David Harvey vydal před více než deseti lety publikaci Stručné dějiny neoliberalismu, která se stala jednou z nejvíce citovaných knih na toto téma. O čem přesně mluvíme, když je řeč o neoliberalismu? Jak změnit způsoby odporu proti němu? A proč je nutné vážně uvažovat o konci kapitalismu?
Neoliberalismus je široce užívané slovo. Často ovšem není jasné, co mají lidé na mysli, když ho používají. Mohl byste začít vysvětlením, jak chápete neoliberalismus vy?
Vždy jsem neoliberalismus považoval za politický projekt, který firemní kapitalistická třída používala proto, že se od konce šedesátých a v sedmdesátých letech cítila silně politicky i ekonomicky ohrožená. Zoufale si přála spustit politický projekt, který udrží na uzdě moc zaměstnanců. V mnoha směrech byl tento projekt kontrarevoluční. Měl v samém zárodku potlačit tehdejší revoluční hnutí ve velké části rozvojového světa (třeba v Mozambiku, Angole a podobně), ale také zarazit rostoucí vlnu komunistického vlivu v zemích jako Francie a Itálie a v menší míře hrozbu jejího nového vzedmutí ve Španělsku.
Dokonce i v USA odbory vyprodukovaly kongres s demokratickou většinou, který měl celkem radikální úmysly. Na počátku sedmdesátých let si odbory spolu s dalšími sociálními hnutími vynutily spoustu reforem a iniciativ, které byly zaměřeny proti korporacím: například Agenturu pro ochranu životního prostředí (EPA), Agenturu pro bezpečnost a zdraví při práci (OSHA), zákony na ochranu spotřebitelů a celou řadu věcí, které měly posílit práci ještě víc, než tomu bylo dřív.
Domnívám se, že dnes velká část levice, jelikož je velmi autonomní a anarchická, vlastně nahrává koncové hře neoliberalismu. A hodně lidí na levici to nerado slyší.
Takže v takové situaci byla moc firemní kapitalistické třídy globálně ohrožena, a tudíž se vynořila otázka, co s tím dělat. Vládnoucí třída nebyla vševědoucí, ale došlo jí, že musí bojovat hned na několika frontách: na ideologické i politické, aby všemi možnými prostředky omezila moc práce. Z toho všeho vznikl politický projekt, který jsem nazval neoliberalismem.
Můžete říct něco bližšího o zmíněné ideologické a politické frontě a útoku na zaměstnance?
Boj na ideologické frontě znamenal řídit se radou člověka jménem Lewis Powell. Tento pán sepsal memorandum, v němž se píše, že věci zašly příliš daleko a že kapitál potřebuje kolektivní projekt. Memorandum pomohlo zmobilizovat Obchodní komoru a Business Roundtable (uskupení ředitelů největších amerických firem).
Pro ideologickou frontu byly také důležité ideje. Tehdy se soudilo, že univerzity nepůjde náležitě organizovat, protože studentské hnutí je příliš silné a profesorský sbor smýšlí příliš liberálně. A proto byly založeny všelijaké think tanky jako Manhattan Institute, Heritage Foundation a Ohlin Foundation. Tyto think tanky pak prezentovaly myšlenky Friedricha Hayeka, Miltona Friedmana a ekonomie strany nabídky.
Představa byla taková, že think tanky budou dělat seriózní výzkumy, což některé z nich opravdu dělaly – třeba takzvaný Národní úřad pro ekonomický výzkum (NBER), což byla instituce financovaná ze soukromých peněz. Tyto výzkumy pak byly samostatně publikovány, ovlivnily tisk a kousek po kousku obklíčily a infiltrovaly univerzity. Tento proces trval dlouho. Myslím, že dnes jsme už dosáhli bodu, kdy už nic takového jako Heritage Foundation není potřeba. Univerzity byly skoro úplně obsazeny neoliberálními projekty.
A co se týče zaměstnanců – úkolem bylo učinit domácí práci konkurenceschopnou v globálním rámci. Jedna z cest spočívala v otevření dveří imigraci. Například v šedesátých letech Němci dováželi tureckou práci, Francouzi maghrebskou práci a Britové práci z kolonií. Jenže tohle vedlo k velké nespokojenosti, bouřím a nepokojům. Místo toho si tedy zvolili opačnou cestu: přesunout kapitál tam, kde jsou levné pracovní síly. Avšak pokud chcete, aby globalizace fungovala, musíte snížit cla a posílit finanční kapitál, který je nejmobilnější formou kapitálu. Takže finanční kapitál a věci jako plovoucí měnové kursy se staly pro zkrocení práce zásadní. Ideologické projekty privatizace a deregulace zároveň vytvořily nezaměstnanost. Čili nezaměstnanost doma a přemisťování pracovních míst do zahraničí. Třetím prvkem byla technologická změna, tedy deindustrializace prostřednictvím automatizace a robotizace. Taková byla strategie s cílem rozdrtit práci.
Byl to ideologický a ekonomický útok. Právě v tom podle mě spočívá podstata neoliberalismu: šlo o politický projekt a domnívám se, že firemní kapitalistická třída jej krok za krokem postupně rozjela. Nemyslím si, že začali čtením Hayeka nebo někoho jiného, ale intuitivně si řekli: „Musíme pořádně zmáčknout pracující. Jak to uděláme?“ A zjistili, že tu je po ruce ideologie, která tomu poslouží jako opora.
Od vydání vaší knížky Stručné dějiny neoliberalismu se o tomto fenoménu popsaly stohy papíru. Podle všeho tady máme dva tábory: společenské vědce, kteří se zajímají o intelektuální dějiny neoliberalismu, a lidi, kteří se orientují na „reálný neoliberalismus“. Do které skupiny patříte vy?
Ve společenských vědách existuje sklon hledat pro různé věci teorii jednoho náboje, tedy teorii jednostrannou – a já mám ve zvyku se proti tomu stavět. Máme tu proto skupinu lidí, kteří říkají, že když je neoliberalismus ideologie, tak pišme jeho idealistické dějiny. Verzí tohoto přístupu je Foucaultova argumentace, která neoliberalizující tendence nachází už v 18. století.
Jenže jeho teorie odhlíží od způsobu, jakým kapitalistická třída organizovala své snahy během sedmdesátých a na počátku osmdesátých let. Podle mě by se dalo oprávněně říct, že v té době – a určitě to platí pro anglosaský svět – se firemní kapitalistická třída sjednotila opravdu hezky. Shodli se na mnoha věcech, jako například na potřebě politické síly, která by je skutečně zastupovala. Ve Spojených státech následně ovládli Republikánskou stranu a nakonec podvrátili i Demokratickou stranu.
Počínaje sedmdesátými lety učinil Nejvyšší soud v USA řadu rozhodnutí, která umožnila firemní kapitalistické třídě kupovat si volby snadněji, než tomu bylo v minulosti. Například si všimněte reforem, které se týkají financování volebních kampaní a které považují příspěvky na kampaně za formu svobody slova. V USA je sice dlouhá tradice kupování voleb velkými kapitalisty, ale v současné době byla tato praxe legalizována a nepovažuje se za korupci.
Celkově vzato si myslím, že toto období se vyznačuje širokým hnutím působícím na mnoha frontách, ideologických i politických. A toto široké hnutí můžete vysvětlit jedině tak, že si uvědomíte, jak relativně vysokou míru solidarity vykazovala firemní kapitalistická třída. Kapitál zreorganizoval svou moc při zoufalé snaze znovu nabýt svého vlivu a ekonomického bohatství, neboť obojí bylo na přelomu šedesátých a sedmdesátých let vážně ohroženo.
Od roku 2007 došlo k mnoha krizím. Jak jim můžeme díky dějinám neoliberalismu porozumět?
V letech 1945–1973 se krizí objevilo velmi málo; bylo tu pár vážnějších momentů, ale žádné velké. Obrat k neoliberální politice nastal uprostřed krize v sedmdesátých letech a od té doby až dodnes byl náš systém celou sérií krizí. A krize samozřejmě vytvářejí podmínky pro budoucí krize. V letech 1982–1985 se objevily dluhové krize v Mexiku, Brazílii, Ekvádoru a vlastně ve všech rozvojových zemích včetně Polska. V letech 1987–1988 došlo k velké krizi amerických spořitelních a úvěrových institucí. Rozsáhlá krize se vyskytla i ve Švédsku v roce 1990 a všechny dotčené banky musely být znárodněny. Pak tu samozřejmě máme Indonésii a jihovýchodní Asii v letech 1997–1998, poté se krize přesunula do Ruska, následně do Brazílie a v letech 2001–2002 zasáhla Argentinu. V roce 2001 byly problémy v USA, přes které se přenesli tak, že vzali peníze z burzy a nasypali je do realitního trhu. V letech 2007–2008 se americký realitní trh zhroutil, a tudíž jste měli krizi tady. Můžete se podívat na mapu světa a pozorovat, jak se krizové tendence přesouvají z místa na místo.
Jedním z velkých tahů neoliberalismu bylo v roce 1982 vyhození všech keynesiánů ze Světové banky a Mezinárodního měnového fondu – a totální čistka v případě všech ekonomických poradců, kteří měli keynesiánské názory. Byli nahrazeni neoklasickými teoretiky hlásícími se k ekonomii strany nabídky – a první věcí, kterou udělali, bylo rozhodnutí o tom, že od nynějška by se měl MMF řídit politikou strukturálních úprav, kdykoli někde nastane krize. V roce 1982 skutečně nastala dluhová krize v Mexiku. MMF pak prohlásil: „My vás zachráníme.“ Ale ve skutečnosti udělali to, že zachraňovali newyorské investiční banky a zaváděli politiku „úsporných opatření“. Kvůli politice strukturálních úprav prosazované MMF utrpělo mexické obyvatelstvo pokles životní úrovně o nějakých 25 procent. Od té doby došlo v Mexiku asi ke čtyřem dalším „strukturálním úpravám“. Více než jedna taková úprava proběhla v mnoha dalších zemích. Stala se z toho běžná praxe.
A to, co teď dělají Řecku, je skoro kopie toho, co provedli Mexiku v roce 1982, akorát je to o něco fikanější. Totéž se dělo také v USA v letech 2007–2008. Zachránili banky a donutili lidi za to zaplatit prostřednictvím politiky „úsporných opatření“.
Vypozoroval jste na nedávných krizích nebo na tom, jak je vládnoucí třídy zvládaly, něco, co vás přimělo znovu promyslet vaši teorii neoliberalismu?
Tak třeba si myslím, že kapitalistická třídní solidarita už není, co bývala. USA již nejsou geopoliticky v pozici, aby mohly celosvětově komandovat, jak tomu bylo v sedmdesátých letech. Domnívám se, že jsme v rámci mezinárodního systému svědky regionalizace globálních mocenských struktur – vynořili se regionální hegemoni jako Německo v Evropě, Brazílie v Latinské Americe a Čína ve východní Asii.
Spojené státy samozřejmě stále mají globální postavení, ale doba se změnila. Obama sice může jít na setkání G20 a říct: „Měli bychom udělat tohle“, ale Merkelová může odpovědět: „My to dělat nebudeme.“ To by se v sedmdesátých letech stát nemohlo. Geopolitická situace se tedy stala více regionalizovanou, je tu víc autonomie. Myslím, že zčásti se jedná o důsledek konce studené války, kdy se státy jako Německo už nemusí spoléhat na ochranu ze strany USA.
Navíc má takzvaná „nová kapitalistická třída“, kam patří třeba Bill Gates, Amazon a Silicon Valley, odlišnou politiku než tradiční kapitalistická třída svázaná s ropným a energetickým průmyslem. Z toho plyne, že mají sklon jít každý svou specifickou cestou, takže pak vidíme mnoho sektorového soupeření mezi energetickým kapitálem a finančním nebo mezi energetickým kapitálem a partou ze Silicon Valley a podobně. Existuje významná nejednotnost, která je vidět u věcí, jako je například klimatická změna.
Za další zásadní věc považuji to, že neoliberální tlak sedmdesátých let se tehdy setkal se silným odporem zaměstnanců nebo evropských komunistických stran. Ale řekl bych, že na konci osmdesátých let už svoji bitvu prohráli. Takže úměrně tomu, jak vymizel odpor a práce už nemá takovou moc, jakou kdysi měla, nepotřebuje už ani vládnoucí třída ke svému fungování solidaritu ve svých řadách. Nemusí držet pohromadě a dělat něco proti boji zezdola, protože tu již žádná hrozba není. Vládnoucí třídě se daří mimořádně dobře, a tak skutečně nic nemusí měnit.
Jenže zatímco jí se daří dobře, kapitalismu se vede dost špatně. Míry zisku se sice dostaly na dřívější úroveň, ale míry reinvestic jsou strašlivě nízké, takže spousta peněz nejde zpět do výroby, ale na skupování půdy a pořizování aktiv.
Ve své práci poukazujete na zdánlivý paradox. Neoliberální útok byl provázen velkým poklesem intenzity třídního boje ve prospěch „nových sociálních hnutí“ za individuální svobodu. Mohl byste se vyjádřit k tomu, jak neoliberalismus dává vzniknout určitým formám odporu?
Mohu nabídnout k přemýšlení tuto tezi: Co když každý vládnoucí výrobní systém spolu se svou specifickou politickou konfigurací vytváří způsob opozice jakožto svůj zrcadlový obraz? Co mám na mysli – během fordistické organizace produkčního procesu měl tento zrcadlový obraz podobu odborového hnutí a klasických politických stran. Reorganizace produkčního procesu a obrat k flexibilní akumulaci během neoliberálního období pak vytvořily levici, která je rovněž v mnoha směrech jeho zrcadlem: funguje totiž na základě sítí, je decentralizovaná, nehierarchická. Myslím, že to je velmi zajímavá věc. A do určité míry takový zrcadlový obraz potvrzuje a utvrzuje to, co se snaží zničit. Koneckonců jsem toho názoru, že odborové hnutí v podstatě podepíralo fordismus. Domnívám se, že dnes velká část levice, jelikož je velmi autonomní a anarchická, vlastně nahrává koncové hře neoliberalismu. A hodně lidí na levici to nerado slyší.
Zároveň tu ale vzniká otázka: Existuje vlastně nějaký způsob organizace, který není zrcadlovým obrazem systému? Můžeme to zrcadlo rozbít a najít něco jiného, co nehraje do karet neoliberalismu?
Odpor proti neoliberalismu se může vyskytnout v mnoha podobách. Vezměte si továrnu vyrábějící automobily: Velké továrny zaměstnávaly pětadvacet tisíc lidí; dnes jich zaměstnávají pět tisíc, protože technika snížila potřebu zaměstnávat dělníky. Takže stále větší množství práce je odsouváno ze sféry produkce a stále větší množství tlačeno do městského života. Hlavní centrum nespokojenosti se v rámci kapitalistické dynamiky posouvá k jiným bojům – týkajících se politiky každodenního života ve městě.
Dělníci či zaměstnanci jsou pochopitelně pořád důležití a existuje mnoho záležitostí spjatých s dělníky, které jsou zásadní. Pokud jsme v čínském Šen-čenu, pak tu jsou dominantní boje týkající se pracovního procesu. A ve Spojených státech bychom měli například podporovat stávku ve Verizonu. Ale v mnoha částech světa jsou dominantní spíše boje týkající se kvality každodenního života. Podívejte se na velké boje během posledních deseti až patnácti let: třeba v parku Gezi v Istanbulu nešlo o dělnický boj, nýbrž o nespokojenost týkající se politiky každodenního života, rozhodovacích procesů a nedostatku demokracie; za povstáním v brazilských městech v roce 2013 opět stála nespokojenost s politikou každodenního života: nespokojenost ohledně dopravy, nedostatku příležitostí a nespokojenost s utrácením množství peněz na velké stadiony na úkor školství, zdravotnictví a bydlení. I povstání, která vidíme v Londýně, Paříži a Stockholmu se netýkají pracovního procesu, ale politiky každodenního života.
Domníváte se, že se mluví až příliš o neoliberalismu a naopak málo o kapitalismu? Kdy je na místě použít první a kdy druhý pojem a jaká jsou rizika plynoucí ze směšování obou?
Mnoho liberálů vede řeči, že neoliberalismus zašel příliš daleko, co se týče nerovnosti, že všechna ta privatizace zašla moc daleko, že tady je hodně obecných statků, o které musíme pečovat, například životní prostředí. Narazíme také na různé způsoby, jak se řeční o kapitalismu, například ekonomika sdílení, která se ovšem vyjevuje jako vysoce kapitalizovaná a vysoce vykořisťovatelská. Setkáváme se i s představou etického kapitalismu, který nakonec znamená prostě to, že místo kradení jste poměrně poctivý. Tudíž v hlavách některých lidí se může objevovat myšlenka nějakého typu reformy neoliberálních pořádků v nějakou jinou formu kapitalismu.
Podle mě je možné, že se dá vytvořit lepší kapitalismus než ten, který máme v současnosti. Ale ne o moc lepší. Základní problémy jsou dnes ve skutečnosti tak hluboké, že bez velmi silného antikapitalistického hnutí nedojdeme nikam. Chtěl bych proto věci formulovat spíše antikapitalisticky než antineoliberálně. A když slyším lidi mluvit o antineoliberalismu, je tu podle mě nebezpečí, že si vůbec neuvědomují, že kapitalismus sám o sobě je problém, ať už má jakoukoli formu. Většina antineoliberalismu se nedokáže vypořádat s problémy nekonečného složeného růstu – s problémy ekologickými, politickými a ekonomickými. Raději bych tedy mluvil o antikapitalismu.
Autor je profesor antropologie a geografie na City University of New York.
Z anglického originálu Neoliberalism Is a Political Project, publikovaného na webu Jacobin, přeložil Pavel Siostrzonek. Redakčně upraveno.