Islamofobie: nový rasismus Západu


Italský historik píše o souvislostech mezi evropským antisemitismem a dnešní islamofobií.

Na Západě se šíří nová vlna islamofobie. Donald Trump přislíbil, že by v případě svého zvolení prezidentem vyhnal všechny muslimy ze Spojených států, a napříč Evropskou unií volají konzervativci po protiislámských zákonech. Islám je vnímán jako barbarství a hrozba pro Západní, „židovsko-křesťanskou“ civilizaci. Po nedávných teroristických útocích ve Francii nabývá tato tendence na síle. V kultuře extrémní xenofobie a předsudků není již úplně nepředstavitelné, že by byli muslimští občané nuceni nosit na svých šatech žlutou hvězdu a půlměsíc, jako Židé za druhé světové války.

Zatímco kolonialismus devatenáctého století chtěl své „civilizační mise“ dosáhnout skrze podrobování území mimo Evropu, postkoloniální islamofobie bojuje s vnitřním nepřítelem ve jménu stejných hodnot.

V první polovině 20. století byl antisemitismus skoro všude, od aristokratických a měšťáckých vrstev po vzdělance. Mnozí z nejdůležitějších spisovatelů třicátých let neskrývali svou nenávist vůči Židům. Dnes však rasismus změnil své formy a cíle. Židy vystřídali muslimští imigranti. Racialismus, vědecký diskurs založený na biologických teoriích, legitimizoval kulturní předsudky zdůrazňující radikální antropologický rozpor mezi „židovsko-křesťanskou“ Evropou a islámem. Tradiční antisemitismus, který po staletí tvaroval všechny evropské nacionalismy, je dnes na ústupu. Vzpomínky na holocaust naopak položily v Evropské unii základy pro jakési „občanské náboženství“. A podobně jako v systému spojených nádob následoval po poklesu předválečného antisemitismu vzrůst islamofobie. Postfašistická reprezentace nepřítele reprodukuje staré rasové paradigma a stejně jako dříve židovský bolševik je nyní islámský terorista ztvárňován skrze fyzické vlastnosti zdůrazňující jeho jinakost.

Muslimové jsou naše neštěstí

Intelektuální ambice postfašismu každopádně značně poklesly. Těžko v současnosti nacházíme ekvivalenty knih jako Židovská Francie od Edouarda Drumonta či Základy devatenáctého století od Houstona Stewarta Chamberlaina nebo esejů rasové antropologie od Hanse Günthera či André Siegrieda. Nová xenofobie nevyprodukovala autory typu Léona Bloye, Louise-Ferdinanda Célina nebo Pierra Drieu La Rochelle, nemluvě o filosofech jako Martin Heidegger a Carl Schmitt. Z kulturního podhoubí postfašismu nevzrůstá pozoruhodná literární tvorba – jejím nejvýznamnějším dílem je nedávná novela Michela Houellebecqa Podvolení, popisující Francii roku 2022 přetvořenou do podoby islámské republiky. Vzrůstá z něho spíše masivní mediální boj o pozornost diváků.

Spousta politických a intelektuálních osobností, televizních kanálů a populárních magazínů, které rozhodně nelze zařadit mezi fašistické, přispěla značnou mírou k posílení tohoto kulturního podhoubí. Můžeme vzpomenout na známé prohlášení Jacquese Chiraca z roku 1991 o „hlučných a smradlavých“ budovách obydlených maghrebskými imigranty. Na rozzuřené řádky Oriany Fallaci, která napsala, že se muslimové „rozmnožují jako krysy“ a močí na zdi našich katedrál. Na přirovnávání černošských duchovních k opicím ve Francii a Itálii. Na nespočetné pohrdavé popisy islámu jako „nejstupidnějšího náboženství“. George L. Mosse poukázal na to, že v klasickém fašismu je mluvené slovo důležitější než psané texty. V současné době, v níž „videosféra“ nahradila „grafosféru“, není překvapivé, že se postfašistický diskurs šíří nejdříve napříč veškerými médii a teprve poté se dostává do intelektuální produkce (což je užitečné do té doby, než se z díla – jako v případě Podvolení – stane mediální události).

Zdá se mi, že dnešní islamofobie se podobá starému antisemitismu Německé říše na konci devatenáctého století, spíše než třetí francouzské republice. Od Dreyfusovy aféry stigmatizoval francouzský antisemitismus imigranty z Polska a Ruska, ale nejdůležitější cíle byly mezi úředníky na vysokých pozicích v byrokracii, armádě, akademických institucích a vládě. Sám kapitán Dreyfus byl symbolem tohoto sociálního vzestupu. V časech Lidové fronty byl cílem antisemitismu Léon Blum, židovský homosexuální světák, který ztělesňoval obraz republiky dobyté „Antifrancií“. Židé ale byli ustanoveni jako „stát ve státě“, tato pozice však nekoresponduje se současnou situací afrických a arabských muslimských menšin, které zůstávají stále nedostatečně reprezentovány ve státních institucích evropských zemí.

Proto je srovnání s wilhelmovským Německem přesnější, neboť Židé byli vyloučeni z fungování státu, zatímco noviny varovaly před „židovskou invazí“ ohrožující etnickou a náboženskou jednotu Říše. V tomto případě hrál antisemitismus roli „kulturního kódu“ umožňujícího Němcům negativně definovat národní uvědomění v zemi, která měla problémy s rychlou modernizací a koncentrací Židů ve velkých městech. Ti zde byli nejdynamičtější skupinou. Jinými slovy byli Němci především Nežidé. Podobně dnes funguje islám jako kulturní kód, který nám pomáhá nacházet negativně vytyčenou hranici, ztracenou „francouzskou identitu“, ohrožovanou a pohlcovanou procesy globalizace.

Strach z multikulturalismu a hybridity je jednoduše aktualizovaným strachem z „míchání krve“. Dnes se jazyk změnil, ale slova Alaina Finkielkrauta, který vyjádřil svou „nešťastnou identitu“ čelící dvěma katastrofám – multikulturalismu a mylně idealizované hybriditě, se příliš neliší od Heinricha von Treitschkeho. Tento velký historik v roce 1880 odsoudil „vnik“ Židů do německé společnosti, protože narušují kulturní zvyky a působí jako rozvratná síla. Treitschke došel k zoufalému závěru: „Židé jsou naše neštěstí.“

Od imperialismu k obraně

Ačkoli se většinou přechod od starého antisemitismu k současné islamofobii odehrává ve francouzských médiích, nachází svůj výraz i v literatuře. Spisovatel Renaud Camus, který neskrývá své napojení na Národní frontu, si už před patnácti lety stěžoval na nezvladatelnou přítomnost Židů ve francouzských médiích. Nyní přesměroval svůj hněv na muslimy, jejichž masová imigrace započala „velkou proměnu“, neboli „islamizaci“ Francie. Mladší generaci představuje Michel Houellebecq, který by se rád stal Célinem počátku jednadvacátého století a který o téže „velké proměně“ hovoří na začátku Podvolení. Stejnou ideou se zabývá úspěšná esej Erica Zemmoura Francouzská sebevražda rozebírající úpadek Francie let 1970 až 2008, jíž se za šest měsíců prodalo na pět set tisíc kopií. V poslední době byla „velká proměna“ předmětem několika redaktorských úvodníků deníku Le Figaro. Toto je společenská diskuse, ve které vytváří postfašismus své kulturně hegemonické základy.

Islamofobie není pouhou náhražkou starého antisemitismu, má své kořeny a vlastní tradici, jíž je kolonialismus. Kořeny islamofobie leží v dlouhé koloniální minulosti Evropy. Pro Francii je to ale především alžírská válka. Kolonialismus zformuloval politickou antropologii založenou na dichotomii mezi občany a koloniálními subjekty – citoyens a indigènes –, která ustanovila sociální, prostorové, rasové a politické hranice. A ačkoli bylo toto rozštěpení kodifikované za Třetí republiky již prolomeno, muslimští imigranti, kteří se stali francouzskými občany, stále čelí xenofobním reakcím. Ty mají kořeny v politické antropologii, v níž jsou vnímáni jako nakažlivý prvek, jako lidé stojící mimo naši společnost.

Koloniální matice islamofobie vysvětluje její prudkost a trvalost. Jeden způsob, jak nahlížet materiální realitu těchto prostorových, rasových a politických hranic, lze vidět skrze přirozené rozpouštění jmen italských, polských a španělských migrantů do francouzských patronym. Tento proces se obvykle objevuje po třech generacích. Toto rozpouštění ale silně kontrastuje s trvalostí afrických a arabských jmen, které ihned odhalují jejich držitele jako členy odlišné, druhořadé sociální kategorie – „pocházející z imigrantů“.

Koloniální matice islamofobie nám poskytuje klíč k pochopení ideologické proměny postfašismu, který opustil imperiální a dobyvatelské ambice klasického fašismu a adaptoval mnohem konzervativnější a defenzivnější postoje. Ukazují to příklady krajně pravicových uskupení – Národní fronty ve Francii, Ligy severu v Itálii, Pegidy v Německu a podobných v ostatních zemích EU. Nepřejí si již dobývat, ale vyhánět (často i kritizují neoimperiální války vedené od počátku devadesátých let Spojenými státy a jejich západními spojenci).

Odmítání a vylučování

Zatímco kolonialismus devatenáctého století chtěl své „civilizační mise“ dosáhnout skrze podrobování území mimo Evropu, postkoloniální islamofobie bojuje s vnitřním nepřítelem ve jménu stejných hodnot. Odmítnutí nahradilo dobytí, ale motivace se nezměnily: v minulosti šlo o dobytí, podmanění a civilizování barbarů; dnes jde o odmítání a vylučování, aby byl národ ochráněn před rozvratnými vlivy. To vysvětluje pravidelné debaty o sekularismu a islámském šátku vedoucí k islamofobnímu zákonu, který zakazuje jeho nošení na veřejných místech. Tato všeobecná dohoda na neokoloniální a diskriminační koncepci sekularismu značně přispěla k legitimizaci postfašismu.

Veškerá islamofobní vlna se svou agresivní bojechtivou rétorikou – „jsme ve válce s terorismem“ – ustanovuje islám jako jediného legitimního nepřítele západního pořádku, čímž v důsledku terorismus živí. Odpůrci „islámského fašismu“ a obránci „lidských hodnot“ dosáhli ještě jedné věci: oběti válek, které vede Západ v Iráku, Libyi a Sýrii, jež mnohonásobně převyšují počty obětí islámského terorismu v Evropě, jsou většinou zapomenuty.

Autor je italský historik působící na americké Cornellově univerzitě.

Z anglického originálu Islamophobia: The New Western Racism, publikovaného na stránkách The Pluto Blog Press, přeložil Lukáš Pokorný.

 

A2LARM