Výstupy právníka a zástupce veřejné ochránkyně práv Stanislava Křečka už delší dobu přitahují pozornost médií. Nelze si nevšimnout, jaká zeje propast mezi jeho názory a postoji samotné ombudsmanky Anny Šabatové. Na otázky, jak je něco takového možné, rád odpovídá, že mluví pouze sám za sebe jako veřejný činitel a nereprezentuje tím instituci Veřejného ochránce práv. Na tom je zrnko pravdy, protože nastalá situace je především výsledkem zpackaného nastavení dané instituce, což ostatně tvrdí i Křeček sám. Strukturální dysfunkčnost úřadu ombudsmana spočívá v tom, že jak veřejný ochránce práv, tak jeho zástupce jsou voleni stejným způsobem. Oba tak mají v podstatě stejný demokratický mandát, protože jejich funkce jsou voleny poslaneckou sněmovnou na návrh senátu a prezidenta republiky. Za osvěžení paměti stojí mimo jiné i to, že za návrhem Křečka do funkce zástupce veřejného ochránce práv stál v lednu 2013 někdejší prezident Václav Klaus, který jej navrhl společně s druhou kandidátkou Renátou Veseckou. To aby bylo z čeho vybírat.
Deklarace lidských povinností
Pokud by si ombudsmanka ze zákona mohla zvolit svého zástupce sama, nikdy by nemohlo dojít ke stávající situaci „dvojí moci“. Tu ještě zhoršuje skutečnost, že Křeček se vyjadřuje především k tématům, která nepatří do působnosti jeho funkce. Témata, jako jsou sociální zabezpečení, diskriminace nebo záležitosti spjaté s pobytem cizinců, spadají pod ombudsmanku, zatímco její zástupce má mít na starosti například ochranu životního prostředí, úřad pro ochranu osobních údajů nebo třeba pozemkové právo. Což jsou oblasti, o kterých Křeček naopak na veřejnosti cudně mlčí.
Možná je na čase uvažovat o takovém způsobu boje proti rasismu, který integruje široké skupiny obyvatel do společného zápasu opřeného nikoli o toleranci, ale o solidaritu.
V jistém zvráceném smyslu má Křeček pravdu i v tom, když tvrdí, že diskriminace je v České republice jen virtuální problém, kterému se věnuje neadekvátní míra pozornosti. Statistiky veřejného ochránce práv totiž celkem zřetelně ukazují, že diskriminace, co do počtu ohlášených případů, vůbec není stěžejním tématem této instituce. To bohužel neznamená, že by diskriminace v Česku neexistovala, pouze ty, kteří jsou jejími oběťmi, ani nenapadne, že by se mohli brát za svá práva, anebo se něčeho takového prostě neodváží. K tomu ovšem přispívá i rétorika Stanislava Křečka, který se z titulu své funkce takovým případům předem vysmívá a shazuje je a priori ze stolu. Pokud máte pocit, že jste diskriminováni, Křeček vám vysvětlí, že jste jen podlehli nějakým halucinacím. Zatímco většinová agenda ombudsmanky nechává česká média zpravidla naprosto chladnými, průzkumu, který měl za cíl odhalit diskriminaci romské populace ze strany zprostředkovatelů bydlení, dokázala médie svého času věnovat celé týdny v rámci vlny nepokrytého rasismu. Zástupce veřejného ochránce práv v takový moment neváhá využívat autoritářského étosu a působí, že by nejraději vedle Všeobecné deklarace lidských práv sepsal především Všeobecnou deklaraci lidských povinností. Představa, že „slušné bílé majoritě“ je souzena jen krev, pot a slzy při obstarávání skromného živobytí, zatímco barevné skupinky flákačů si užívají nekonečné roky prázdnin na sociálních dávkách, má v naší společnosti tuhý kořínek.
Také během migrační krize bylo místy těžké rozlišit, jestli je hlavním důvodem zdejšího strachu z uprchlíků hrozba terorismu na našem území, zavedení práva šaría, anebo obava z toho, že se sem řítí armáda „netáhel“, která budeme muset živit svou tvrdou prací. Mohli jsme vidět zcela jasně, jak vypadá resentiment českého pracujícího, který se ocitá v hierarchickém firemním soukolí, kde se stává naprostou nulou tváří v tvář svým nadřízeným, a to za mzdu, která je v zásadě směšná. Práce v Česku člověka nejenže nerozvíjí, ale především ho vysiluje a utvrzuje v názoru, že ve společnosti se nikdo s nikým nemazlí a každý jede především sám za sebe.
Za rámec tolerance
Lidé jako Křeček využívají tohoto jedovatého resentimentu jako politického nástroje pro svůj kariérní růst. Namísto emancipačních požadavků předkládají „tvrdě pracujícímu lidu“ možnost ventilovat jeho frustrace tím, že postaví „slušného bílého Čecha“ na morální piedestal poskládaný z barevné „spodiny“, která do rádoby nově ustavené slušné společnosti nepatří. Na takovém mechanismu samozřejmě není nic nového. Tímto způsobem se do mocenských křesel dostávají ti nejhorší demagogové nejpozději od nástupu evropských fašismů.
V takové situaci bohužel nemá příliš velký smysl rozvíjet morální kritiku rasismu a jiných předsudků nebo apelovat na liberální hodnoty občanské společnosti. Ostentativní odmítání rasismu, které se profiluje jako „diskursivní boj“, sklouzává k přesvědčování přesvědčených a naopak znepřátelení si těch, o jejichž emancipaci tito antirasisté ještě nedávno usilovali. Možná je na čase uvažovat o takovém způsobu boje proti rasismu, který integruje široké skupiny obyvatel do společného zápasu opřeného nikoli o toleranci, ale o solidaritu. Mechanismy segregace a sociálního vyloučení, společně se zneuznáním, chudobou, represí ze strany šéfů, existenční mizérií a beznadějí, jsou spojujícími faktory napříč společenskými vrstvami bez ohledu na barvu pleti nebo náboženské vyznání.
Jedním z pilířů existence českého rasismu a různých fobií je neexistence emancipujících projektů, na kterých by se podíleli všichni, kteří spolu sdílejí stejný problém. Možná je na místě odvaha představit si například boj proti lichvářsko-exekutorské mašinérii, která se stala nedílnou součástí života obyvatel městských ghett a segregovaných sídlišť, ale i mnoha „slušných Čechů“. Nebylo by od věci zkusit hledat platformy, jejichž prostřednictvím by se dalo systematicky tlačit na politickou moc – například předkládat vlastní návrhy řešení dluhové pasti. Přenechat takovou iniciativu ministerstvu spravedlnosti nebo senátu je nejenom nerealistické a naivní, je to především promarnění velké šance.
Morální guerilla
Stejně tak není problém nedostupnosti bydlení pouze otázkou lidí, kteří se ocitli na úplném dně, ale i středních a nižších tříd, jejichž rodinné rozpočty jsou luxovány deregulovaným nájemným a hypotečními úvěry. Při vší úctě k projektům, které mají průkopnické ambice v oblasti sociálního bydlení, jde na prvním místě o to, že problém nezačíná až v situaci bezdomovectví nebo ekonomické deprivace, a mnohdy oprávněně rozčiluje ty, kteří se sice ještě neocitli v tak hluboké existenční krizi, ale otázka bydlení na ně rovněž doléhá. Při jejich následných rasistických komentářích je jim ovšem morální guerillou doporučována lekce z tolerance. Ta ale není řešením rasismu. Je mnohem spíš apelem „morální elity“, která se tím uzavírá do svého vlastního, stále menšího světa a otevírá tím dveře demagogům, kteří dříve nebo později použijí zatrpklost opuštěného a nepochopeného lidu proti nim.
Namísto vlastní emancipace tak dostane lid na výsluní Křečky, Robejšky, Okamury nebo Zemany, kteří mu ve výsledku jsou dokonale k ničemu. Požadavek tolerance je jen falešná mince. Na pořadu dne je utváření alternativ, které směřují za horizont pouhého respektu k jinakosti. A není lepší varianty než být součástí širokých kolektivních subjektivací tvořících společnou budoucnost, jež se jednou stane sdílenou historií, ze které budeme moci čerpat étos solidarity a vzájemnosti.
Autor je spolupracovník redakce.