Vzestup a pád Martina Konvičky


Jsme svědky pomalého a bolestivého umírání islamofobního hnutí v Čechách.

„Shromáždění jsme si dovolili svolat za účelem oslavy konce Ramadánu, abychom džentlmenům z té maličké budovy za mými zády ukázali, jak se to ve skutečnosti slaví u nás,“ pronesl na úvod úterní akce Ramadán po česku Martin Konvička. Slovy „u nás“ myslel nejspíš „mezi námi přáteli“, protože na jeho akci přišlo v Brně jen něco kolem padesátky lidí. Příběh motýlího docenta a jeho politických snah se tak vrací zpátky tam, odkud vzešel. Na okraj veřejného zájmu.

Slunce, islám, erotika

Konvička ztrácel dech už delší dobu. Nejdříve přišlo trestní oznámení, které z něj navzdory jeho očekávání neudělalo mučedníka. Potom nepříjemné hádky s Úsvitem o peníze na kampaň, které ho stály Janu Wolfovou a přinesly zkázu Bloku proti islámu. Hampl s Hrindovou mu vyfoukli název nové strany Alternativa pro Česko, a tak se musel skromně uchýlit k sólo projektu nesoucímu jeho jméno. Jenže Iniciativa Martina Konvičky je všechno, jen ne předvolební tahák.

V situaci, kdy si nacionální rétoriku spojenou s xenofobním bububu z uprchlíků a islámu osvojily takřka všechny parlamentní strany, je pro kluky a holky, co se teprve snaží prorazit, těžké s nimi držet krok.

A tak to Konvička tři čtvrtě roku od chvíle, kdy zahájil své profesionální politické tažení slovy „Předvolební kampaň není předčasná, neb my míníme vyhrát“, dotáhl na úroveň pitoreskního kabaretiéra z Horní Dolní, vystupujícího s obskurní ochotnickou show. To je po sdílení pódia se Zemanem při oslavách 17. listopadu nebo spolupořádání mezinárodní protiislámské demonstrace vlastně obdivuhodný pád.

Muž, který kdysi vykřikoval, že vyhraje parlamentní volby s výsledkem větším než padesát procent, dnes toužebně pošilhává po místě na kandidátce u svého nejvěrnějšího kamaráda a svým voličům nabízí ten nejlacinější možný program: polonahé ženské, guláš a pivo. Je to pochopitelné. V situaci, kdy si nacionální rétoriku spojenou s xenofobním bububu z uprchlíků a islámu osvojily takřka všechny parlamentní strany, je pro kluky a holky, co se teprve snaží prorazit, těžké s nimi držet krok. Rybník českého xenofobního bahna je velký a sázka na otřepaný vidlácký normcore se špetkou obligátního výsměchu sluníčkovému multi kulti aspoň nic nezkazí.

Exkurz do skanzenu

Úterní kabaret před brněnskou mešitou byl legrační besídkou oplzlých buranů, kteří solidárně sdílejí trapnost ve světě, který už dávno běží jiným směrem. Přihlíželo mu právě tolik lidí, kolik by v ideálním světě mělo – pár desítek.

Když Petr Hampl hlásal, že „je tady generace politiků a aktivistů, kteří by tuto zemi rádi předělali, aby nám v ní nebylo pohodlně a aby v ní bylo pohodlně úplně jiným lidem“, měl vlastně pravdu. Kdybych mohla program úterního setkání ukázat svým dětem, představila bych ho jako zajímavý exkurz do skanzenu, ve kterém si lítost vzbuzující hrstka onanistů uzurpuje „naše hodnoty“ dávno překonaným způsobem. Ještě raději bych si ale za pár let sedla s někým do hospody, začala vzpomínat na pár měsíců Konvičkovy slávy i náš strach z něj a dočkala se soucitného: „Neznal jsem, ale RIP.“

Autorka je redaktorka A2larmu.

 

A2LARM