě právními kroky, pokud se do války zapojí bez druhého usnesení Bezpečnostní rady OSN. Celá řada právníků i Kofi Annan, tehdejší generální tajemník OSN, od té doby označili invazi za nelegální. Státní návladní lord Goldsmith samozřejmě původně doporučil, aby byla případná vojenská intervence bez druhého usnesení Rady bezpečnosti považována za nezákonnou, Chilcot nicméně zdůrazňuje, že zatímco Goldsmith tato svá stanoviska veřejně prohlašoval, záhadně změnil svůj názor. Posouzení právního statusu války možná není v Chilcotově kompetenci. I přesto došel k závěru, že proces, díky němuž vláda dospěla k právnímu základu celé věci, „nebyl uspokojivý“. Je nepochybné, že zákonnost této katastrofální války musí nyní prověřit soud.

Vždy jsme tvrdili, že válka v Iráku byla postavena na lži. Při četbě předválečných článků, jako je například ten s názvem Lži, které nám říkají o válce v Iráku publikovaný v Los Angeles Times, je možné se o tom dostatečně přesvědčit. Chilcotova zpráva neobviňuje Blaira ze lži. Na tento problém se klade přílišný důraz. Blair se jasně rozhodl jít do války. Spoléhal se na pochybné zdroje, aby ospravedlnil svoje jednání, ačkoliv všichni věděli, jak nevěrohodné jsou. Podvedl sám sebe, nebo jen veřejnost, anebo byl snad poháněn mesiášským komplexem? Prosazoval válku s pochybnými argumenty a mnozí – včetně 139 labouristických poslanců – tehdy věděli, že tato válka skončí katastrofou. A to je sakra dost.

Děkujme Chilcotově zprávě za to, že dala oficiální razítko pravdám, o kterých jsme byli vždy přesvědčeni, ale buďme si zároveň vědomi toho, že tím také končí to, co mohl udělat. Pravdy, které odhalil, byly známy už dlouho předtím, než se rozevřely brány pekelné – jak ještě před invazí varoval generální tajemník Ligy arabských států.

Největší protiválečné hnutí v dějinách stvořila právě naprostá očividnost toho, co se brzy stane. Hnutí bylo znevažováno médii podporujícími útok na Irák. Bylo skutečně hanebné, že ti, kdo byli proti válce, od politiků až po šéfy v BBC, přišli o svá místa, zatímco Blair pokračoval ve své lukrativní kariéře prací pro diktátory. Mnoho fanoušků této katastrofy, stále odmítá jakékoliv výčitky svědomí. Někteří dokonce na předsedu labouristů Jeremyho Corbyna – který protestoval jak proti britské podpoře Saddáma Husajna, když v osmdesátých letech používal chemické zbraně proti Kurdům, tak proti invazi z roku 2003 – během jeho parlamentní řeči k Chilcotově zprávě pokřikovali.

A katastrofa pokračuje – dalších 250 Iráčanů zabitých během teroristických útoků z tohoto týdne je připomínkou ničivého chaosu, za který musí Blair nést zodpovědnost. Nešlo o chybu, ani o omyl: ať už zákon řekne cokoli, byl to – z jakéhokoliv morálního hlediska – jeden z nejhorších zločinů naší doby. Ti, kteří nesou zodpovědnost, budou na věky zatraceni. Teď už je můžeme rozpoznat – a oslovit je jejich jmény.

Autor je novinář, spolupracovník deníků The Guardian a New Statesman.

Z anglického originálu The war in Iraq was not a blunder or a mistake. It was a crime publikovaného na stránkách britského deníku The Guardian přeložil Martin Vrba.

 

A2LARM